Světlana Veinert-Massey: Jak se žije mámám a dětem v Chicagu

Prázdninové čtení – úplná verze článku, který zkráceně vyšel v červencovém čísle časopisu Betynka.


Děti


Těhotenství, vztah k těhotným ženám, dopravní prostředky

Těhotné ženy jsou běžným jevem v ulicích, v dopravních prostředcích budete slyšet hlášení: „Uvolněte místo těhotným ženám“. Jestliže mládež nevstane včas, určitě v krátké době vám někdo zorganizuje místo k sezení. Můj syn měl jediný problém – rozpoznat, kdo je otylý a kdo těhotný, moc rozdílu nenajdete.

Porod si každá žena organizuje sama dle pojišťovny, výše pojistky a doktora – kliniky. Pojišťovna hradí částku, která je pevná (500 USD) a vy doplácíte 500 USD. Proto je pravda, že za porod se tady platí, a to poměrně hodně. V ceně máte veškerá ošetření, případnou operaci. Částka za porod je pevná a nevrací se. Zbylé peníze jdou na účet pro ženy, které potřebují porodit bez pojištění, Američanky to nazývají solidarita. Porod trvá 2–3 dny, podle stavu matky. Je zarážející, že v pojištění není pediatr pro miminko, je účtován zvlášť. Rodina přebírá veškerou zodpovědnost za vývoj dítěte, pojištění, pediatra, očkování. Většinou si rodina zajišťuje vše již před porodem. Maminka po porodu má nárok být doma s miminkem 6 týdnů, kdy má plně hrazený plat, většina žen využívá možnosti vzít si neplacené volno na dalších 6 měsíců, po této době se organizuje Day Care nebo chůvy. Chůvy se rekrutují z řad „svěžích“ důchodkyň, ale většinou se volí maminky, které jsou s miminkem doma, nemají práci a přivydělávají si hlídáním dětí. V USA si lidé váží práce, je pro ně základním kamenem celého života a průměrný plat jim zabezpečí poměrně vysoký standard.


Zdravotní pojištění

V zásadě je zdravotní péče na celém světě drahá. Po zvážení všech informací jsem ocenila systém US medical care. Vím, jak všichni smýšlíme o americké zdravotní péči, pro mnoho Evropanů je noční můrou skončit v důchodu v US péči. Jenže Američani nežijí v socialistické Evropě, od mladí vědí, že na „stará kolena“ se musí šetřit… neříkala vám to také vaše babička jako mně?

V USA je mnoho zdravotních pojišťoven, každý si vybírá podle svého uvážení nebo musí respektovat pojišťovnu vybranou zaměstnavatelem. Každá pojišťovna nabízí různé programy pojištění, podle ceny šíři služeb a kvalitu služeb. Vy si vyberete pro sebe a rodinu (v USA běžně se pojišťuje celá rodina). V pracovní smlouvě již podepisujete dohodu se zaměstnavatelem, kolik bude platit firma a kolik vy. Tzn. podepisujete Benefit. Běžné kvalitní pojištění pro 2dva rodiče a dvě děti je 168 USD/měsíc. Toto pojištění platíte po celý život (pokud nezměníte pojišťovnu, ale to se nedělá kvůli bonusům – zdali jste zdravý, čti dobře, zdali nemarodíš často!). Zaměstnavatel většinou doplácí vaši částku, vaše „porce“ je asi 1–2 % z platu a to plošně, není rozdíl ve výši platu. Pochopitelně lidé s vyšším příjmem si dovolí dražší program, jak logické! Moc se mi líbí, že dostáváme tzv. vyúčtování za návštěvu doktora, kde je uvedena cena úkonu, co pokrylo vaše pojištění – rozepsáno, co vy, firma, pojišťovna, co jste případně doplatil. Každý rok máte celkové vyúčtování vašich návštěv u doktorů, případné bonusy za zdraví a nevyčerpané pojištění.

Pokud jste pojištěný, zaměstnavatel vám plně hradí plat v době vaší nemoci, vy musíte pouze doložit potvrzení od lékaře. Běžně jsou zaměstnanci doma a pracují on line. Zdá se vám to snadné a zneužitelné? Asi ano, ale zaměstnanec obdrží výpis nemocenské ročně. A věřte mi, není nic snadnějšího pro zaměstnavatele v USA, než vás propustit z práce, marodíte-li nad rámec vaší produktivity za rok. V USA se propouští od 1. dne dalšího měsíce bez nároku na odstupné, ztratíte automaticky veškeré benefity… přísné, ANO, ale účinné.

Naprosto běžná, a pro nás Čechy nepochopitelná, je spolupráce mezi pojišťovnami. Když si vyberete jiného doktora, který nevezme vaše pojištění, bude mít určitě smlouvu o spolupráci. Samozřejmě zde existují specialisté, většinou nejlepší odborníci, kteří provozují soukromé praxe a vy platíte veškerý jejich servis. Tito specialisté mají služby na klinikách, kde už přijímají pojištění, jen se musíte objednat.

Jsou pravdou tragické případy úmrtí z nepokrytí pojištění? Ano, jsou vzácné, ale existují. Uvědomila jsem si, že USA je různorodá společnost s mnoha národnostmi a ne každý zvládne a pochopí systém. Smlouvy, jen v angličtině, jsou chytáky pro rodilé Američany, natož pro přistěhovalce. Na rozdíl od ČR zde fungují charitativní organizace ve zdravotnictví, kam se můžete vždy obrátit o pomoc. Prezident Obama je průkopníkem nového zákona, že všechny děti narozené na území USA budou automaticky pojištěné ze zákona.

V zásadě se mi US systém líbí, samozřejmě jako všude, je to obchod se zdravím člověka a je lepší být zdráv a dbát na prevenci.


Rodičovství, parenting = farthershood

Přijela jsem do USA s dvěma syny, 5 a 15 let. Oba byli zvyklí cestovat, aklimatizovat se rychle v dané zemi, přesto nás všechny zaskočilo mnoho drobností, které bych bez trpělivosti svého muže nikdy nevyřešila( a to není trpělivý). V mé situaci, kdy partner nebyl tátou ani jednomu z nich, se vše předpokládalo složité. Nebylo. Můj přítel věděl od začátku co chci a co on chce. Zjistila jsem, jak jednoduchá může být komunikace s muži, kteří jsou z výchovy a společensky vedeni pečovat a starat se. Je samozřejmostí, že manžel vás ihned po svatbě připíše na své účty jako spolumajitelku a vy disponujete mnoha platebními kartami. Většina pro nás nepříjemných otázek je řešena hned na začátku vztahu, aby se oba přesvědčili o stejném cíli. Američani myslí na zadní kolečka, šetří v době, kdy vydělávají peníze, a banky jsou jejich partnerem. Šetří se na stáří, studia dětí, nákup nemovitostí nebo jiné investice, pak se platí hypotéky, auto, jídlo a denní potřeby. Oblečení je na jednom z posledních míst. Je výhodou, že nákupy jsou zábavou, můžete pořídit značkové zboží za minimum. Přijde vám to obchodní?? No a co, když to má happy end.


Vzdělávání, day care, kindergarden, elementary school

Hned na úvod, Američani milují děti, mají několik potomků a statečně nesou zodpovědnost za veškerá finanční úskalí, která je čekají. Day care v USA pro děti od 6 měsíců je drahá záležitost a pro většinu Evropanek nepřijatelná. Zapomeňte na jesle, kontrolované úřady a zdravotnictvím… Jen pár day care má pověst čistého, organizovaného prostředí. Většina rodin řeší situaci založením půjčky na platby day care. Cílem je neztratit práci a tím pojištění. Jak říká přítelkyně, platby na školu spočítáš a zaplatíš, nepojištěnou operaci nezaplatíš.

Public Kindergarden: děti chodí do Pre-K od čtyř let, od pěti let do K. Tyto dětské instituce, řízené státním vzdělávacím systémem, jsou daleko náročnější na děti než v Česku. V Pre-K se učí matematika, abeceda, většina škol již vyučuje druhý cizí jazyk. Výuka je výhradně interaktivní, děti jsou nuceny sedět jen při jídle. Jestli dítě nehodlá dělat daný úkol, může zvolit jinou činnost, ale učitelka ho stále motivuje, aby se zapojilo s dětmi. Platí zásada, že dítě se vždy chválí, neexistuje kritika, sama aktivita je považována za úspěch.

High School: děti od čtrnácti let na 4 roky. V tomto věku jsou děti plně samotné, naplno se využívá výukový program. Děti tráví ve škole nebo v knihovnách 9 hodin denně. Vzhledem k tomu, že píší domácí úkoly a eseje, denně si musí samy rozvrhnout, na co a kdy se přihlásí. Škola organizuje jejich brigády, letní práce, je zvykem, že studenti od šestnácti let pracují. Je dokonale vypracován mimoškolní program, kde se doučuje, vypisuje a kde všichni učitele jsou přítomní a v rámci své pracovní doby pomáhají studentům. Studenti plně využívají veškerá sportoviště, která jsou zdarma nebo za minimální poplatek na akademický rok.

Můj syn si nezvykl na tento styl, moc mě trápil jeho odpor ke škole získaný z ČR. Po roce na americké škole se vrátil do ČR, kde, jak sám řekl, je skrytý v davu a všechno se dá obejít…, chybělo mu české kamarádství, nadávání na učitelky, popíjení piva, které prodají i čtrnáctiletým za rohem školy, nikdo po něm nechce tělesnou a výtvarnou výchovu a už vůbec ne být aktivní. V závěru uznal, že američtí učitelé jsou výhradně pro studenty, komunikace se studenty je přátelská a pozitivní, vše pod heslem „problémy se mají řešit, ne je skrývat“, přirozený tlak být úspěšný je až nakažlivý.


Cizí jazyk, dvoujazyčné děti


Kdy a jak začít?

Adam začal v 7 letech a už se styděl, Eric začal v 5 a neřešil nic, jen nechápal, proč ostatní nemluví česky. Oba začali nový jazyk v zahraničí, na školách mezi dětmi. Plynule přešli na angličtinu, nic jsem jim nenutila, žádné básničky nazpaměť, já nemám trpělivost a oni se nechtěli učit. Nejlépe je jim okamžitě najít aktivity v daném jazyce. Doma mluvím česky, vyhrožuji česky, příkazy se mi lépe a rychleji dávají v češtině, Eric se otočí na manžela a mluví plynule anglicky. Odmítám memorování u dětí, nic tím nedosáhnu, nevytvoří si přirozený rozsah a obsah paměti.


Jak těžké jsou překážky, problémy?

Problém vám nastane, když se dítě bojí lidí, nového prostředí a není přirozené. Pochopitelně s věkem tento problém roste a hůře se odstraňuje, pro dospělého Čecha neodstranitelný problém. Většina učitelek má vrozenou trpělivost s dětmi jako většina Američanů, vždy se komunikuje s rodiči, oni mají právo se zúčastnit výuky kdykoli. Jen doba aklimatizace se protáhne na delší čas.


Jak dlouho a kam až zajít s adaptací na nové prostředí?

Nechala jsem děti, ať si samy řídí rozsah. Oba jsou osobnosti, jasně mi dají najevo, kam až… (smích). Nevěřte, že to je za chvíli, vše vezme více času a nejde to zkrátit, smiřte se s tím. Adam mluvil za dva měsíce, ale plynule a bez zábran po jednom roce. Eric začal hned trochu, nebál se, byl jak opička, která opakuje vše, co se dá, a s radostí. Obecně platí, že po jednom roce umí dítě plynule komunikovat v obou jazycích. Je to dlouhá doba a chce to hodně úsilí i ze strany rodičů, být trpělivý.


Pocity, úvahy, rady, stížnosti, apod.

První dojem z amerického školství je pro generaci vyrostlou za komunistů šok, upřímně! Když porozumíte zmatku, který se vám zdá na školách, zjistíte, že to má své hranice a to hodně přísné. Od mytí rukou, bezpečnostní brány u vchodu High School a ochranky, která řeší veškeré kázeňské přestupky (učitel je výhradně na vyučování), úcty k učitelům a zdravení dospělých. Rozhodně se nezvyšuje hlas mezi dospělými, vše se řeší v klidu a většinou vyřeší (ztracený svetr ve třídě mě rozčílil, ulítlo mi pár slov, potom jsem se hrozně styděla…). Personál školy plně akceptuje stížnosti rodičů, ale rodiče musí absolutně dodržovat pravidla školy, o těch se nediskutuje. Vše podepisujete a ručíte za smlouvy mezi vámi a školou.


Life style


Americká nebo česká kuchyně?

Většina amerických mužů je nadšená, že vůbec vaříte, jestli zdravě či jinak jim nevadí. V podstatě se na vás valí reklamy o zdravé výživě, wellness stylu, tolik sportovců jsem ještě nikde neviděla, ale to pohodlí si vše objednat, najíst se v autě, rychle a hodně, je válcující pro většinu z nás. Můj muž je to samé, obdivuje můj evropský styl (čti: stále na dietě…), ale jeho zvyky to nepřetlačí. Když už něco z Česka, tak svíčkovou, guláš, vepřovou… hrůza!


Aklimatizace na nový styl, zemi, zvyky

Bolí…, časem vám dojde, že jste sentimentální. Přijela jsem ve věku, kdy jsem hodně viděla, zažila – a přesto vše bolelo. Pak to přejde, zjistíte, že kamarádky vám už stejně nepíší, co taky! Děti mají své kamarády, a tak chodíte na dětská party. Zjistíte, že stejně je to jenom na vás osobně, nikdo to neodžije za vás. Moje angličtina byla moc dobrá, vzhledem k cestování a kamarádství v mnoha zemích, ale žít v USA, kde je mnoho akcentů a kde lidi nemají čas nic vám vysvětlovat, kde žije 470 milionů lidí, ale nikdo nemá čas, protože pracují, je těžké, ale aklimatizace je tím rychlejší. Osušíte slzy a zjistíte, že lidi mají čas, jen ho nechtějí utrácet naříkáním, pracují, protože za všechno se tady platí a navíc, my Češi si neumíme požádat o pomoc. Jak dobře to znám, přímo od mého muže (jak to mám vědět, když mi to neřekneš…)


Dovolená: jak dlouho, často?

Kdo žil ve veliké zemi, pochopí, já to poznala až v USA. Obyvatelé velikých států nemají potřebu tolik poznávat, skoro všechno mají ve své zemi. Vím, USA nemá tak starou a krásnou historii, za to mnoho přírodních krás, které stojí hodně času objet dokola. Generace Američanů mého syna již přemýšlí jinak, chtějí vědět více a vědí, že USA není tak dokonalý stát. Obdivují Evropu, mají nás rádi, až mi je líto, jak Evropani o nich smýšlejí. Vždyť spousta našich lidí z malých měst také nevyjmenuje všechny státy, parky a města USA. Délka dovolené je kratší než u nás, je to tím, že lidi nechtějí ztratit práci. Většina si dovolí maximálně tři týdny být mimo práci, můj muž 1 týden ( a to létal za mnou do Prahy… zamilovaný).


Práce: nutnost, proč?

Američani obecně preferují dělat svůj vlastní business. Většinou vydělají více peněz a žijí ve společnosti, která oceňuje individualitu. Je pravda, že měřítkem úspěchu je vydělaná částka, můj muž je to samé a je na to hrdý. Vydělané peníze jsou spojené i s placením daní, můj muž platí vysoké daně a je na to hrdý, ta samá částka je spojená s kvalitním pojištěním pro celou rodinu, můj muž platí za nás velké pojištění a je na to hrdý. Pochopila jsem rovnici sebevědomí kvalitního muže, je přímá úměra výší výdělku a společenským oceněním zaplatit čisté peníze státu a finanční zabezpečení rodiny. Veškeré příjmy a platby jdou přes bankovní účty, za které si banky nestrhávají poplatky, neplatíte za kreditní karty pro celou rodinu, pojištění karet je automatické. Vždy máte volbu převést své peníze k jiné bance.


Rozdělení domácích povinností?

Američani si neberou služky. Už jejich výchova od matek to nepřipouští. V zásadě jsem si zakrátko zvykla na větší události platit uklízecí komanda, s myšlenkou, že pomáhám ekonomice a hispánským spoluobčanům. Ohromně se cení český mateřský přístup k dětem (takový akorát, čti: normální), jsem žena-matka, popis dostanete v kterékoli knize z první republiky. Můj prostor je dopoledne do 4 p.m., pak jsem maminka, úkoly, večeře a pak posezení s mužem, chodim s ním na obědy, abychom se užili bez dětí, respektuje se relax celé rodiny. I když nepracuji, je naprosto běžné, že můj muž se stará o Erica. Američani milují děti, sami mají sklony být stále v dětství a hrát si. Není překvapením, jdete-li na sobotní party, potkat top-manažera v zástěře, který dělá steaky nebo mufiny pro děti a pak sklízí nádobí. Jeho žena bude popíjet pravděpodobně drink s vámi a smát se, že nikdy ještě steak nedělala.


Rodinné vztahy, mezinárodní příbuzní, česká babička a tchýně

OOHH, české babičky! Tak populární v USA. Většina nemluví anglicky, přesto cestují z dálky za vnoučaty, učí je trpělivě české gramatice, vaří a rozmazlují zetě a žehlí vše, co se dá… můj muž byl v šoku, já ještě nežehlila, proč? Nikdo to po mě nechtěl a je to tak milé podporovat pro změnu asijské spoluobčany. Mnoho amerických mužů se učí češtině právě kvůli babičkám, zasílá jim karty k narozeninám, svátku a píše tam další česká slovíčka:
Líbám tě a miluji tě… ( která kdy toto slyší v tomto věku??)

____________

Další článek autorky najdete ZDE.

Danuta Elsner, Krzysztof Bednarek: První rok ředitelem školy

První rok v postavení ředitele školy je určitě jedním z nejtěžších v pracovní kariéře, a to z mnoha důvodů. V Učitelských listech 2007/2008 jsme k tématu otiskli článek polských autorů.


„Od okamžiku, kdy člověk v nové roli překročí práh školy:
- Konfrontuje obvykle optimistické vyobrazení témat úkolů ředitele se skutečným problémy každodenního života ve škole.
- Musí se někdy smířit s náročným očekáváním učitelů, administrativních i ostatních pracovníků, rodičů i žáků či studentů.
- Je postaven do izolace, která je určitou součástí etapy života v školské kariéře.

To všechno je skutečně často údělem vedoucího pracovníka, který zmizí či se změní až po několika měsících a někdy až po prvním roce práce v novém postavení.“

Článek si můžete stáhnout ZDE.

Ředitelům na prázdniny

Ředitelé škol většinou ve školním roce nevědí, kam dřív skočit, který dotazník dřív vyplnit, a nemají příliš mnoho času na vlastní studium. Proto jsme jim připravili na prázdniny čtivo z oblasti školského managementu. Třeba se jim hodí, až si zaslouženě odpočinou, naberou síly a přijde (doufejme, že ojedinělý) deštivý den…


V časopisu Učitelské listy vycházela řadu let příloha pro ředitele Ředitelské listy. Vybrali jsme z ní na prázdniny některé ukázky a také ukázky z manažerské literatury. Věříme, že zvláště začínající ředitelé tento materiál uvítají. Proto začínáme právě těmi, kteří se do funkce ředitele teprve připravují.


Deset začátečnických chyb

Američan John Reh dělá již řadu let mentora různým manažerům. Ze své práce si přinesl poznatky, jaké chyby nejčastěji dělají:

1. Myslí si, že všechno vědí. Namísto toho by měli spíše naslouchat lidem okolo a žádat o jejich připomínky.

2. Každému dávají najevo, kdo má v rukou moc. Podřízení ale většinou vědí, kdo je jejich manažer.

3. Mění, na co přijdou. Přitom pokud mu dosavadní postupy ve firmě nevyhovují, neznamená to nutně, že by byly špatné.

4. Obávají se cokoli udělat. Nový manažer si totiž nebývá jist, zda jej do firmy přijali či do funkce povýšili správně.

5. Neudělají si čas na seznámení s podřízenými.

6. Ztrácejí příliš mnoho času se svým nadřízeným. Nový manažer by si měl uvědomit, že byl nadřízeným přijat, aby mu ulehčil práci.

7. Nedělají si starosti s potenciálními problémy nebo problémovými zaměstnanci.

8. Nechrání své podřízené. Manažer se přitom musí stavět za svůj tým, aby si získal jeho důvěru a loajalitu.

9. Vyhýbají se jakékoli odpovědnosti. Odpovědnost jde však ruku v ruce s autoritou.

10. Nechtějí působit lidsky. To, že se někdo stane šéfem, ještě neznamená, že se nemůže usmívat, nebo se dopouštět chyb.

(Zdroj: Deset začátečnických chyb, které dělají manažeři (jap), Hospodářské noviny 3. 5. 2004, Kariéra Business, str. 10)


Učitelské listy 2007/2008, č. 3, příloha Ředitelské listy, str. 2

Jana Hrubá: Diskuse o standardu učitele pokračuje

Nepochybně jste zaregistrovali, že již několik měsíců běží na portálu www.standarducitele.cz diskuse o standardu kvality profese učitele, kterou zahájil tehdejší ministr školství Ondřej Liška. Ačkoli se někteří pedagogové domnívali, že s jeho odchodem skončí i diskuse, není tomu tak a bylo by to škoda. Co ukázalo první kolo diskuse, jaké jsou nejčastější obavy učitelů a jaké postoje zaujaly některé pedagogické asociace?

Byla provedena podrobná analýza prvního kola diskuse a vyhlášeno kolo druhé s novými otázkami, které by mělo trvat do 15. 7. 2009. S využitím obsahových analýz obou kol diskuse by měla být do konce října 2009 zpracována první verze zatím základního jednoúrovňového standardu. V roce 2010 se počítá s dalším kolem veřejné diskuse. Vyšší úrovně standardu a metodika práce s ním by měly být dotvořeny a testovány v komplexu s dalšími prvky systému profesní podpory učitelů (atestace, systém DVPP, systém uvádění učitelů, změny financování, legislativní změny). Pokud se všechno podaří, měl by celý tento systém být postupně zaváděn do praxe v letech 2012–2015. I v budoucnu by měl být standard dotvářen na základě získaných zkušeností.

Celá záležitost kolem standardu je tedy součástí budování systému profesního růstu učitelů, který by měl pomoci posílit postavení učitele a učinit toto povolání atraktivnějším. Protože se učitelů velmi úzce dotýká, měli by rozhodně celý proces sledovat a účastnit se ho prostřednictvím diskuse svými názory. Jak dokazuje vyhodnocení prvního kola, každý názor je zaregistrován a brán vážně.

Pokračování článku najdete ZDE.

Prohlášení ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Miroslavy Kopicové

25. 6. 2009 bylo publikováno prohlášení, kterým se ministryně Miroslava Kopicová přihlašuje k pokračování reformy terciárního vzdělávání.


Cíle MŠMT v oblasti terciárního vzdělávacího sektoru a výzkumu, vývoje a inovací

Ačkoli jsem si vědoma překážek, které uskutečňování mnoha jiných naléhavých výzev klade hospodářská krize a její neblahý vliv na veřejné rozpočty, chci, aby vzdělání a věda zůstaly hlavními prioritami této vlády a aby se všeobecné snižování veřejných výdajů těchto oblastí dotklo co nejméně. Právě vysoké školství, resp. terciární sektor vzdělávání a výzkum, vývoj a inovace se totiž musí stát hybnou silou obnovy konkurenceschopnosti a prosperity naší země. Na nic jiného vsadit nemůžeme. V tomto smyslu může být výsledkem krize i pozitivní změna.

Proto se v souladu s doporučením evropských ministrů školství chci v této poměrně složité době soustředit v prvé řadě na zvýšení efektivity terciárního systému vzdělávání, na vytvoření podmínek pro jeho dynamiku a na posilování rovného přístupu k vysokoškolskému vzdělání. To bude v prvé řadě vyžadovat důkladnou analýzu efektivity současného systému fungování a financování vysokého školství. Tato analýza umožní příští vládě zvolit optimální strategii pro zvyšování výdajů na tuto strategicky důležitou oblast.

Rozhodně hodlám pokračovat v reformě vysokého školství a postupně uskutečňovat změny navržené v Bílé knize terciárního vzdělávání. Za zvlášť důležitý cíl považuji urychlení práce na přípravě moderního systému finanční pomoci studentům.

V rámci probíhající diskuse k reformě vysokého školství bude Bílá kniha terciárního vzdělávání posouzena mezinárodním týmem expertů OECD a významnými odborníky, kteří se jako poradci vlád podílí na přípravě reforem terciárního vzdělávání v řadě zemí. Výsledky tohoto „auditu" naší reformy budou představeny na konferenci, kterou plánuji uspořádat v říjnu tohoto roku.

Celý text prohlášení najdete ZDE.

Zoja Franklová: Nepotřebujete Europass?

Školy letos rozdají více než 70 000 dodatků k maturitnímu vysvědčení či výučnímu listu, které srozumitelně popisují vzdělání absolventů v češtině či v některém cizím jazyce. Dodatky jsou součástí Europassu a pomáhají těm, kteří chtějí hledat zaměstnání či další studium v zemích Evropské unie.


V dokumentech Europassu jsou údaje o vzdělání, znalostech a pracovních zkušenostech v takové formě, která je srozumitelná ve všech evropských státech. Díky tomu je pak možné kdekoli v Evropě snadno doložit, zda má člověk pro vybranou práci dostatečnou kvalifikaci. Uplatnění v Evropě sice Europass nezaručí, může však pomoci při hledání práce nebo s uznáním odborné kvalifikace.

Europass lze získat v Národním centru Europass ČR (NCE ČR). Pořízení všech jeho součástí je bezplatné a každý člověk si může vybrat, zda bude využívat všechny nebo jen některé jeho části. Jádrem celého souboru je životopis, který si vyplňuje každý sám, podobně jako jazykový pas, kam se zapisují údaje o znalosti cizích jazyků na základě sebehodnocení.

Absolventi škol mohou získat ke svému závěrečnému vysvědčení dokument, který se oficiálně nazývá Europass – dodatek k osvědčení. Automaticky ve škole ho dostanou v případě, že si škola o to požádá v Národním centru Europass ČR, které je součástí Národního ústavu odborného vzdělávání. Smyslem dodatku je popsat kompetence nabyté během studia tak, aby si zaměstnavatel v zahraničí udělal obrázek o tom, co absolvent daného oboru z České republiky umí. „Dodatek k osvědčení ale není jen pro čerstvé absolventy, mohou ho získat i lidé, kteří střední školu dokončili již dříve – až po absolventský ročník 1970,“ zdůrazňuje Pavel Petrovič z Národního ústavu odborného vzdělávání. Absolventi vysokých a vyšších odborných škol zase mohou získat dodatky k diplomu, vydat jim je ale musejí jejich školy.

Další důležitou částí Europassu je tzv. mobilita. Sem se zaznamenává absolvování studijního pobytu na zahraniční vysoké škole, školní praxe i stáže ve firmách nebo v neziskových organizacích. Zájemci mohou o tento doklad před odjezdem požádat Národní centrum Europass ČR, po návratu pak obdrží již kompletní dokument, který slouží jako doklad o pracovních a studijních zkušenostech, které zahraniční stáží získali.


Europass v číslech

Národní centrum Europass ČR dosud poskytlo 141 773 dodatků pro středoškolské obory vyučované v současnosti i v minulých dekádách. Z toho jen letos to bylo 72 238. Zajistilo podklady pro 4 434 dodatků k diplomu absolventa VOŠ, z toho 297 letos. Bylo vydáno 7 989 dokumentů zvaných Europass – mobilita, z toho 740 letos

Formuláře jednotlivých částí Europassu a mnoho dalších informací je možné získat v klientském centru a na stránkách www.europass.cz. Zde také zájemci najdou okénko pro dotazy, které zajišťuje rychlé řešení problémů žadatelů o Europass.

Národní centrum Europass ČR lze kontaktovat:
telefonicky: 274 022 347
e-mailem: europass@nuov.cz

Osobní návštěva je možná každý pracovní den od 9.00 do 15.00 hod.
na adrese:
Národní ústav odborného vzdělávání
Weilova 1271/6, Praha 10 – Hostivař
Tel.: 274 022 111

Další informace rádi poskytnou:
Pavel Petrovič, vedoucí oddělení mezinárodní spolupráce v NÚOV,
e-mail: pavel.petrovic@nuov.cz, tel.: 274 022 341
PaedDr. Miroslava Salavcová, odborná pracovnice Národního centra Europass ČR, e-mail: miroslava.salavcova@nuov.cz, tel.: 274 022 342

Více informací na www.europass.cz, www.nuov.cz

Táta mě zabije!

Přijížděl ke střídačce a popotahoval. „Nebreč, příště tu penaltu proměníš!“ řekl mu trenér. „Ale táta mě zabije!“ odpověděl hokejový žáček a rozbrečel se naplno. Scénku, které byl svědkem, mi líčil trenér týmu soupeře, kdysi sám vrcholový sportovec. A pokračoval v popisu podobných příběhů o ambiciózních rodičích, ale i trenérech, paradoxně to škůdcích dětského sportu.


Paradoxně proto, že bez nich by mnohé žákovské týmy vůbec neexistovaly. Rodiče totiž platí drahou režii synova hokeje – výstroj, cesty na tréninky i zápasy, příspěvky klubu. Trenéři zase vedou týdně několik tréninků a o víkendech zápasy. Problém je v tom, že si otcové na synech často kompenzují své mindráky, protože sami to nedotáhli ani do krajského přeboru. Totéž v bleděmodrém platí o trenérech, a to zejména v menších klubech, kde není dost peněz na trenérské odměny, a tak sem vezmou každého. Často i někoho z otců malých hráčů.

Pokračování článku ZDE.

Otevírá se základní škola na internetu

Učení přes internet si již mnoho Čechů osvojilo a využívá jej zejména k výuce jazyků. Novinkou v tomto směru je portál určený pro děti Učení on-line, který je zaměřen na učení všech předmětů základní školy.

Učení online (www.ucenionline.com) je portál na bázi výměny informací mezi dětmi, učiteli a rodiči. Funguje tak, že do označené schránky může kdokoliv zaslat příspěvek, tj. dokument, hru, audio, video, radu, týkající se libovolného předmětu základní školy a za to jsou mu připsány kredity na jeho konto, na základě kterých si může stahovat příspěvky ostatních. Tím se automaticky množí obsah portálu a vzniká základní zdroj učebních podkladů. Nadstavbou je vytváření příspěvků a odborný dohled od učitelů, kteří portál začínají využívat hromadně i do hodin své výuky. Žáci za pomoci rodičů mají možnost si přes intranet navolit svůj osobní učební plán a požádat živého učitele o konzultaci nebo doučování.

„Zájem je obrovský, zdaleka překonal naši původní představu. Každým dnem nám roste počet registrovaných uživatelů, jejichž nejčastějším požadavkem je připravit se na zkoušku nebo pomoc s úkolem," říká Robert Neubert, ředitel Neubert marketing & Company, firmy provozující portál.

Paradoxně myšlenka zrealizovat web, na kterém by se shromažďovala učební látka, testy, úkoly a ještě k tomu byla odborná pomoc přes intranet, vznikla zcela náhodu a ještě k tomu jako vedlejší produkt serveru www.veseledeti.cz. „Ano, je docela možné, že přehodnotíme naše podnikatelské aktivity a z výrobce hraček a školních potřeb se změníme na první internetovou školu," usmívá se Neubert.


A jak hodnotí portál učitelé?

Podle Lenky Eiseltové, učitelky z 2. základní školy v Berouně, portál by od ní dostal zatím dvojku. „I když příspěvky každým dnem přibývají, tak jich zde ještě není tolik, kolik by bylo třeba. Pozitivně hodnotím kvalitu obsahu a celkovou technologii stránek, například učení přes intranet."

Ivona, Gryčová, učitelka českého jazyka z Českého Těšína, dodává: „Velice ráda jsem se připojila do tohoto portálu. Přináší mi zcela nové možnosti a metody práce dětmi."

Jana Schovajsová: Učebnice pro ekologickou výchovu na 1. stupni

Učitelé, kteří už environmentální výchovu realizují delší dobu, i ti, kteří se o to teprve pokoušejí, zajásali, když se na trhu objevila učebnice ekologické výchovy pro 1. stupeň ZŠ. Už jméno autora je zárukou kvality. Když se k němu přidá ještě jméno akademické malířky, která se ujala ilustrací, vzbuzuje učebnice s pracovním sešitem v jednom nemalé očekávání.


Kulich, J., Bittmanová, K. S Martinem a Petem širým světem. Učebnice a pracovní sešit pro ekologickou výchovu na 1. stupni ZŠ. Praha: Arsci, 2007. ISBN 80-86078-76-2.


Jedná se o první učebnici z řady učebnic ekologické výchovy pro 1. stupeň ZŠ. Zabývá se šestnácti tématy, jež na sebe navazují. Poslední kapitola je věnována závěrečnému opakování. Publikace začíná problematikou životního prostředí jako prostředím, kde žijeme, a pokračuje klasifikací životního prostředí na různá společenstva, kterým se víc věnují jednotlivé kapitoly.

Na publikaci je možné ocenit mnoho aspektů: předně obrazový materiál – obrázky, které jsou dětem tohoto věku blízké, hezké a přitom rozhodně ne kýče. Autoři se zároveň nebojí používat černobílé obrázky a s barvami pracují systematicky – např. modrým písmem jsou zadány úkoly a otázky. Také se setkáme s obrázkem sovičky, která děti provází a upozorňuje na nové pojmy.

Publikace je skutečně ekologickou také tím, že předkládá dětem i úkoly, které mají plnit v přírodě. Často odkazuje na nejbližší prostředí dítěte, což je nejen ve shodě se zásadami vzdělávání v mladším školním věku, ale také velmi praktické, protože děti si vytváří vztah ke svému prostředí a učí se ho znát, mít rádi a chránit.

Dětem se jistě budou líbit jejich průvodci učebnicí – kluk Martin se psem Petem. Jako nit se táhnou celou učebnicí a nachází se na místech, kde by je mohly děti potkat.

Zaujala mě mj. moudrá drobnost – autoři také upozorňují děti na bezpečnost práce. Je jistě správné, že to děti slyší nejen od svých rodičů a učitelů, ale přirozeně se s tímto setkávají i v učebnici.

Učebnice nabízí různorodé aktivity – děti mohou třeba navrhnout park nebo si zahrát kvarteto s rostlinami, živočichy a houbami. Mohou tedy také rozvíjet kreativitu. Žáci se také mohou stát lékaři stromů – což je jistě zajímavá nabídka.

V neposlední řadě se děti mohou zdokonalit ve svých přírodovědných znalostech – například se učí poznávat různé vodní živočichy – a autoři se nebojí dětem prezentovat jejich rodová i druhová jména. Mohli bychom v této souvislosti mluvit o jisté náročnosti autorů (ale náročnost v pozitivním slova smyslu).

Učebnice je doplněna také metodickou poznámkou, takže i začínající učitelé budou hravě zvládat práci s učebnicí.

Myslím si, že samotná kombinace učebnice s pracovním sešitem je velmi vhodná pro danou věkovou skupinu. Publikace navíc koresponduje s obsahem Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání v oblasti průřezového tématu Environmentální výchova. Tak nezbývá než ji doporučit pro práci nejen učitelům ale třeba i rodičům, kteří chtějí své děti vést k lásce k přírodě, a popřát všem mnoho radosti při záslužné činnosti s touto publikací.


Mgr. Jana Schovajsová, Katedra primární pedagogiky, Pedagogická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci

Jana Hrubá: Potřebujete pomoc při vlastním hodnocení školy?

Potom právě pro vás je připravena nabídka účasti v národním projektu Cesta ke kvalitě, který realizují za přispění ESF Národní ústav odborného vzdělávání (NÚOV) a Národní institut pro další vzdělávání (NIDV). Tuto pomoc mohou využít mateřské školy speciální, základní školy, základní umělecké školy, všechny střední školy i konzervatoře.


Co můžete získat?

„Chceme, aby projekt školám výrazně pomohl, aby už vlastní hodnocení nevnímaly jako problém nebo jako formální práci,“ říká Martin Chvál, hlavní manažer projektu. Projekt bude trvat tři roky – od května 2009 do dubna 2012 – a je na něj vyčleněno cca 77 milionů.

Řídící tým vycházel z výzkumů, které zjišťovaly potřeby a požadavky škol. V projektu bude pro školy postupně připravena metodická pomoc při vlastním hodnocení, nabídka evaluačních nástrojů s využitím zahraničních i tuzemských zkušeností, softwarová podpora zpracování výsledků, vzdělávání koordinátorů a poradců, call centrum s on-line poradenským servisem, terénní poradci pracující přímo ve školách, pracovní semináře škol s předáváním dobrých zkušeností, vzájemné návštěvy škol, minikonference pro odbornou veřejnost v krajích, bulletin a internetové stránky. Bude vytvořena elektronické databáze s recenzovanými příklady řízení kvality ve školách a tištěná metodická příručka.

Důležitou součástí projektu budou i pracovní schůzky zástupců škol, školní inspekce a zřizovatelů, kde se budou hledat společné přístupy při posuzování vlastního hodnocení a vazby mezi externím a vlastním hodnocením. Měly by odstranit obavy učitelů z kontroly a z postihu při zjištění nedostatků.

Své místo si v projektu jistě najdou i školy velmi pokročilé v autoevaluaci, které budou moci předávat své zkušenosti a inspirovat se zkušenostmi ostatních. Ideální by bylo, kdyby vznikla síť vzájemně se učících škol. Ty školy, které přispějí příklady dobré praxe nebo se zapojí do standardizace některých evaluačních nástrojů, mohou počítat i s určitou přímou finanční podporou.


Co pro to můžete udělat?

Vyplnit dotazník a přihlašovací formulář, který jste dostali přímo do škol e-mailem 12. 6., nebo ho najdete vložený v Učitelských novinách č. 26, nebo elektronicky na webu projektu http://www.nuov.cz/ae/jak-se-zapojit. Řídící tým projektu chce dotazník využít jako východisko a zjistit, jaký je stav vlastního hodnocení na školách a co školy právě nyní nejvíce potřebují. V přihlašovacím formuláři si můžete označit, do kterých aktivit byste se chtěli zapojit.

Těšíme se na vaše přihlášky a na spolupráci s vámi!

Petr Piťha: Etická výchova ve školách – ano či ne?

Referát prof. Petra Piťhy z konference Etická výchova 13. 5. 2009.


Zavedení etické výchovy jako předmětu do našich škol není otázkou akademickou ani teoretickou. Je to otázka praktická a v danou chvíli akutní. Tuto otázku nekladou její tvůrci a obhájci, klade ji před nás stav společnosti. Popišme tedy relevantní rysy naší současné společnosti.

Celý článek si můžete stáhnout ZDE.

Článek Jany Hrubé o konferenci „Spor o etickou výchovu“ si můžete přečíst ZDE.

Ostatní referáty z konference Etická výchova jsou uveřejněny ZDE.

Vladimír Zelinka: Proč soukromé školy mají úspěch

V 90. letech minulého století se na vzdělávacím trhu začalo rodit nové uskupení vzdělávacích organizací – soukromých škol. Soukromé školy si postupně budovaly své krédo a vytvořili svoji zastřešující organizaci Sdružení soukromých škol Čech, Moravy a Slezska.

Ta vytvořila a prosadila v české legislativě zásadní podmínky jejich činnost a zabezpečila jim i finanční jistoty zákonem č. 306/1999 Sb., o poskytování dotací soukromým školám. K letošnímu roku byl zákon několikráte novelizován a i nyní je předložena jeho další novela.

V počátečním (rok 1995/1996) maximálním nárůstu na 91 tisíc žáků v soukromých středních školách se počet žáků stabilizoval na úroveň cca 65 tisíc žáků. Ani v roce 2008 nedošlo k zásadnímu poklesu žáků 1. ročníků.

Ptáte se, proč soukromé střední školy se u nás těší stálému zájmu rodičů i samotných studentů? Výši školného prakticky drží soukromé školy na úrovni počátku tohoto století, tj. okolo 15 000 Kč/rok/žák. Výjimkou jsou velká města, kde pronájmy prostor škol jsou vysoké a díky současné komunální politice se neustále zvyšují. Přesto pro mnohé rodiče je hlavní překážkou školné. Soukromé školy nemají zájem zvyšovat školné, a proto hledají i další finanční zdroje.

Většina soukromých škol není výsadou jen bohatých. Těch se stotisícovým školným je cca deset a většinou mají zahraniční kapitál. Většina soukromých škol má zažitý motivační systém stipendií, sociálních fondů a i nadačních fondů, které talentovaným dětem ze sociálně slabších rodin pomáhají finančně zajistit studium na dané škole.

Od počátku vzniku soukromých škol je názorem veřejnosti, že si na těchto školách rodiče pouze zaplatí maturitu. Lze říci, že první zlatokopové vymizeli ze soukromých škol na samotném počátku. Nyní s odstupem času, když se zeptáte již cca 600 tisíc maturantů soukromých škol od roku 1994, potvrdí vám opak.

Podmínkou přijetí na soukromá gymnázia je často dobrý prospěch ze
základní školy a i na specializovaných soukromých školách nevezmou všechny uchazeče o studium. Z těchto škol se pak pochopitelně většina studentů hlásí na vysoké školy. Statistiky úspěšnosti si provádí každá škola.

Žáci soukromých škol mají ve většině případů lepší předpoklady, než studenti krajských škol. Nadstandard poskytovaný soukromou školou, tj. nižší počet žáků ve třídě a vedení k posílení osobnosti žáka v kolektivu, pak přináší jeden z těchto pozitiv. Učitel v soukromé škole má většinou lepší kontakt třeba s deseti žáky než se třiceti v krajské škole.

Největší předností soukromých škol je vztah škola – rodina, učitel – žák. Způsob práce s jednotlivcem, posuzování jeho schopností i nabývání znalostí a dovednosti ve smyslu upokojování potřeb „zákazníka“ je tím hlavním rozdílem. Z tohoto přístupu vyplývá rodinné prostředí soukromé školy, kdy např. studenti oslovují vyučující křestními jmény, informace o činnosti školy dostávají přímo do svých e-mailových schránek a někde mohou i rodiče osobně navštěvovat hodiny.

Každá soukromá škola je originálem a nyní při tvorbě svého školního vzdělávacího programu se to projevuje ještě více. To je také důvod, proč se někteří rodiče rozhodnou právě pro soukromou školu. Nabízí se např. rozšířená výuka jazyků a jejich množství, využití nových technologií a ICT ve vysoké kvalitě SW. Každá soukromá škola má rozšířenou nabídku doplňkových aktivit. V současné době jsou to zejména mezinárodní stáže a studijní pobyty. Již standardem jsou školy v přírodě, lyžařské výcviky, pobytové zájezdy k moři a zabezpečení dopravy do školy školním autobusem a podobně.

Dalším faktorem, proč soukromou školu rodiče upřednostňují, je její technické vybavení. Většina soukromých škol má lépe vybavené základní i odborné učebny. Již běžnou výbavou ve třídách jsou interaktivní tabule či projektory. Soukromé školy jsou úzce propojeny na regionální podnikatelské okolí a využívají spolupráce s firmami na své technické vybavení. Zejména podniková učiliště mají vysokou úroveň a úzké propojení na praxi. To dává možnost vyššího uplatnění na trhu práce a schopnost vyšší konkurenceschopnosti absolventa soukromé školy.

Ptáte se, jak to bude dál se soukromým školstvím? Zatím současný administrativní způsob řízení školství státem a kraji prakticky brání soukromým školám, aby mohly být budovány nové mosty mezi vzděláním a praxí. Také, aby vzdělání bylo přizpůsobeno pracovním příležitostem v daném regionu a dokonce jsou soukromé školy za to trestány sníženou dotací u nového potřebného oboru o 30%.


Jaké máme poznatky ze současné školské politiky

Zapojení do operačních programů ESF je pro soukromé školy velice složité. Již to, že většinu peněz rozděluje školám kraj jako konkurenční zřizovatel, který určuje pravidla a provádí výběr, je pro soukromé školy diskriminující. Lze jednoduše zjistit, kdo je na kraji dobře zapsán a některé kraje již předem rozhodují.

K investičním zdrojům EU ani ČR nemají soukromé školy přístup. Např. program zateplování škol MŽP se netýká soukromých škol, které jsou obchodními společnostmi. Obchodní společnosti jako školy nemohou žádat o dotaci na MPO, kde je program úspor energií , protože jsou školy. Urgovali jsme tento problém na ministerstvu životního prostředí, ale bezvýsledně.

Ze školského zákona jsme omezeni limitem počtu žáků ve škole a oboru. To určuje náš konkurent kraj. Vedou se složitá jednání o změnách v počtu žáků v oborech po přijímacím řízení, někdy i bez kladného výsledku. Když škola přestane učit obor déle než dva roky, je trestána a nastává krácení dotace o 30%. Při možnosti dále učit musí požádat o inspekci ČŠI a znovu žádat, přesto, že se nezměnilo technické a personální vybavení školy a školy byla hodnocena jako vynikající.

Stanovení DPH 19% na vzdělávání je dalším limitem celoživotního učení a není dohoda s MF na nejbližší roky.

Povolovací řízení na nové obory s reakcí na trh práce je dán postihem 30 % dotací soukromým školám v prvním roce i když se jedná o příbuzný obor či inovační. Není žádná motivace inovovat a zkvalitňovat poptávku po kvalifikovaných pracovnících, spíše naopak je snaha brzdit rozvoj soukromé školy finanční postihem ze zákona. Stát daňově nemotivuje podnikatele ani fyzické osoby k dalšímu vzdělávání v celoživotním učení.

Závěrem vás všechny zvu do našich škol. Podívejte se, ptejte se a uvidíte novou dynamickou sílu ve školství, která vám zabezpečí další vzdělání a umožní kvalitní vstup na trh práce i v tomto těžkém období.

PaedDr. Vladimír Zelinka
předseda Sdružení soukromých škol Čech, Moravy a Slezska o. s.
www.soukromeskoly.cz

Helena Církvová: Učebnice, která povzbudí k tvořivosti

Zdůraznění obzvlášť zapeklitých vlastních jmen, pečlivý výklad, doplňovací cvičení a tvořivé úkoly. Především proto je publikace Mileny Fucimanové vhodná pro zkvalitnění výuky psaní velkých písmen.


Milena Fucimanová: Jak správně psát velká počáteční písmena v češtině, Vakát Brno 2008

Už obal je vyloženě motivační, když si jej prohlédnete, zjistíte, že jsou na něm uvedená vlastní jména zvláště „vypečená“ jako Ultračech, Nečech, lékárna U Bílého koně atd.

Příručka je rozdělená do tří oddílů a Klíče ke cvičením, odkazuje na Pravidla českého pravopisu. Nejrozsáhlejší je oddíl C – týká se velkých písmen ve vlastních jménech a je složen z šesti kapitol. Ty jsou řazeny od jmen osob a zvířat, jmen zeměpisných, jmen institucí, provozoven, dokumentů a děl, jmen výrobků, plodů a rostlin, jmen událostí, období, vyznamenání a cen až po jména hvězdářská a zeměpisná.

Každá kapitola začíná podrobným výkladem. Po něm jsou zařazeny texty, které vždy navazují na výklad. V těchto textech lze s žáky podtrhovat velká písmena a pomocí předchozího výkladu je zdůvodňovat. Navíc se např. v textu s názvem Andrea na straně 25 dovídáme, že otec Andrey „se zájmem sleduje kulturu a literaturu Lužických Srbů“. Žáků se tak můžeme zeptat, proč zrovna ji? A poté se mohou o složité situaci Lužických Srbů z různých zdrojů víc dozvědět. Nebo: „Maminka je přesvědčená, že při dobré vůli se mezi sebou dorozumí židé, hinduisté, taoisté i buddhisté“. Větu lze tedy využít i k diskusi o náboženské snášenlivosti, o toleranci mezi lidmi atd.

K procvičení pomáhá i následující doplňovací cvičení a cvičení na vyhledávání chyb. Tvořivé úkoly každou kapitolu uzavírají – rozvíjejí fantazii, nutí přemýšlet, např.: Vymysli vlastní město s víceslovnými názvy náměstí, ulic, mostů atd., napiš propagační článek o vašem městě aj. U tvořivých úkolů se nabízí využívat metody brainstormingu, skupinové práce, diskuse a jiné. Například při zadání úkolu 3b ze strany 36 (Zkuste napsat pohádku nebo bajku se zvířecími hrdiny nebo s úplně neznámými pohádkovými bytostmi, kterým přidělíte zajímavá jména) žáci zapisují na tabuli vše, co se jim vybaví na téma pohádka či bajka. Učitel zdůrazní nejdůležitější fakta. Poté se pokoušejí ve skupinách vymyslet a napsat pohádku, a to s co největším počtem vlastních jmen. Skupina pak před třídou obhajuje příběh, který vymyslela.

Bohužel odpovědná redakce dopustila chyby, které se prostě vloudily, např. „Indián“ místo správného indián (strana 25) nebo „Karlovy vary“ místo Karlovy Vary (strana 40). Je to škoda, protože autorčin výklad je naprosto precizní.

Příručka mně a žákům podrobně vysvětlila zvlášť tyto příklady vlastních jmen: Kostelec nad Černými lesy, Ultračech, Divadlo Husa na provázku, Sídliště Českých legií, Bible (Písmo svaté) – bible (kniha se mi stala biblí) a další.

Učebnice je šikovná i díky svému formátu A5, takže vezmete-li ji kamkoliv s sebou, v tašce nepřečnívá ani nezabírá místo.

Z uvedeného je můj názor zřejmý, přesto na závěr – učebnici mohu víc než doporučit…

Jana Hrubá: Převedení Přes práh totality

V úvodu autoři vysvětlují svůj záměr: „Nejde o novou výkladovou či popisnou učebnici, ale souhrn prakticky využitelných textů, které obsahují dobové prameny zasazené do historického kontextu, metodické náměty a komentáře, otázky a úkoly pro žáky, informace a praktické odkazy k dalšímu studiu pro učitele a v neposlední řadě rovněž přehled základní odborné literatury k tématu a odkazy na filmy. Součástí knihy je přiložený CD-ROM, na kterém zájemce najde řadu dalších textů, obrazových příloh a výukových prezentací tématicky členěných.“ Tragický rozměr doby je vykreslen na příkladech konkrétních lidských osudů.


Přes práh totality. Metodická příručka pro výuku moderních československých a českých dějin po druhé světové válce. Kolektiv autorů, Služba škole Mladá Boleslav s podporou OSF Praha, červen 2009


První část publikace obsahuje zpracování několika témat, která jsou pro období 1945–1954 zásadní.


Závěr druhé světové války, partyzáni, Ploština

Příběh obyvatel osady Ploština na Zlínsku, kteří pomáhali partyzánům, je doložen dobovými dokumenty. Poznáme zrádce, kteří spolupracovali s gestapem a prožijeme likvidační akce, při kterých zahynulo několik desítek obyvatel obcí Ploština, Prlov, Loučka a Vařákovy Paseky. Partyzáni při nich zmizeli v okolních lesích a nijak nezasáhli. Dozvíme se o osvobození Zlína a potrestání zrádců. Veliteli K. W. Tuttterovi ale nebyla po válce účast na masakru prokázána. Dostal pouze pět let a dokonce navázal spolupráci s StB. Příloha na CD poskytuje učiteli fotografie a další texty.


Odsun německého obyvatelstva a činnost retribučních soudů

Události jsou vysvětleny na základě dokumentů v kontextu před- i poválečné situace. Autoři upozorňují, že jde o citlivé téma, na které neexistuje jednoznačný názor, protože v pozadí stojí majetkové záležitosti. Metodické poznámky jsou v tomto případě rozsáhlejší s důrazem na vytváření samostatného názoru žáků. Bylo těžké vybrat událost vhodnou ke školní práci. Nakonec byl zvolen tragický osud obyvatel jihočeské obce Tušť, kde došlo k popravě 16 občanů za členství v nacistické straně a jejích vojenských formacích. Celý příběh z Tušti je z důvodů rozsáhlosti v příloze na CD včetně dalších dokumentů. Fotokopie protokolu „lidového soudu“ psaného s půlročním odstupem a s evidentním dopisováním jmen soudců je velmi výmluvná. Na CD najdeme také texty všech Benešových dekretů a Česko-německé deklarace z roku 1995.

Výňatek z dokumentu Katechismus pro německý národ v Čechách – ukázka 24 tezí, které ovlivňovaly smýšlení sudetských Němců dávno před válkou – je využit pro skupinovou práci jako příklad zkreslování historie k dosažení politických cílů. Odsunuté vzpomínky využívají citace vzpomínek na dětství z knihy A. Wagnerové z rozhovorů s jejími sudetoněmeckými vrstevníky.


Osudy Jana Antonína Bati a baťovské firmy za války a v době poválečné

Kapitola dokresluje poválečné období. Líčí dění v baťovských závodech za okupace, kdy J. A. Baťa i Tomáš Baťa ml. odešli do emigrace a kdy část výroby ve Zlíně musela být přeorientována na válečnou. Dále obsahuje dokumenty k období, kdy po válce došlo ke znárodnění firmy, byla potírána silná baťovská tradice v regionu a kdy proběhl v nepřítomnosti proces s J. A. Baťou za to, že se odmítl otevřeně připojit k čsl. odboji, líčí jeho pobyt v Brazilii, kde podnikal a založil několik měst, zmiňuje soudy o majetek s Tomášem Baťou ml. a rehabilitaci v r. 2007.

Kapitola poskytuje mnoho materiálu ke studiu a otázkami vede studenty k práci s dokumenty. Doporučuje shlédnutí filmu Brazilské stopy J. A. Bati a další dokumenty ze sborníku z mezinárodní konference ve Zlíně z roku 2007 (z něho uvádí např. obžalovací spis J. A. Bati).


Mechanismus policejní represe a politických procesů 50. let v Československu po únoru 1948

Zachycuje jak systém inscenovaných procesů, tak jejich výčet a výsledek: postihly 200 000–280 000 skutečných i potencionálních odpůrců režimu – nejvíce lidí v Evropě. Praktiky StB jsou výmluvně prezentovány na příkladu procesu Jan Buchal a spol. na Ostravsku – jednoho z 35 procesů návazných na proces s dr. Miladou Horákovou. V něm bylo odsouzeno 87 osob k vysokým trestům včetně 4 trestů smrti a 5 doživotí. Na případu lze dobře ukázat na základě dokumentů všechny fáze modelového politického procesu: vznik protikomunistické skupiny a její infiltraci agenty StB, zpravodajské a provokační hry StB – získávání kompromitujících materiálů, zatýkání, výslechové možnosti, přípravu procesu, průběh procesu jako divadelního představení, reflexe soudního jednání v tisku, propagandistickou kampaň i tragické důsledky.

Kapitola je důkladně propracovaná a vede studenty k práci s fotokopiemi pramenů, které jsou k dispozici na CD-ROM. Autoři poskytují náměty, úkoly a otázky pro práci studentů a ke každé části i podrobnější informace pro učitele. Kapitola je doplněna seznamem literatury.

Téma dokresluje podkapitola o procesu s hnutím Světlana na Uherskohradišťsku. Ilegální organizace bývalých partyzánů a dalších lidí vznikla z popudu StB jako příležitost k likvidaci těch, kdo měli vůli klást odpor. Podnět k jejímu založení dal „člověk pro mimořádné úkoly“ Josef Vávra-Stařík, který se podílel jako svědek na procesu Milady Horákové a později usvědčoval obžalované v procesu se skupinou Světlana. Protože věděl příliš mnoho, byl nakonec také popraven.

V části Věznice v Uherském Hradišti – místo utrpení politických vězňů v 50. letech nalezne učitel informace o pověstné věznici v Uherském Hradišti a ze vzpomínek pamětníků se studenti dozví o praktikách trýznitelů vězňů. Jsou zde doporučeny dokumentární filmy, které se zabývají touto tematikou. Na CD-ROM jsou navíc informace o další odbojové skupině Nesmiřitelní – Hory Hostýnské.


Perzekuce kněží

Je prezentována na příkladu osudu římskokatolického kněze Jana Beránka z Vodňan. Ukázka je tvořena prologem, který velmi stručně uvádí do problematiky vzniku církevních procesů. Následuje faktografický životopis pátera Tomáše Beránka. Hlavním obsahem kapitoly jsou dokumenty a vzpomínky spojené s jeho osobou.

Otázky a úkoly jsou koncipovány tak, že slouží především jako podklad pro diskusi. V metodických poznámkách pro učitele je uvedeno: „Je samozřejmé, že může vzniknout více pohledů na věc. Učitel by měl pouze sledovat, zda tyto pohledy jsou argumentačně odůvodněné. V žádném případě by neměl být rozhodčím „správnosti.“ Na CD ROM najdete dokumenty k osobě patera Tomáše Beránka a další materiály ke vztahu státu a církve po roce 1948 včetně Čihošťského zázraku.


Zemědělci ve víru kolektivizace

Poslední kapitola první části se zabývá postavením rolníků, vede studenty k zamyšlení nad likvidací Agrární strany a nad scénářem „akce proti kulakům“ z archivu náměstka ministra spravedlnosti dr. Karla Klose. Ukázkovou akcí byly zřejmě dosud zcela neobjasněné události v Babicích na Třebíčsku. Babice byly z hlediska výše citovaného scénáře vybrány dobře. Oblast v okolí Babic byla mezi funkcionáři KSČ považována za jednu z „nejkulačtějších“ oblastí vůbec. Zdejší rolníci byli zároveň i hluboce věřící katolíci. Z vraždy tří funkcionářů MNV bylo obviněno 14 lidí, z toho sedm dostalo trest smrti. Publikace uvádí také případy tří rolníků obviněných z vraždy předsedy MNV v Koubalově Lhotě a „zmizení“ rolníka Emila Máry z Radvánova. Materiály ke všem tématům jsou zařazeny na CD ROM.


Druhá část publikace je věnována metodám a formám práce. Uvádí příklad organizace dějepisné soutěže Baťovský Zlín, organizační a metodické náměty studentské středoškolské historické konference s tematikou novodobých dějin a s možností využití mezipředmětových přesahů. Připomíná také využití regionálního rozměru historických dějů a událostí, zážitků rodinných příslušníků či svědectví pamětníků. Najdete tu také podkapitolky Jak a proč zařazovat do výuky regionální dějiny? a Návod pro učitele, jak vést studenty seminářů při psaní odborných prací.

Třetí část uvádí příklady dobré užité praxe, např. ukázku pracovního listu sestaveného z dobových dokumentů pro samostatnou práci v hodině, literární ukázky odrazu historických událostí v poezii a odkazy na práci s dobovým tiskem.

Součástí knihy je přiložený CD-ROM, na kterém zájemce najde kromě textu celé publikace v elektronické podobě a dokumentace k uváděným případům řadu dalších textů, obrazových příloh a výukových prezentací tématicky členěných (např. Železná opona, materiály o jednotlivých osobnostech tohoto období, Skauti a komunistický režim, Třetí odboj, Zákony a deklarace).

Zvláštní pozornost si zaslouží texty věnované historii Vojenského obranného zpravodajství. Tato instituce jednoznačně hrála klíčovou roli při postupném získání absolutní moci ze strany KSČ již od roku 1945. Pro mnohé zřejmě překvapivý pohled přináší text historika Jaroslava Rokoského o osudu agrární strany po 2. světové válce, která byla zrušena na nátlak KSČ za souhlasu ostatních politických stran Národní fronty s odůvodněním, že kolaborovala s nacisty. Kdo dnes ví, že hrdina československého protinacistického odboje Jan Kubiš, který se podílel na atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, byl členem dorostu agrární strany?

Publikaci uzavírají krátké medailony autorů Jany Pešatové, Michala Šimka, Zdeňka Broma, Radka Kotlaby a Petra Šimíčka. Autoři v závěru píší: „Neděláme si nárok na to, že naše práce je kompletní a vyčerpávající. Věnovali jsme se cíleně dějinným událostem celostátního významu, ale také těm méně známým z regionů. Šlo nám především o vybídnutí k dalšímu hlubšímu pátrání o době, která je zatím i přes svoji relativní časovou blízkost obestřena závojem (úmyslného?) zapomnění, opomíjení či mlčení. Nechť je naše práce pro vás pomocí a inspirací.“

Pokud publikace splní tento záměr, pak nebyla napsána zbytečně. Učitel, který se opravdu chce se svými žáky kriticky zabývat nejednoduchým obdobím naší nedávné minulosti tak, aby pochopili kořeny některých problémů současnosti, najde v publikaci mnoho zajímavých dokumentů i metodických inspirací a hlavně povzbuzení pro takový způsob výuky.

Předností nabízených materiálů je, že byly ověřeny při vyučování na základních i středních školách v různých koutech ČR. Metodika založená na prostudování odborné literatury k moderním československým dějinám, která vyšla po roce 1990, je využitelná při zpracování dalších konkrétních případů, událostí a archivních materiálů v regionech. Přejme si, aby autoři publikace „Přes práh totality“ měli hodně pokračovatelů.

Marcela Pácalová: Jakými cestami lze zvyšovat kvalitu výuky cizích jazyků?

Prezentace Mgr. Mgr. Marcely Pacalové, ředitelky ZŠ Pod Marjánkou v Praze 6, na kulatém stole SKAV a SVP PedF UK 21. 5. 2009 na téma „Jak zajistit lepší kvalitu výuky jazyků?“.

Výstup z kulatého stolu si můžete přečíst ZDE.

Prezentaci si můžete stáhnout ZDE.

Jaroslav Nádvorník: Trauma školních výletů?

Červen je měsíc školních výletů. „Je jasné, že školní výlety jsou podstatně rizikovější aktivitou než výuka v lavicích. Proto se musíme dobře připravit. Zdraví a bezpečnost žáků jsou na prvním místě. Na druhou stranu nepřehánějme omezení. Voda je na koupání, louka na fotbal, skála na rozhled“, napsal před časem v Učitelských listech autor tohoto článku.


Zanedlouho začneme plánovat školní výlety; víme moc dobře, jak rychle školní rok utíká. Těšíme se na krásné jarní dny, kdy na Zelený potok přiletí rackové, aby tam zpívali své nesrozumitelné písně, ve vzduchu budou vonět prázdniny, s dětmi to nebude k vydržení a my s nimi někam vyrazíme. Tedy… možná.

Na cestu se dobře připravíme, spojíme učivo s poznáním, naplánujeme socializační aktivitky, legrácky i fyzickou zátěž. Co ještě? Zabezpečíme spoje, vstupy, stravu, ubytování… Nezní to moc idylicky? Ještě chybí ty rozzářené dětské oči.

Pravda bývá o školních výletech trochu jiná. Nemáte pocit, že nám tato forma poznání vlasti a sebe sama způsobuje víc problémů než radostí? Přitom nejde o překonávání zákazů, přemlouvání šéfa o den výletu navíc, o neustálé boje s nedostatkem peněz, i když všechny zmiňované trable se občas vyskytují. V posledních letech bývá problém se samotnými aktéry školních výletů – se žáky.

Nejdříve přichází, v tom lepším případě, nadšený souhlas třídy a jakás takás pomoc při plánování trasy. Když se však blíží termín výjezdu, čím dál více žáků nosí nebo sdělují omluvy neúčasti mnohdy fantastické, a to také opět v tom lepším případě. Někdy nepřinesou nic a my se bokem dozvídáme, že nepojedou. Zvyšují se nám tak náklady na jednoho žáka, máme-li objednaný autobus, nejedoucí strhávají další, rodiče moc nepomohou… V čem je zakopaný pes? Jsou dnešní děti natolik jiné, než my, pro které byly školní výlety super zakončením školního roku? Jaké jsou důvody nechutě a jak na to?


Proč tomu tak mnohdy je?


1. Svoboda všedností, aktivit přehršel

Budeme-li posuzovat školní výlety v duchu povídky Šimka a Grossmanna Výlet s Lomcovákem jako akce, na které se žáci od začátku školního roku těší jako na jedinou svobodnější aktivitu během školního roku, měli bychom svůj názor přehodnotit. Většinou pořádáme tolik činností, že školní výlet už dávno není vrcholem školních nebo mimoškolních aktivit. Nemusíme snad ani jmenovat jazykové výjezdy do zahraničí, návštěvy partnerské školy, rozmanité formy učení v přírodě, školní nebo třídní projekty, při kterých se žáci dostávají mimo školní budovu, poznávací předmětové exkurze, sportovní kurzy… Zkrátka, pro mnohé žáky není výlet svobodou, ale povinností.


2. Absence ostnatých drátů

Žijeme naštěstí v době, kdy realizace cesty do zahraničí bývá spojena pouze s různě naditou rodinnou kasou. Většina žáků byla u moře, někteří byli i v takových destinacích, o kterých kantor raději dělá, že neexistují. Konkurence Řípu je zkrátka nedostatečná, i když si oblékneme kostýmy družiny praotce Čecha, sázíme lipky či pijeme medovinu.


3. Všeobjímající lenost

Ideály prastaré kalokaghátie, tedy společného rozvoje ducha i těla, část populace nevyznává. Batoh na záda, hřebenovka v potu tváře, pěší přesun mezi dvěma noclehy? Ten kantor se fakt zbláznil! Ale jak přesvědčit rodiče, aby přesvědčili své děti, když tělocvikáři bojují s omlouvanou narůstající absencí ze zdravotních důvodů a vytrvalostní běh se bere jako šikana?


4. Zákazy nelákají

Každý pobyt ve více rizikovém prostředí, který školní výlety s sebou automaticky nesou, musí být jednoznačně doprovázen poučeními, ze kterých vyplývají pro žáky nemilá omezení. A kromě toho to platí i obráceně – tedy nechuť vycházet rizikům vstříc. Každý učitel totiž ví, že joint se hůře balí při matice v lavici než za chatkou kdesi v Beskydech. V zahraničí není ostatně výjimečné, že se výlety v našem „skautském“ duchu pro svou rizikovost prostě nedoporučují. Výlety neexistují, a pokud ano, mívají ráz komfortního přesunu z rautu hotelu na raut pod hvězdami. Tahle cesta se mnohým vůbec nezamlouvá. V našem prostředí by to znamenalo, že výlety zkrátka nebudou. Vždyť kdo by ty rauty platil? A proč?

Učitel také z důvodu uspokojení své biologické potřeby – spánku – odmítá strávit noc přesuny mezi chatkami či stany a kontrolovat počty nohou pod dekou. Ví, jak lehce by mohl být označen za šmíráka. Pak by už stačilo, aby někoho pohladil po hlavě… Bravo, americké právo!


5. Řízky, MP3 a Prci, prci

Zvyšující se sociální rozdíly mezi dětmi nejsou znát pouze na mobilech a značkových hadříkách. Řízek mezi chleby je pro mnohé vstupenka do klubu socek a tak zastávky u McKachniček a dražších motorestů jsou tvrdě vyžadovány. A zpívání, které se rozeznělo ve vagónech a autobusech hned, když zmizely rodné baráky? Je to jako s chytrou horákyní. Hudba zní a nezní. Dráty sluchátek visí z uší, pípání z krabiček, které se zuřivě mačkají a mezi tím proráží tu a tam melodie potvrzovaná němým přitakáváním. Loď bláznů, chtělo by se říct. Korunu tomu nasazují autobusáci se Sluncem, senem erotikou, Prcičkami a jinými poučnými uměleckými dílky.

Možná bychom našli mraky dalších důvodů, proč s dětmi nejet a raději vyhlásit ředitelské volno. Ať si mladí užijí podle svého gusta bez rizika pro kantora, bez volání rodičům, bez nervů se vstřícnými modrými uniformami, bez placení škod, bez hrozby milionů za těžký úraz…


Co my na to?

Má tedy vůbec smysl výlety propagovat, organizovat a plánovat?

Ano!

Proč? Protože jsme učitelé jisté generace! Protože ctíme své hodnoty a dalším necháme, ať se zařídí podle svého, až přijde jejich čas. Protože víme, že mnohé sociální kompetence, osobnostní prožitky nebo životní zkušenosti se získávají podstatně lépe mimo školu. Protože jsme placeni za všestranný rozvoj žáků. Protože nás to baví. Protože jsme trochu altruisté a chceme se dětem rozdávat i bez křídy. Protože si to s dětmi užíváme. Protože jsme učitelé.

Pokud si na úvodní otázku tohoto odstavce odpovíme NE!, není asi tento článek určen právě nám. V pořádku, jen se zkusme pro příští rok nějak domluvit se šéfem, abychom nebyli třídní. Těch pár stovek za to možná patří jiným.


Jak jinak, jak lépe?


1. Nelámejme nic přes koleno

Pokud nemáme vycvičené děti z turistických oddílů, jejichž rodiče jsou horalové, vodáci, aktivní cyklisté, u kterých se dá předpokládat, že podobně vedou svoje děti, nenuťme žáky do výkonů, které by sice byly chvályhodné, ale nevyvážely by radost z pobytu. Kompromis mezi našimi představami a chutí a možnostmi žáků je přijatelná cesta. Víme, že malé krůčky jsou výhrou. Nadšený učitel potápěč nemusí nutně prosadit poznávání jižních Čech s ploutvemi a šnorchlem, historik nestráví se třídou tři dny v hladomornách a kulinář nepřeváží třídu od bašty k baště. I když od každého kousek by bylo, co si budem povídat, výtečné…


2. Školní výlety si rozvracet nedáme!

Eliminujme nihilisty a zpátečníky. V každém kolektivu se pravděpodobně vyskytne někdo, komu jsou výletové aktivity proti srsti. Víme zpravidla moc dobře, jestli za to může zaláskování do partnera, který nejede, stržený nehet na palci nebo negativistická pubertální póza. Podle postavení žáka v kolektivu zkusme najít cestu jeho zapojení, svěřme mu důležitý úkol apod. Pokud poznáme, že je naše snaha marná, co nejrychleji musí z kola ven. Mor nákazy se šíří rychle. Musíme si uvědomit, že zmůžeme jen něco a někoho. Jednoduše nám jednotlivec, či skupinka nemůže rozsévat animozitu mlčící většinou. Přípravných schůzek se nebude účastnit, případně mu budeme zadávat úkoly jiné. Nezapomeňme o této skutečnosti včas informovat rodiče, chtějte znát jejich názor, mohou vám, resp. jemu včas pomoci. Tvrdě si ale, v případě konfliktu, stůjte na svém. Výlet není vaše povinnost, nabízíte ho pouze za jistých podmínek.


3. Plánování bez žáků nemá smysl, úkolujte, pište si deník

Učitel přichází s obsahovou náplní výletu. Může ji modulovat podle přání žáků. O formě (výlet pěší, cyklistický, kombinovaný, poznávací, vodácký…) se nutně musí se žáky bavit. Je výborné přinést prospekty, fotky, shlédnout propagační filmy, přečíst si zmínky mediálních hvězd o dané lokalitě, o adrenalinu na laně, o pohodě na kole… Osvědčilo se rozdělit žáky do skupin, z nichž každá má v rámci svých možností konkrétní úkol. Koupit mapu, vyhledat trasu případně její alternativu podle času, počasí nebo náročnosti. Další rozepíší časový plán, zjistí otevírací doby, spočítají délku etap s návazností na dopravu, zjistí možnosti občerstvení, vyhledají informace o památkách a připraví se třídní průvodci (historie památky, sloh, pověsti…), zdravotníci (doplnění lékárničky…). Těch úkolů do různých předmětů je přehršel… Vaříme-li si sami na ohništi nebo v kuchyních rekreačních zařízení, role a úkoly se neuvěřitelně rozrostou.

Z každé schůzky pořiďte zápis. Vzniká tak pomalu deník výletu. Píší ho žáci, uvádějí se úkoly s konkrétním datem splnění, beze smyslu není v rámci jakési institucionalizace nechat žáky se podepsat. Legrace si u toho puberťáci užijí ažaž. Mnohdy se sice pohádají, ale učí si vyřizovat vlastní úkoly, jsou zainteresovaněji vtáhnuti do přípravy, výlet se stává jejich vlastní záležitostí a potřebou.


4. Informujte rodiče, vybírejte zálohy

Svolání mimořádné třídní schůzky není zločinem. Představíte rodičům svůj plán, sdělíte to nejdůležitější – termín, místo, peníze. Nechte dostatek času na jejich vyjádření. Mnohdy přijdou s lepší variantou, nabídnou své známé nebo příbuzné, případně výhodnější lokality. Aktivně naslouchejte.

Velmi se osvědčilo začít s přípravou výletu s patřičným předstihem. Pokud jedete s cestovní kanceláří, zpravidla po vás chce zálohu. I pokud vyjíždíte sami, vybírejte zálohu a jeden dva doplatky, aby celková částka nebyla naráz příliš zatěžující. Praxe dlouhodobě ukazuje, že ze skoro zaplaceného výletu se až tolik nevycouvává. Rodiče musí být také seznámeni s tím, že v případě neúčasti dítěte náklady, které zůstávají konstantní (faktura za autobus apod.), se zkrátka nevrací. Nemůže se zvyšovat zatížení ostatních.


5. Vyhledávejte mezi rodiči pomocníky, zajistěte si doprovod

Doprovod ze strany rodičů je poměrně běžná praxe. Učitel by měl být aktivní a vyhledávat si rodiče podle svého gusta a nebo vsadit na svoji schopnost umění jednat s lidmi a vyhnout se i některým nepříjemnostem. Součástí doprovodu dospělého je sepsání pracovní smlouvy a podepsané poučení s předpokládanou náplní práce. Jede-li rodič, ušetří škola peníze za dalšího učitele. Pokud má škola dostatek prostředků, jezdívá samozřejmě další učitel, zpravidla netřídní, asistent, student na praxi. Role rodiče je trochu nezastupitelná v tom, že v případě jeho aktivity a pedagogických kvalit může žáky „jednoznačněji“ usměrňovat a koneckonců při řešení možného problému může zpětně na třídní schůzce podat informaci tak, jak by si učitel z profesních důvodů zkrátka nemohl dovolit. Na druhou stranu musí být přesně rozdělené kompetence i vědomí toho, kdo je tady vedoucím.


6. Nepodceňujte ani nezveličujte bezpečnost

Je jasné, že školní výlety jsou podstatně rizikovější aktivitou než výuka v lavicích. Proto se musíme dobře připravit. Zdraví a bezpečnost žáků jsou na prvním místě. Částečně tuto povinnost ošetříme prokazatelným poučením o chování žáků na výletě. Z této věty oprávněně cítíte zadní kolečka, ale v případě nějakého neštěstí nebo průšvihu je to nutná podmínka úspěšné obrany. Písemný záznam o chování je věc jedna, úřednická. Druhá a podstatně důležitější je soustavná kontrola dodržování bezpečného chování žáků. Musí jim být jasné, že pravidla nekompromisně budete vyžadovat. Bez toho se prostě neobejdeme. Vždy se vyplatí, zejména ze začátku výletu, okamžitě přede všemi zjednat nápravu. Malý příklad: zakážete-li z důvodů bezpečnost na silnici předjíždění na kolech, okamžitě při prvním porušení zastavíte skupinu a přede všemi a pěkně nahlas zjednáte nápravu; umíme to.

Výborně se také osvědčila domluva s rodiči, ve které se s vědomím žáků specifikují přestupky, při kterých jim zavoláte s žádostí o okamžitý odvoz jejich dítěte. Představa kluka, že po zakázané půlnoční návštěvě dámského budoáru si pro něj jede naštvaný táta přes půl republiky, působí neobyčejně preventivně…

Na druhou stranu nepřehánějme omezení. Voda je na koupání, louka na fotbal, skála na rozhled…

Musíme samozřejmě splnit všechny podmínky, které by nám měl stanovit školní řád, respektive jiný interní předpis, který je vytvořen pro tyto účely. Nemá cenu opisovat jejich různé varianty, stačí se snad jen zmínit, že z takového pokynu se musíte dozvědět, kolik žáků může najednou do vody, kolik jich bude ve skupině na kolech a kolik dospělých je musí doprovázet, na kolik kanoí žáků připadá jeden vedoucí apod.

Ano, stávají se úrazy, stávají se zranění někdy bohužel smrtelná. Pokud jsme ale udělali vše, co nám předpisy nařizovaly, pokud víme, že jsme nic neporušili, je právo a svědomí na naší straně. Kdybychom předjímali jenom nebezpečí, nesměli bychom se stát učiteli.


Co na závěr?

Jistě jsme úplně nevyčerpali téma školních výletů. Pokud byste se chtěli, milí čtenáři, podělit o vlastní dobrou nebo nedobrou zkušenost se stanovením pravidel pro přípravu a průběh těchto školních aktivit, budeme vám vděční za vaše nápady a připomínky.

Tak hurá do přípravy! Slyšíte ty nesrozumitelné písně racků? Kam letos vyrazíte?

Jaroslav Nádvorník, jaroslav.nadvornik@propojeni.cz


Učitelské listy 2006/2007, č. 8, str. 15–16

Kamila Sladkovská: Co pro zlepšení kvality cizích jazyků připravuje VÚP?

Prezentace Mgr. Kamily Sladkovské z Výzkumného ústavu pedagogického na kulatém stole SKAV a SVP PedF UK 21. 5. 2009 na téma „Jak zajistit lepší kvalitu výuky jazyků?“.


Výstup z kulatého stolu si můžete přečíst ZDE.

Prezentaci si můžete stáhnout ZDE.

Jitka Tůmová: Podpora výuky cizích jazyků

Prezentace PhDr. Jitky Tůmové z MŠMT na kulatém stole SKAV a SVP PedF UK 21. 5. 2009 na téma „Jak zajistit lepší kvalitu výuky jazyků?“.


Výstup z kulatého stolu si můžete přečíst ZDE.

Prezentaci si můžete stáhnout ZDE.

Naďa Vojtková: Vzdělávání učitelů anglického jazyka

Prezentace Mgr. Nadi Vojtkové z Katedry anglického jazyka a literatury PedF MU Brno na kulatém stole SKAV a SVP PedF UK 21. 5. 2009 na téma „Jak zajistit lepší kvalitu výuky jazyků?“.


Výstup z kulatého stolu si můžete přečíst ZDE.

Prezentaci si můžete stáhnout ZDE.

Zuzana Tichá: Kvalifikační předpoklady učitelů v historii

Někteří lidé se domnívají, že jakékoli ohlédnutí do historie je zbytečné, nedůležité. Je možno se setkat také s názorem, že studium historie nás zdržuje od řešení mnoha důležitých aktuálních problémů.

Nejinak je tomu v případě zkoumání historických faktů v oblasti školství. I zde je historie spíše opomíjena a přehlížena. Přesto v ní najdeme mnoho dokladů, které svědčí o tom, že o mnoha věcech, aktuálních a typických pro současnost, uvažovali již dávno před námi naši předkové. Mnohá ohlédnutí do historie svědčí o tom, že určité věci byly realizovány již dříve. Mnohdy dokonce lépe, systematičtěji a rychleji.

Následující text přináší ohlédnutí za tím, jaké byly předpoklady pro výkon profese učitele. Je stručným připomenutím toho, že v minulosti existovaly určité stupně kvalifikovanosti učitele. Podle míry jejich naplnění byli učitelé zařazeni v kategoriích provizorního učitele nebo definitivního učitele.


Studium na učitelských ústavech

Učitelskou způsobilost nabývali kandidáti učitelství studiem na čtyřletých učitelských ústavech. Nařízením ministra záležitostí duchovních a vyučování ze dne 31. 7. 1886, č. 6031 byl vydán „Organizační statut ústavů ku vzdělání učitelů a učitelek veřejných škol obecných v Rakousku“ (jehož součástí byly tehdy české země). Šlo v pořadí již o třetí Statut, kterému předcházely statuty z let 1870 a 1874. Dosavadní dvouleté učitelské ústavy byly nahrazeny ústavy čtyřletými. Zřizovat tyto ústavy mohl stát na základě návrhu zemských školních úřadů. Ústavy zřízené státem byly veřejné a ve své době byly učitelské ústavy jedinou školou, kde se neplatilo školné.

Praktické schopnosti nabývali kandidáti učitelství ve cvičné škole, která byla součástí každého učitelského ústavu. Paragraf 2 zmíněného Organizačního statutu vymezuje předměty, které mají být na ústavu vyučovány. Pro přípravu učitelů bylo vyučováno náboženství, pedagogika s praktickým cvičením, vyučovací jazyk, zeměpis, dějepis, matematika, kreslení geometrické a kreslení od ruky, přírodopis, polní hospodářství, krasopis, hudba, tělocvik. Pro přípravu učitelek odpadal předmět polní hospodaření, který byl nahrazen ručními pracemi. Žákyně měly být poučeny rovněž o organizaci školy mateřské, žákům se pak mělo dostat poučení o metodách výuky dětí slepých a hluchoněmých a o výchově dětí mravně zpustlých.

Ke studiu na ústavu mohl adept učitelství nastoupit po dosažení 15 let věku, jestliže byl zdravotně způsobilý, bez mravní úhony a úspěšně složil přijímací zkoušku. Ze stanovené věkové hranice mohl ve zvláštních případech ministr prominout nejvíce šest měsíců. K přihlášce bylo nutno doložit rodný list, poslední školní vysvědčení a vysvědčení o tělesné způsobilosti vydané úředním lékařem.

Přijímací zkouška se skládala z předmětů vyučovaných na nižších reálkách nebo na nižších gymnáziích, s výjimkou zkoušky z jazyků. Musela být vykonána z takových předmětů jako vyučovací jazyk, zeměpis, dějepis, přírodopis, počty, nauka o tvarech měřických, náboženství a tělocvik (u uchazečů – mužů). Přijímací zkouška byla písemná pouze v počtech a vyučovacím jazyku, v ostatních předmětech probíhala ústní zkouška. O přijetí ke studiu rozhodovala učitelská porada pod vedením ředitele ústavu. Jestliže více uchazečů dosáhlo stejného výsledku, měli přednost uchazeči splňující podmínku zákonného věku.

Celý způsob výuky na učitelských ústavech vycházel ze základního poslání těchto ústavů. Proto vyučování mělo být vzorem toho, jak budou žáci jako potenciální učitelé vystupovat v praxi. Důraz byl kladen na metodiku vyučování a mezipředmětové souvislosti. Statut výslovně zakazoval pouhé přednášení látky, memorování učiva zpaměti či jeho pouhé diktování. Naopak učitel měl žáky vést k samostatné reprodukci probraného učiva. Úkolem učitele bylo nejen učit, ale „vší silou působit k tomu, aby se žáci skutečně naučili“. Pravidelné opakování v teoretických předmětech následovalo vždy po probrání určitého tématického celku nebo většího oddílu, koncem školního roku a samozřejmě v závěru studia. Písemné opakování mělo rovněž svá pravidla, např. v jednom dni mohla být žákům zadána pouze jedna školní práce většího rozsahu.

Učitelé museli přísně dbát na jazykové vyjadřování, prohřešky proti spisovnému jazyku byly přísně stíhány.

Zvláštní pozornost byla věnována knihovně. Obsahovala knihy vztahující se k pedagogice a metodice vyučování. Při pořizování nových přírůstků bylo dbáno, aby šlo o knihy obsahující co nejvíce praktických ukázek a cvičení. Stejně tak byly pořizovány odborné pedagogické časopisy. Samozřejmě nebyla opomíjena ani literatura z jiných oborů tak, aby ji učitelé využívali k dalšímu sebevzdělávání a žáci si mohli rozšířit vědomosti získané v jednotlivých předmětech. Součástí knihovny byly rovněž knihy a učebnice používané na veřejných obecných školách.

Zkouška dospělosti byla jakýmsi vyvrcholením studia na učitelském ústavu. Jednalo se o komisionální zkoušku. Zkušební komisi tvořil zástupce zemského školního úřadu (předseda komise), ředitel a učitelé vyučující ve IV. ročníku. Zkouška se skládala z části písemné, praktické a ústní.

Písemná zkouška sestávala z klausurních prací z pedagogiky, vyučovacího jazyka a matematiky. Písemná práce z každého předmětu mohla trvat nejdéle čtyři hodiny bez použití jakýchkoli pomůcek. Počet úkolů pro klausurní práce navrhovali učitelé příslušných oborů a odevzdávali je v zapečetěné obálce řediteli ústavu nejpozději šest týdnů před koncem školního roku. Ředitel je předložil zemskému školnímu inspektorovi, kterému byl učitelský ústav podřízen. Inspektor zpracoval úkoly pro klausurní práce a zaslal je zapečetěné zpět na učitelský ústav.

Praktická zkouška měla prokázat metodickou způsobilost studenta a konala se ve cvičné škole. Úkoly pro praktickou zkoušku byly adeptu oznámeny den předem. Kdo ve 4. ročníku absolvoval předmět speciální metodika a praktická cvičení s prospěchem chvalitebným, byl závěrečné praktické zkoušky zproštěn. Pro účely praktické zkoušky mohla být zkušební komise rozšířena o učitele cvičné školy. Ústní zkouška se vztahovala k povinným předmětům na ústavu vyučovaným.

Absolvování učitelského ústavu bylo podmínkou pro ustavení tzv. provizorním učitelem. Po dvou letech praktického působení ve škole mohl tento učitel složit zkoušku učitelské způsobilosti, aby pak byl jmenován učitelem definitivním.

Zkoušky učitelské způsobilosti upravovalo nařízení ministra záležitostí duchovních a vyučování ze dne 31.7. 1886, č. 6033, které vstoupilo v platnost v listopadu 1886. Zkoušky se měly konat dvakrát za rok, v květnu a listopadu.


Zkoušky učitelské způsobilosti

Při všech ústavech ku vzdělání učitelů a učitelek (dále jen učitelské ústavy) byly zřízeny zkušební komise ke konání zkoušek způsobilosti pro školy obecné a měšťanské. Členy a předsedy těchto komisí jmenoval ministr vyučování na návrh zemského školního inspektora. Většinou se jednalo o ředitele a učitele ústavů učitelských, školních dozorce a definitivní učitele obecných škol. Funkční období komise bylo zpravidla tříleté. Ministr vyučování rovněž stanovil, pro který vyučovací jazyk je ta která komise určena. Komise byly bezprostředně podřízeny příslušnému zemskému školnímu úřadu.

Ke zkoušce způsobilosti pro obyčejné školy obecné se kandidát přihlašoval prostřednictvím správy školy, kde působil, u okresního školního úřadu. Svou žádost musel doložit životopisem, přehledem dosaženého vzdělání, vysvědčením dospělosti a dokladem o dvouletém působení v praktické službě. Na základě těchto předložených dokladů rozhodl okresní školní úřad o povolení vykonat zkoušku způsobilosti a všechny podklady postoupil příslušné zkušební komisi. Pokud však bylo praktické působení kandidáta shledáno nedostatečným nebo neuspokojivým, byla mu žádost vrácena s doporučením obnovit svou žádost později. Stejně tak zkušební komise, která již obdržela spisy žadatele, mohla splnění některých podmínek shledat nevyhovujícím. Jejím právem bylo takovému kandidátu neumožnit zkoušku, ale v případě takového rozhodnutí musela požádat o rozhodnutí zemský školní úřad, nadřízený školnímu úřadu okresnímu.

Zkouška způsobilosti pro školy obecné byla rázu praktického a skládala se z části písemné, ústní a vlastního učebního pokusu. Kandidát musel prokázat, že je důkladně obeznámen se zásadami školní kázně, školní hygieny a vyučovacími metodami. Rovněž musel osvědčit svou zkušenost v otázkách výchovných a prokázat znalost učiva obyčejné školy. Zkouška se vztahovala k pedagogice, zejména k metodice povinných předmětů, k učivu těchto škol a školským předpisům.

Písemná zkouška se skládala ze tří částí a byla poměrně časově náročná. Kandidát nejprve vypracoval pojednání na dané téma z oblasti pedagogiky, poté řešil 3 zadání z počtů a geometrie a nakonec následovaly 3 otázky z tzv. reálií (zeměpis, dějepis, přírodopis). Každá z těchto částí písemné zkoušky mohla trvat nejdéle čtyři hodiny, používání jakýchkoli pomůcek bylo zakázáno.

Ústní zkouška byla veřejná, opět maximálně v délce čtyř hodin. Vztahovala se ke speciální metodice povinných předmětů obecné školy, učivu těchto škol a školním předpisům. Přitom se vycházelo z učebnic a učebních pomůcek používaných při vyučování na obecných školách. Důraz byl mimo jiné kladen na verbální projev zkoušeného kandidáta.
Praktický pokus probíhal na některé obecné škole. O předmětu svého praktického vystoupení byl zkoušený informován ředitelem zkušební komise den předem.

Po skončení všech částí zkoušky rozhodovalo se o známkách z každého předmětu zvlášť na základě hlasování členů zkušební komise. Do protokolu se zapisoval výsledek hodnocení komise. Prospěch se hodnotil známkami „výborně, chvalitebně, uspokojivě, dostatečně, nedostatečně“. Známka z každé jednotlivé části se stanovila na návrh examinátora většinou hlasů. Při rovnosti hlasů platila známka nižší. Na vysvědčení bylo v příslušné kolonce označeno celkové hodnocení o způsobilosti učitelské stupni „způsobilý s vyznamenáním“, „způsobilý“ nebo „nezpůsobilý“. Způsobilost s vyznamenáním znamenala, že kandidát byl hodnocen jen známkami výborně a chvalitebně. Na vysvědčení pak bylo vyznačeno, ve kterém jazyku je způsobilý vyučovat.

Podobně tomu bylo i v případě zkoušky způsobilosti pro školy měšťanské. Přihláška ke zkoušce způsobilosti pro školy měšťanské musela být doložena životopisem a přehledem dosaženého vzdělání, vysvědčením o způsobilosti pro školy obecné a dokladem o nejméně tříletém praktickém působení na obecné škole.

Kandidát si mohl vybrat jednu ze tří skupin předmětů, v nichž pak konal vlastní zkoušku. Mohla to být skupina mluvnicko–historická (s předměty vyučovací jazyk, zeměpis, dějepis); skupina přírodovědecká (s předměty přírodopis, matematika nebo rýsování); skupina matematicko–technická (s předměty matematika, kreslení od ruky a krasopis, přírodopis nebo rýsování). V každé z uvedených skupin byla vždy zkoušena pedagogika.

Jestliže kandidát nabyl způsobilost pro jednu skupinu předmětů, mohl vykonat v některém následujícím období zkoušku pro další skupinu předmětů. V tom případě se již nemusel podrobit zkoušce z pedagogiky.

Celá zkouška způsobilosti pro školy měšťanské se opět dělila na část písemnou, ústní a praktickou. Písemná zkouška trvala nejdéle čtyři hodiny. Při zkoušce bylo přihlíženo nejen ke znalostem vztahujícím se ke školství, ale nebyla opomíjena ani psychologie a její uplatnění v učitelské praxi.

Cílem tohoto článku bylo přinést stručný historický pohled na kvalifikační předpoklady učitelů na přelomu 19. a 20. století. Jde o období, které je charakteristické tím, že učitelé a všichni, kteří se na správě a řízení školství podíleli, si velmi dobře uvědomovali, v čem spočívá umění učit. Chápali, že nejde jen o vytváření sumy poznatků, ale že dobrý učitel respektuje celou osobnost žáka, tedy nejen jeho paměť, ale také fantazii, rozum, vůli a srdce. Příprava na učitelské povolání odpovídala tehdejšímu všeobecně uznávanému názoru, že odborná připravenost, povahová a intelektuální kvalita učitele je důležitější než zdokonalování učebnic a metod výuky. Tomu také odpovídaly stupně kvalifikovanosti učitele, které bylo nutno nabýt nejen studiem a určitým počtem let praxe, ale zároveň bylo nutné je fakticky prokázat.

Z mnoha historických pramenů je více než zřejmé, že v minulosti byly jako klíčové podmínky pro práci učitele považovány dvě zcela základní věci – dobrá kvalifikace a odpovídající materiální podmínky. Je to pochopitelné, neboť odpovídající vzdělání je podmínkou toho, aby člověk mohl své povolání vykonávat. Dobré materiální podmínky pak každého z nás motivují, aby ve svém povolání setrval.


Prameny

MÜLLER, V. Právní základ národního školství v Čechách. Praha: Císařský královský školní knihosklad, 1911.

Organisační statut ústavů ku vzdělání učitelů a učitelek spolu se Statutem kursů pro učitele škol měšťanských a Předpisem o zkouškách způsobilosti pro obyčejné školy obecné a měšťanské. Praha: C. k. školní knihosklad, 1886.

VOROVKA, K., RATOLÍSKA, J. Poučení o zkouškách učitelské způsobilosti pro školy obecné a měšťanské. Praha – Smíchov: Knihtiskárna a litografický ústav V. Neuberta, 1897.

PhDr. Zuzana Tichá, Ph. D.
Ústav pedagogiky a sociálních studií PdF UP Olomouc
zuzana.ticha@upol.cz