Jana Hrubá: DOKUMENTY 25. Stavební kameny programu IDEA pro české školství

V tomto dílu uveřejňujeme plný text návrhu transformace vzdělávání od Skupiny pro vzdělávací alternativu IDEA z roku 1991. V úvodu se píše: „Podoba vzdělávací soustavy je výrazem minulých představ společnosti o vlastní budoucnosti. Zájem o rozvoj školství odpovídá v každé době tomu, do jaké míry si občané i politici uvědomují souvislost mezi vzdělaností a dalšími předpoklady úspěšného rozvoje státu. Ani dnes tomu není jinak. Chceme proto dát podnět k utváření nového obrazu českého školství.“

Skupinu IDEA (Independent and Diverse Educational Alternatives) vytvořili RNDr. Oldřich Botlík, ing. Jan Koucký a RNDr. David Souček.


Stavební kameny programu IDEA pro české školství

„Podoba vzdělávací soustavy je výrazem minulých představ společnosti o vlastní budoucnosti. Zájem o rozvoj školství odpovídá v každé době tomu, do jaké míry si občané i politici uvědomují souvislost mezi vzdělaností a dalšími předpoklady úspěšného rozvoje státu.

Ani dnes tomu není jinak. Chceme proto dát podnět k utváření nového obrazu českého školství. Vychází z představy o budoucí české společnosti a o jejím důstojném místě v Evropě i ve světě. Tedy z představy plnohodnotného života ve svobodné demokratické společnosti, v níž každý jednotlivec ponese osobní odpovědnost za vlastní osud.


Vzdělávací potřeby

Vzdělávací soustava moderní demokratické společnosti musí co nejlépe uspokojovat vzdělávací potřeby těch, jimž má sloužit. Zvláště dětí a mládeže, ale i dospělé populace. Potřebu dále se vzdělávat, zvýšit si kvalifikaci či získat novou totiž pociťuje také stále větší část dospělých občanů. Rovněž životní styl mnoha důchodců je aktivnější, než bývalo zvykem.

Děti už nesmějí být vtlačovány do schematizujících šablon a jednotných osnov a učebních plánů. Úkolem škol není plnit dětské hlavy znalostmi, které kdosi prohlásil za důležité. Vědění, tvůrčí schopnosti, osobní předpoklady, nadání, aktivita a odpovědnost se efektivně rozvíjejí jen tehdy, když škola může respektovat osobnost dítěte. Musíme našim dětem konečně přiznat právo na rozvoj vlastních jedinečných schopností a nadání. Dorůstající generaci se musí dostat vzdělání ve školách, jejichž různorodá nabídka bude odpovídat odlišnosti a rozmanitosti lidí, bohatství jejich schopností, sklonů a cílů, a také přirozené touze svobodně je rozvíjet a naplňovat.

Jednotné osnovy se během posledních čtyřiceti let vyvinuly v nástroj řízení školství, jehož uplatňování poznamenalo úroveň výsledků práce škol tíživěji a zhoubněji než mnohé jiné zásahy. Z úvah o obsahu osnov se již dávno vytratili žáci. Zůstaly pseudovědecké snahy o miniaturizaci vědních oborů, jejichž výsledek odvádí pozornost učitelů od podstatných problémů rozvoje dítěte. Pokládáme nadále za nepřípustné, aby k rozhodnutím, která mají pro výchovu a vzdělávání dětí zásadní význam, docházelo v úzkém kruhu pracovníků výzkumných ústavů a několika úředníků ministerstva školství.

Stále více učitelů a rodičů chápe, že skutečné hodnoty vzdělání jsou mnohem blíže trvalému rozvinutí duševních a tělesných dovedností než dočasnému předání jistého objemu znalostí. Rozsah povinného společného základu může představovat menší část obsahu dnešních osnov několika vybraných předmětů. Obrovská setrvačnost školství přitom zaručuje, že i úplné zrušení osnov by se v nejbližších letech projevilo ve školství jen zanedbatelně. Stmelující vliv jednotných osnov, které stejně mají jen málo společného se znalostmi, s nimiž žáci školy opouštějí, našemu školství rozhodně nechybí. Základním východiskem našeho pojetí proměny české školy je naopak poznání, že vzdělávací potřeby lidí jsou velmi rozmanité, ať jde o cíle a obsah vzdělání, o formy a metody výuky nebo způsoby učení. Navíc se mění stejně rychle jako svět kolem nás.

Podoba školské soustavy a každá škola musí tuto rozmanitost a pohyb uznat a vycházet svým žákům vstříc. Nesmějí je jako dosud nutit, aby se smířili s nepříliš nápaditou a zastaralou nabídkou.

Pestrá nabídka vzdělávacích příležitostí však nevznikne jako výsledek práce úředníků. Předpisy nemohou detailně určovat ani rozsah a skladbu nabídky vzdělání. Bude do značné míry výsledkem spontánní aktivity, iniciativy a zájmů učitelů a rodičů, škol a obcí, sdružení občanů, profesních organizací, komor a cechů, nadací, podnikatelů, církví a dalších součástí moderní občanské společnosti. Ti všichni, státní školy nevyjímaje, budou svobodně a za stejných právních a ekonomických podmínek nabízet vzdělávací služby. Státní správa je bude smět omezovat jen v tom rozsahu a takovým způsobem, který stanoví zákon.

V takovém legislativním rámci se naše školství ocitne vůbec poprvé a rozvoj nejrůznějších forem vzdělávání proto teprve proběhne. Vzdělávací instituce na všech úrovních ožijí. Jejich síť se stane aktivním, mnohotvárným organismem, schopným samovolného vývoje bez poručníkování aparátu státní správy. Strukturou, která se dokáže pružně a sama přizpůsobovat poptávce v celé její šíři a rozmanitosti. Školství tak postupně dospěje do stavu, který každému jednotlivci umožní svobodnou volbu mezi rozmanitými vzdělávacími drahami v souladu s jeho osobními cíli, potřebami i schopnostmi. Co nejdříve musí vedle sebe svobodně existovat rozdílné školské kultury, nesené různými přístupy učitelů a bohatstvím vzdělávacích potřeb žáků. Budoucností školství je smíšený les, nikoli monokultura.


Úloha státu

Dosažení plurality ve školství však vyžaduje nové pojetí státní školské správy a školského dozoru a vytvoření právní a finanční rovnoprávnosti škol. I jinde ve světě je důsledkem dnešního pojetí státní správy ve školství omezená schopnost státního školství pružně a pohotově reagovat na přirozený vývoj vzdělávacích potřeb a cílů občanů. Dalším, neméně znepokojujícím důsledkem, je větší či menší jednotnost státem řízených škol – u nás až skličující uniformita vzdělávací soustavy jako celku. Tradiční úloha státní správy ve školství se přežívá, protože už nepřináší uspokojivé výsledky. Sílící nespokojenost se státním školstvím je celosvětovým jevem.

Cest, na nichž každá škola může časem získat vlastní tvář, je nepřeberně, ale jedno mají společné. Dosavadní metody řízení škol státem jsou na nich nepoužitelné, a je proto třeba hledat jiné. Proměna našeho školství může být úspěšná jedině tehdy, když ji začnou postupně a spontánně uskutečňovat sami učitelé na základě měnících se celkových i místních podmínek. Neskončí ve slepé uličce jedině tehdy, když její právní rámec ponechá každé škole co největší prostor pro její iniciativu a tvořivost. Hlavní příčiny dnešní úrovně školství nejsou na školách, ale v systému, který je řídí.

Stát především musí – stejně jako v každé jiné sféře společnosti – stanovit jasná, dlouhodobě a všeobecně platná obecná pravidla, upravující právní i ekonomické podmínky pro poskytování a získávání vzdělání, která současně ochrání přirozený zájem na rozvíjení vzdělanosti obyvatelstva. Tato pravidla budou respektovat právo svobodné nabídky vzdělání, jeho různých forem, obsahů i metod a právo svobodného výběru vzdělávací cesty. Stát musí dbát na dodržování obou principů a vytvářet pro jejich naplňování co nejlepší podmínky. Ochrana konkurenčního prostředí, tedy především dohled nad dodržováním pravidel hry a zamezení vzniku územně či jinak podmíněných monopolů, zůstane velmi významnou funkcí státu.

Školský zákon, který by měl všechna zmíněná pravidla obsahovat, nesmí konzervovat vzdělávací strukturu omezujícím výčtem typů škol. Dnešní úprava již nevyhovuje pro svou malou rozmanitost a nepružnost. Úsilí vkládané do úvah o nových celostátně zaváděných typech škol a do vypracování schémat prostupnosti a návaznosti dnešní nebo i obohacené, ale pevně dané struktury škol, nepokládáme za významné. Neřeší podstatu dnešních problémů. Podmínky pro přirozený rozvoj školské soustavy je možné vymezit tak, že zákon určí, co škola a učitel nesmějí. Přirozený vývoj školství může začít již dnes, bez další zbytečné a nákladné strukturální "přestavby".

Stát musí podporovat všechny iniciativy jednotlivých škol či skupin učitelů nebo jiných osob, zaměřené na lepší uspokojení vzdělávacích potřeb v místě jejich působení. Sama podpora může mít řadu forem. Půjde například o finanční dotace prací spojených s přípravou nových vzdělávacích programů a různých experimentů, o zprostředkování zahraničních stáží pro učitele a ředitele škol, o podporu vzniku horizontálních odborných sítí učitelů, o pomoc při vyhodnocení úspěšnosti realizovaného projektu apod.

Dále bude stát aktivně podporovat ty místní změny ve struktuře a podobě škol a ostatních vzdělávacích institucí, jejichž cílem bude lepší uspokojování potřeb nejrůznějších objektivně znevýhodněných skupin – národnostních menšin, dětí podprůměrně či nadprůměrně nadaných, zdravotně postižených, dětí z řídce obydlených oblastí, rekvalifikujících se občanů, důchodců apod. I když už nebude jediným investorem do vzdělanosti obyvatelstva, zůstane stát zárukou toho, že nebude docházet k nežádoucí diskriminaci v přístupu ke vzdělání…“

Celý text studie IDEA si můžete stáhnout ZDE.


Další díly seriálu najdete ZDE.

12. 4. 2014 Cirkus vědy Masarykovy univerzity

Zveme Vás na vědecky zaměřenou konferenci pro středoškolské pedagogy v sobotu 12. 4. 2014 v čase 9.00–14.00 hodin. Univerzitní kino Scala v centru Brna, následně přírodovědecká fakulta a fakulta sociálních studií MU.

Konference Cirkus vědy Masarykovy univerzity se koná v sobotu 12. 4. 2014 a je určena pro mimopražské pedagogy středních škol z České republiky (omezení kvůli projektu). Budou představeny projekty a pracoviště všech devíti fakult Masarykovy univerzity. Inspiraci pro vlastní výuku nabídnou jednotlivé stánky s pokusy a měřením, poslední část bude zaměřena na prohlídky pracovišť, workshopy, přednášky a diskuze. Účastníci se mohou těšit i na neobvyklé způsoby výměny zkušeností s kolegy – Think tank a představí se i aktivita Science slam.

Účast na konferenci je zdarma, je však nutné se předem přihlásit. Počet účastníků z jedné školy omezený není, konference je ale nachystaná jen pro stovku účastníků. Přihlašovací formulář naleznete spolu s detailnějším programem a kontakty v pozvánce ZDE. Těšíme se na Vás.

Martina Jiříčková, jirickova@rect.muni.cz

Hana Elgrová: Anny aneb jak šel život a Anny 2 aneb co bylo dál

V knihách je zaznamenán životní příběh hlavní hrdinky Anny v souvislosti s dějinnými událostmi. Do jisté míry je možno knihy chápat jako dokument popisující skutečné politické zvraty. Doporučuji je proto jako učební materiál k dokreslení života lidí ve 20. století. Z toho důvodu by bylo vhodné jejich zařazení do učitelských či žákovských knihoven na školách i do místních knihoven. Starší občané by si tak měli možnost připomenout události let minulých a mladší generaci by mohly sloužit k poučení.


Jako názorný příklad uvádím příběh bratra hlavní hrdinky Anny, strýce Bohumila, který byl "veselá kopa", měl rád pivo a kritikou režimu nikdy nešetřil, což se tehdy až nepřiměřeně trestalo.

V hospodě Pod Košatou lípou se jednou setkal s kamarádem Honzou, který měl rozsáhlou zemědělskou usedlost a tak patřil mezi kulaky.

…Honza sice ještě nevstoupil do JZD, ale Bohumil ho přesto rád škádlil: "Tak co, Honzo, už jste svedli krávy do společného? Říkám vám, dejte na mou radu: Sveďte Střeláci a budete žebráci!" Honza jako by měl odpověď předem připravenou, odpověděl: "No jo, tobě se to mluví, tobě je hej, ty státní vyžírko." To už se ale na jejich účet bavila celá hospoda. Krom jiného padlo ještě několik hanlivých slov na komouše, tedy komunisty, kteří byli všeho příčinou. Následky přátelského posezení nenechaly na sebe dlouho čekat. Ještě téže noci tři statní muži násilně probudili Bohumilovu rodinu a s důkladností osob, jímž byla dána důvěra a moc, bezostyšně pustošili byt člověka, který údajně nesouhlasil s režimem. Hledali jakési usvědčující materiály, ovšem bohužel marně. Spokojili se s knihou Sibylino proroctví, kterou si Marie nedávno půjčila od sousedky. Daleko horší však bylo, že Bohumila jako největšího zločince odvedli do temné noci neznámo kam. Chudák Marie… do rána již nezamhouřila oka. Nejprve utěšovala plačící Bohušku a pak se dala do zevrubného uklízení vysypaných zásuvek a věcí vyházených ze skříní. "Ještě že alespoň Olinka je v internátě a není přítomna potupě," napadlo ji. Časně ráno pak celá zoufalá běžela k Anně a Fandovi, aby jim sdělila svá trápení a požádala o pomoc. Chudáček, celá se třesouc a se slzami v očích, nemohla ani vypovědět hrůzu té noci.

Zakrátko se konalo soudní přelíčení. V přízemí budovy na neútulné chodbě se sešli toho dne s patřičným předstihem nejbližší obžalovaného. Marie s Bohuškou a Anny se tiše posadily na připravené židle a Fanda netrpělivě přecházel po chodbě. Rázem se směrem od vchodu rozlétly dveře, jimiž vcházela trojice mužů. Dva státní bachaři v uniformách v poutech vedli Bohumila. Pětiletá Bohuška radostně vyskočila a běžela vstříc příchozím. Nechápala nic z počínání přítomných a bezděčně s neskrývanou radostí objala tatínkovy nohy a rozechvělým hlasem zvolala: "Tatínku, tatínečku můj, kdes…" Ani však nestačila dokončit větu, když jeden z bachařů ji surově odstrčil, až málem upadla a bez uzardění plnil dál a snad ještě s větší důležitostí své povinnosti. Než se užaslí členové rodiny stačili vzpamatovat, zapadly za nimi dveře soudní místnosti. Marie s Bohuškou se daly do usedavého pláče, Anny je se slzami v očích nesměle utěšovala, jen Fanda z rozčilení přecházel chodbou snad ještě rázněji, Ve všech tato krátká epizoda zanechala velmi nepříjemné pocity. A to byl teprve začátek…

Každá další minuta čekání se zdála nekonečně dlouhá. Věta: "Franto, co tady děláš?" všechny vzpamatovala a jako jeden muž se otočili za hlasem. Jmenovaný zpozorněl, usmál se na příchozího a nesměle se přiznal: "Ále budou mě soudit švagra. A co ty tady?" "No ještě se uvidíme. Počkej na mě po přelíčení," odpověděl známý a rychle se vzdálil do soudní síně. Krátce po tomto nenadálém setkání zavolali všechny k jednání. Anny se stačila ještě dozvědět, že to byl jistý spolupracovník z Brna. Při vstupu do jednacího sálu Fanda na nepatrný okamžik zaváhal, protože najednou odmítal věřit svým očím. Jako hlavní prokurátor zasedal jeho kdysi dobrý známý. Jednání o Bohumilově protistátní činnosti nebylo toho dne prokázáno, neboť se nedostavila důvěryhodná osoba. Fanda s Anny netrpělivě přešlapovali na chodbě a dychtivě očekávali prokurátorův příchod. Ten během chvilky vyšel ze soudní síně a značně nejistě se rozhlížel, není-li sledován. Za pochodu navrhl, aby se raději sešli někde mimo. Byl proto pozván následující neděli na oběd do Dražejova…

Při návštěvě se dozvěděli, že Fandův bývalý spolupracovník opustil řemeslo, půl roku studoval a stal se prokurátorem. Také bylo Anny důrazně doporučeno, aby bratrovi šikovně naznačila, že by se měl přiznat a tím si zajistil nižší trest. Což ale byl velký omyl, jak se později ukázalo.

…Ráno, v den dalšího přelíčení, nemohla Anny ani dospat. Stále jí přicházelo na mysl, jak to jen nenápadně provede. Počátek jednání téměř nevnímala. Z myšlenek jí vytrhla až rázně pronesená věta: "Obžalovaný vstaňte!" Teď… teď určitě podle ní nastala ta nejsprávnější chvíle. Osmělila se a zašeptala: "Přiznej se!… Přiznej se!" Rázem několik nejbližších přítomných na ni upřelo nechápavé pohledy. Musí to zkusit ještě jednou… musí!!! Další nesmělý pokus se ale setkal s naprostým fiaskem. Soudce zvedl zrak, rozhlédl se po davu, klepl kladívkem o stůl a přísně oznámil:"Ticho! Uklidněte se! Jinak nechám vyklidit soudní síň!" Anny se celá roztřásla, pevně stiskla Fandovu paži a další zoufalou radu se už nesnažila poskytnout. Bohumil si při výslechu stále vedl svou: "Já jsem nic neřek, nic si nepamatuju, hodně jsme ten den pili." Ani přizvaný svědek kamarád Honza si nepamatoval, že by Bohumil vedl protistátní řeči. Důvěryhodná osoba se k jednání z pochopitelných důvodů opět nedostavila a Bohumil byl proto znovu převezen do Volyně, kde trávil další dny vyšetřovací vazby…

Zatím "šprýmař" Bohumil žil v městečku svých studií nad očekávání spokojeně, jak později s nadsázkou vykládal. Byla mu dána důvěra a chodil pro vězně nakupovat, ale jen do té doby, než zjistili, že je vyučený zedník. Pak mu svěřili opravu basy. Řemeslo dělal rád, najíst a napít dostal. Ke spokojenosti mu téměř nic nescházelo. Po zedničině mu bylo svěřeno ještě bílení, které už ale nedokončil. Když byl po měsíci pro nedostatek důkazů propuštěn, oznámil ženě Marii, která chudák umírala celou dobu strachy: "No, vidíš, Máňo, propustili mě moc brzy, vždyť jsem jim ještě nestačil opravit celou basu. Budu se tam muset ještě asi vrátit, co ty na to?" Se šibalskými ohníčky v očích ji sevřel pevně v náručí. Anny neměla vůči bratrovi čisté svědomí. Ani nechtěla domyslet následků, kdyby dal na prokurátorovy rady…

Bezcharakterní jednání prokurátora bylo snad poslední kapkou, která donutila Fandu k radikálnímu řešení situace. Ze dne na den složil všechny funkce a vystoupil ze strany. Pravda, hodně tím sobě i rodině ublížil, ale nedokázal jednat jinak. Nemohl dál přisluhovat a jednat proti vlastnímu svědomí. Vždycky se snažil stát v první linii, ale jak se tentokrát zklamal…

Dlouhé prsty vládní garnitury ze strany pana prokurátora zasáhly Fandu ještě jednou. Neúčastnil se tehdy pochodu Strakonicemi v roce 1953 na protest proti měnové reformě. To už ale nechám na zvídavém čtenáři, aby si nalistoval první díl od str. 179 a dál od strany 184, kde se dozví další vývoj událostí.

Následkem krutého výslechu Fanda vážně onemocněl a do tří let odešel až někam do spravedlivějšího "politického" nebe. Anny bylo tehdy necelých 39 let a nastal pro ni po všech stránkách nový život plný povinností, ale někdy i životních radostí. Vyzařovala však optimismem a dobrotou provázela každé životní konání. Dočkala se ještě počátku nového milenia a odešla ve svých 83 letech.

Nechť jsou knihy poděkováním za vše dobré, co Anny kolem sebe rozdávala.


Zlevněná cena za oba výtisky dohromady činí 289 Kč + poštovné a balné.

Knihy je možno objednat na adrese: Hana Elgrová, Otavská 205, 386 01 Strakonice nebo na emailové adrese elgrovi@seznam.cz

Hana Jenčová: Prestižní soutěž mladých matematiků

Katedra matematiky Přírodovědecké fakulty (PřF) Ostravské univerzity v Ostravě (OU) intenzivně žije přípravami na 24. ročník Mezinárodní matematické soutěže Vojtěcha Jarníka. Prestižní soutěž všech talentovaných matematiků tu vypukne již 4. dubna 2014.

Tuto unikátní akci pořádá katedra matematiky OU v Ostravě již tradičně každým rokem. Soutěž se dělí do dvou kategorií. První kategorie je určena studentům prvního a druhého ročníku vysoké školy (letos se do ní registrovalo 91 studentů), druhá kategorie je pro studenty třetího, čtvrtého a pátého ročníku VŠ (letos se 71 registrovanými studenty).

Rok co rok se na soutěž sjíždějí nejlepší studenti matematiky z desítek nejen evropských univerzit. Letos z celkem 35 většinou evropských univerzit. Stabilně se soutěže účastní studenti z Bogoty (Kolumbie), Petrohradu, Moskvy (Rusko), Kyjeva (Ukrajina), Helsinek (Finsko) a Barcelony (Španělsko).

Soutěžícími jsou často vítězové či úspěšní řešitelé matematických olympiád v jednotlivých státech. Mezi univerzitami s vysoce kvalitním obsazením můžeme zmínit Prahu, Bratislavu, Varšavu, Krakov, Budapešť, Vídeň, Moskvu, Petrohrad a další. V minulých letech se této prestižní soutěže zúčastnili například i soutěžící z Číny.

Ostravská soutěž Vojtěcha Jarníka je nejstarší matematickou soutěží v Evropské unii. Jejími hlavními organizátory jsou akademičtí pracovníci katedry matematiky PřF OU.

Univerzita Pardubice úspěšně pokračuje v popularizaci vědy

Počátkem měsíce března Univerzita Pardubice odstartovala další popularizační projekt zaměřený na propagaci vědy a technických a přírodovědných oborů, zejména mezi mládeží. Univerzita během dalšího půldruhého roku uspořádá pro mládež na dvě stě oblíbených populárně-naučných akcí. Žáci základních škol, studenti středních škol i jejich pedagogové se tak na jeden rok stanou součástí univerzitního vědeckého světa. Ke spolupráci přizvala univerzita sedm partnerů, hlavními jsou pardubické střední školy.

Univerzita Pardubice připravila pro další období a zejména další školní a akademický rok různé typy populárně-naučných akcí, které se zaměří především na prohloubení systematické práce se studenty středních škol a jejich pedagogy. Během jediného roku pro ně připraví na dvě stě různých vzdělávacích, populárně-naučných, zážitkových akcí, během kterých se zájemci detailněji seznámí nejen s přírodními a technickými disciplínami, ale s moderní vědou a vědeckým bádáním obecně.

„Univerzita ve spolupráci se sedmi partnery projektu chce žákům a studentům ukázat, že studium zejména technických a přírodovědných oborů je zajímavé, umí být i zábavné a navíc jim může zajistit dobré pracovní uplatnění v jejich budoucím životě," vysvětluje význam projektu jeho řešitelka ing. Valerie Wágnerová, kancléřka univerzity.

Žáci budou moci absolvovat specializované workshopy a exkurze na pracoviště některé ze sedmi fakult Univerzity Pardubice, účastnit se přednášek a besed. Budou se moci zapsat do technických zájmových kroužků, strávit v létě jeden týden v univerzitní letní škole nebo se zapojit do studentské badatelské činnosti.

Pro pedagogy základní a středních škol je připravena řada odborných seminářů z chemie, fyziky a matematiky, technologie a dopravy, restaurování nebo elektrotechniky a informatiky. Kurzy jim mají pomoci zatraktivnit vyučovací hodiny, poradit, jak udržet pozornost studentů nebo jak vzbudit zájem o danou problematiku. Cílem projektu je mimo jiné prohloubit spolupráci mezi univerzitou a základními a středními školami v kraji a širším okolí. K tomu poslouží nejen akce pro žáky, ale i další akce a setkávání pedagogů a akademiků, která umožní další vzdělávání, výměnu zkušeností, diskusi témat spojených s podporou a prohloubením zájmu mládeže o technické a přírodovědné obory.

„Interaktivní vzdělávací zážitkové akce představují nejlepší prostředek, jak přivést mladé lidi k vědě. Ukázat jim vědu takto naživo se nám v posledních několika letech velmi osvědčilo a jsme rádi, že v nich díky novému projektu a spolupráci s partnery a základními a středními školami můžeme pokračovat a nadále pracovat s nadanými středoškoláky a zájemci o technické a přírodovědné obory a budovat jejich vztah k vědeckému vnímání věcí kolem nás," uvádí řešitelka nového projektu ing. Valerie Wágnerová.

Projekt tak pomůže prohloubit komplexní systém vzdělávacích aktivit a odborné přípravy pedagogů, kteří pracují s mládeží. Pokusí se zavést nové formy volnočasového učení žáků s aktivním zájmem o vědu a nové poznatky a podpořit tak jejich pozitivní vztah k vědeckému bádání.

Projekt Brána vědě/ní otevřená II je pokračováním obdobného úspěšného dvouletého projektu BRAVO, který v květnu končí. Partnery projektu jsou pardubické střední školy – Gymnázium Mozartova, Střední průmyslová škola chemická, Střední průmyslová škola elektrotechnická a VOŠ, Střední zdravotnická škola, také Gymnázium Ivana Olbrachta v Semilech, Regionální rozvojová agentura Pardubického kraje a Institut rozvoje evropských regionů o.p.s. Ke spolupráci je pak přizvána celá řada dalších základních a středních škol, na nichž budou některé akce pro mládež probíhat nebo které se budou aktivně populárně-naučných a vzdělávacích aktivit účastnit.

Těmi nejbližšími, na které se může mládež těšit, jsou: v úterý 8. dubna – Noc mladých výzkumníků na pardubickém zámku, v 2. polovině dubna – Věda a technika na dvorech škol, v úterý 17. června – Vědecko-technický jarmark v historickém centru města, v srpnu – letní školy a denní kempy na fakultách univerzity. Další akce budou pokračovat v novém školním – akademickém roce.

Od března letošního roku až do června 2015 tak projekt umožní rozvíjet univerzitní popularizační aktivity, na něž získal univerzitní tým a projektoví partneři téměř 25 milionů korun.

Kontakt:
Ing. Valerie Wágnerová
kancléřka – mluvčí Univerzity Pardubice
odborný garant – řešitelka projektu
tel.: 466 036 555, e-mail: promotion@upce.cz

Microsoft vzdělává pro budoucnost

Koncept výuky 1:1 neboli „jedna k jedné“ (tedy výuky, při níž má každý žák vlastní učební zařízení) je moderním a všestranně přínosným způsobem inovace výukového procesu. Právě ten zvolil jako základ pro svůj program Vzděláváme pro budoucnost Microsoft.

Zdroj

Program Vzděláváme pro budoucnost si klade za cíl usnadnit školám přechod na výuku 1:1 a poskytnout nástroje k tomu, aby výuka na dotykových zařízeních byla efektivní a maximálně úspěšná. Windows nabízí bohatý výběr mobilních zařízení (tablety, notebooky, tablet PC s oddělitelnou klávesnicí, a další dotyková zařízení), ať už jsou potřeby a požadavky školy jakékoliv.

Vzděláváme pro budoucnost přináší:
– širokou nabídku dotykových zařízení určených pro školy
– bohatý vzdělávací obsah včetně výukových aplikací
– celorepublikovou síť zkušených obchodních partnerů pro technickou podporu
– školení pro pedagogy a ředitele škol na využití technologií ve výuce
– inspiraci v Referenčních školách, které tablety s Windows úspěšně zapojily do výuky


Jana Knesplová – Scénáře využití moderních technologií ve školství

„Co jsme se (zatím) naučili

1. Technologie je jen nástroj. Klíčová je vize. A provedení.

2. Používejte to, co už znáte. Využívejte to, co už máte…

3. Není to záležitost pouze vedení. Zapojte učitele. A rodiče!“

Další informace a možnosti ZDE.


Blog ředitelů a učitelů na webu RVP

Tablety ve škole – jak na věc? První opravdu komplexní souhrn zkušeností, doporučení a návodů na využití tabletů ve školách z pohledu ředitelů škol a pedagogů, kteří již tablety do výuky nasadili a systematicky je vyžívají.

Připravila Jana Hrubá

Václav Mertin: Dyslektické žáky musíme učit číst

Diagnostikováním poruch jako dyslexie mnohdy práce s žákem končí nebo je dále omezena na doplňování učiva a výuku pravopisu. Školy bohužel u těchto žáků zanedbávají výuku porozumění textu, vysoké finanční náklady na diagnostiku a nápravy učení se míjejí účinkem. Čtenářská gramotnost těchto žáků se nerozvíjí, i když by mohla.


Tradiční úloha školy

Škole jsou ukládány nové a nové úkoly a příliš se nezkoumá, jak se daří naplňovat ty tradiční, mezi které jednoznačně patří rozvoj čtenářských dovedností u všech dětí. Tedy u těch, kterým to jde, ale zejména u těch, které mají se čtením problémy. Osobní poradenské zkušenosti, ale i výsledky výzkumů a šetření jasně ukazují, že škola nenaučí kvalitně číst značné procento žáků. Dvacet procent funkčně negramotných ve vyspělých státech Evropy je toho jasným dokladem.

Důvod pro zvládnutí čtenářských dovedností je evidentní: bez kvalitní čtenářské gramotnosti nemůže dítě dobře pokračovat v dalším vzdělávání. Špatní čtenáři jsou diskriminováni v přístupu ke vzdělání – vzhledem k nízké úrovni čtení se nemohou vzdělávat právě prostřednictvím čtení. Vzhledem k tomu, že sekundární a terciární vzdělávání se realizuje do značné míry prostřednictvím čtení, jsou špatní čtenáři výrazně hendikepováni. Čtení ovšem slouží i k obohacení a kultivaci běžného života. Špatný čtenář je připraven o přístup k jedné velmi příjemné oblasti života…


Žáci mají číst přímo ve škole

Učitelé mohou vymýšlet rozmanité metody na usnadnění a zkvalitnění čtení, leč pořád zůstává fakt, že dítě musí hodně číst. Čtení se totiž jinak než čtením naučit nedá. Při čtení rozvíjíme techniku čtení (dítě, které luští písmenka, nemá šanci číst pro potěšení ani pro vzdělání a jen obtížně porozumí obsahu) a současně podporujeme potřebu a zájem číst. Jde o spojité nádoby – bez potřeby a zájmu dítě nečte, a když nečte, tak se nemůže naučit číst, což opět posiluje skutečnost, že fakticky nečte. Zájem o čtení přichází z rodiny. Škola může zvyšovat počet hodin věnovaný čtení.

Smyslem čtení je porozumět významu čteného. K tomu je předně zapotřebí, aby dítě zvládlo techniku čtení – nejde o to číst krásně, ale automaticky, bez luštění jednotlivých písmenek a jejich spojení (velmi orientačně vyjadřuje zvládnutou techniku čtení rychlost kolem 60 slov za minutu ve vývojově přiměřeném textu). K tomu, aby dítě dospělo k této úrovni, potřebuje stovky hodin, dyslektik tisíce. Současně musí škola trénovat i porozumění přečtenému (vzhledem k omezenému rozsahu příspěvku nezmiňuji výcvik kritického čtení). Jde o specifickou dovednost, nicméně základ porozumění tvoří dobré znalosti. Zkušenosti z USA jasně signalizují, že mnohé děti nerozumí textu přesto, že jsou důkladně a systematicky trénovány v rozvoji porozumění. Důvod je jednoduchý – tyto děti nemají potřebné znalosti.


Ukažme žákům, že číst je zábavné

Škola (rodinu už nezmiňuji, ta se totiž jeví jako klíčová ve všech ohledech) se rovněž podílí na posilování radosti ze čtení. Mnohdy se v praxi setkávám s tím, že učitelé dělají vše pro to, byť v dobré pedagogické víře, aby čtení dětem otrávili. Ve výzkumech se ukazuje, že zájem o čtení oslabuje, když si děti nemohou knížku samy vybrat, když je nutíme, aby přečtené literárně kriticky posuzovaly, když jim neumožníme osobní dobu při čtení (špatný čtenář knížku za tři týdny nepřečte, potřeboval by více času), když jim při čtení nepomáháme atd. Vedle školy hrají významnou roli i knihovny (každé dítě by podle mého názoru mělo chodit do knihovny), média (reklama na knížky by měla být podporována státem). Protože kniha je významný zdroj vzdělanosti a vzdělanost je i společenská hodnota (nejen individuální), měl by dětské knížky podpořit v masovější míře i stát.

Celý text si můžete přečíst ZDE.

Jana Hrubá: DOKUMENTY 24. Návrhy transformace vzdělávání

V létě a na podzim 1991 bylo publikováno v Učitelských novinách pět návrhů transformace vzdělávání, tři z nich byly vytvořeny pedagogickými iniciativami. Bohužel nebyly publikovány celé verze (kromě návrhu skupiny IDEA), ale jen části z nich. Návrhy nebyly nikdy vydány jako celek, takže nebylo možné seriózní porovnání. Přesto o nich byla vyhlášena veřejná diskuse.


Přehled návrhů uvádíme podle Monitoringu Jaroslava Kalouse z 15. 11. 1991.


„Koncepce vzdělávání v České republice

První projekt školské reformy publikovaný v UN č. 29 dne 17. 7. 1991. Vypracovala jej Pedagogická komise Jednoty českých matematiků a fyziků. Publikována byla jen kratší část rozsáhlého textu předaného MŠMT.

(Definitivní text návrhu a související stanoviska a korespondence JČMF byly později publikovány v příloze časopisu Matematika – Fyzika – Informatika, Státní pedagogické nakladatelství, 1. ročník, 1991/1992, č. 1, leden–únor 1992. Pozn. autorky.)


Svoboda ve vzdělání a česká škola

Skupina NEMES (Nezávislá mezioborová skupina pro reformu vzdělávací politiky, školství a výchovně-vzdělávacího procesu) jako výsledek své činnosti od února 1990 do července 1991 předložila rozsáhlý návrh změny vzdělávacího systému v České republice pod výše uvedeným názvem. Publikován byl v UN č. 32 dne 4. 9. 1991 ve zkráceném znění.

(Celý text byl publikován ke stažení v minulém dílu DOKUMENTŮ ZDE.)


Rozvaha o školství a vzdělanosti a jejich dalším vývoji v českých zemích

Obecný úvod k souboru expertíz týmu prof. Kotáska uveřejněn v UN č. 33 dne 11. 9. 1991.


Návrh projektu transformace výchovně vzdělávací soustavy

Skupina 2 základního a středního školství MŠMT připravila první verzi projektů Koncepce transformace jednotlivých článků výchovně vzdělávací soustavy pro oblast základního a středního školství a předložila ji široké pedagogické a občanské veřejnosti k diskusi a připomínkám v UN č. 35 dne 25. 9. 1991.


Stavební kameny programu IDEA pro české školství

Návrh koncepce rozvoje školství Skupiny pro vzdělávací alternativy IDEA. Zveřejněn v UN č. 41 dne 12. 11. 1991. První návrh, který nemusel být při otištění v UN zkracován, publikován byl ale až po interní uzávěrce veřejné diskuse.


Veřejná diskuse byla poprvé vyhlášena v UN č. 33 dne 11. 9. 1991: „Než kdokoli začne psát připomínky, měl by znát všechny projekty. To je první předpoklad. Jinak by předem ztratil možnost srovnávat a posuzovat věci komplexně. Potom je potřeba si uvědomit, ke kterému projektu diskutuji. Pokud ke všem třem (tzn. dosud uveřejněným ukázkám – pozn. autorky), bylo by dobré si určit pořadí, aby se zbytečně nějaká myšlenka, nápad nevytratily.

Další identifikační znak? Zcela jednoznačně si povědět, zda mluvím výhradně za sebe, zda tlumočím názor skupiny anebo se jedná o vyjádření školy. To není žádná nadměrná či lichá zvědavost, ale v souhrnu důležitý ukazatel názorového spektra. A ještě na něco by se nemělo zapomínat. K čemu chci diskutovat. Bude to k celkovému pojetí, k dílčím otázkám nebo k obojímu?“

Zdroj: Jaroslav Kalous: Monitoring I, materiál MŠMT, 16. 11. 1991

Jak mohla diskuse dopadnout bez znalosti celých a to velmi různorodých návrhů, si asi umíme představit. Ještě se k tomu vrátíme.


Diskuse APZŠ s autory projektů transformace 17. 10. 1991

„Asociace pedagogů základních škol uspořádala v říjnu seminář se zástupci týmů, které publikovaly v UN své projekty (nebo jejich části) transformace našeho školství a vzdělávací techniky (politiky?) vůbec. Chtěli jsme touto akcí pomoci se zahájením diskuse, alespoň v odborné pedagogické veřejnosti. Seminář především potvrdil, že nelze účelně diskutovat pouze na základě zveřejněných materiálů a jen velmi těžko lze sledovat názory jednotlivých týmů na konkrétní problémy, není-li diskuse nějakým způsobem usměrňována.

Proto se krátce po semináři zrodil nápad sestavit soubor konkrétněji zaměřených otázek, na které by jednotlivé týmy odpovídaly a které by případně pomohly vnést do veřejné diskuse určité opěrné body. Na setkání se zástupci týmů bylo proto ze strany APZŠ předloženo 10 otázek, které byly všemi zúčastněnými shledány jako velmi dobré a v průběhu rozpravy k nim ještě sami přidali dalších sedm. Všechny týmy přislíbily, že na otázky vypracují odpovědi a souhlasily s tím, že tyto odpovědi budou použity mj. pro sdělovací prostředky…“

Zdroj: Jindřich Kitzberger: Odpovědi čtyř týmů na 17 otázek o transformaci školství. Příloha Učitelských novin ze dne 7. 1. 1992


Pokud někteří čtenáři našeho seriálu vědí o zveřejnění plných textů zde uvedených návrhů transformace v tištěné či digitalizované podobě, rádi na ně upozorníme. Není od věci vědět, kde jsou kořeny některých pozdějších rozhodnutí.


Další díly seriálu najdete ZDE.

Jitka Suchá: Trénink slovní zásoby pro každý věk

Kniha osloví aktivizační pracovníky, školní a mimoškolní pedagogy i jednotlivce, kteří chtějí kultivovat svůj slovní projev či zájemce o procvičování mozku komplexní formou se zaměřením na rozvíjení jazykových dovedností.

Kniha obsahuje řadu různých cvičení zaměřených na rozvoj slovní zásoby. Cvičení však kromě tohoto prvotního cíle procvičují paměť, koncentraci, kreativitu (pravou mozkovou hemisféru), logické myšlení (levá mozková hemisféra), jazykový cit, schopnosti vyjádření v psaném i ústním projevu. Cvičení jsou koncipována pro jednotlivce, po naznačených úpravách je lze použít i ve skupině. Součástí knihy je klíč s řešeními všech úloh.

Jitka Suchá vystudovala ergoterapii a fyzioterapii, vede denní stacionář pro seniory, pořádá přednášky, semináře a kursy, publikovala několik úspěšných knih s podobnou problematikou.

Více informací i o jejích dalších knihách najdete ZDE. Objednat si knihu můžete také ZDE.

Tomáš Feřtek: Mladí, líní, hloupí, nevzdělaní

Článek jste již asi četli. Ale za přečtení stojí i obsáhlá diskuse. Vzhledem k tomu, že je vedena v Respektu, je mnohem pestřejší a dochází k dialogu i mezi různými věkovými kategoriemi. Je výborné, že se autorovi daří diskusi vyprovokovat. Skoro se zdá, že Česko začíná opravdu více „mluvit o vzdělávání“. Že by konečně?

Jsou namyšlení, neumějí přijmout kritiku a uznat, že jejich vzdělání je děravé. Přitom jim chybí základní dovednosti. Kriticky posoudit, co umím a neumím. Příliš často jsou soustředění především na sebe. Jejich schopnost efektivně spolupracovat je mimořádně nízká, stejně jako jejich schopnosti vyjadřovat se přehledně a srozumitelně nejen v cizím, ale i ve vlastním jazyce. Vnější svět je nezajímá – z hlediska občanských kompetencí je to pologramotná generace.

O kom si myslíte, že mluvím? Hodilo by se to asi na leckoho, ale mám na mysli generaci dnešních padesátníků. Tuhle věkovou kategorii jsem vybral jen proto, že k ní patřím – kritizuji tedy i sám sebe a je ta paušalizace alespoň o něco přijatelnější. Kdybych se takhle vyjádřil o deset let starší seniorské generaci, bylo by to bráno jako pohoršující. Stáří patří úcta. Ale takhle přece o těch, kterým naopak nebylo ještě dvacet, mluvíme a píšeme zcela běžně. Pohoršovat se nad tím, jak jsou ti mladí líní a nevzdělaní, je skoro móda. S nenápadným dovětkem Jo, to my…

Mylné mi to přijde hned z několika důvodů. Za prvé zobecňovat je čím dál problematičtější. Generace, která dospívala někde na začátku osmdesátých let, byla vlivem společenských poměrů a omezených možností poměrně kompaktní. O té dnešní to neplatí. Možností k realizaci a sebevzdělání je prakticky neomezeně a existuje stejně mnoho způsobů, jak je lidé, kterým ještě nebylo dvacet či pětadvacet, využívají.

Vynášet jakékoli paušální soudy… je velmi ošemetné. Jediné, co se dá tvrdit s jistotou, je, že se za posledních třicet let ve světě vzdělávání změnilo skoro všechno. Způsob, jak získáváme a využíváme informace, co po nás chtějí zaměstnavatelé, jaké dovednosti potřebujeme v osobním životě…

Druhým argumentem je množství náctiletých, kteří prokazatelně vědí a umějí víc než já a mí vrstevníci. V debatách a protestech okolo státní maturity, nedávno v debatě o dabingu, při nejrůznějších setkáních se potkávám s dvacetiletými, kteří jsou – pokud jde o občanskou odvahu, schopnost obhájit svůj názor, formulovat, naplánovat a dokončit projekt – na úrovni, o níž se nám v jejich věku mohlo opravdu jen zdát…

Celý text a diskusi si můžete přečíst ZDE.

Veřejnost rozhodla o podpoře vzdělávání sluchově postižených v Praze

Sluchově postižení naráží na překážky nejen na trhu práce, ale třeba i při samotném výběru školy. V Česku totiž existuje pouze devět škol, které jim nabízí středoškolské vzdělání s maturitou.

Perspektivní obor Asistent zubního technika ale nabízí studentům se sluchovým handicapem například střední škola pro sluchově postižené ve Výmolově ulici v Praze 5. Díky příspěvku 500 tisíc korun od Nadace ČEZ má teď škola navíc nově zmodernizovanou laboratoř a nové vybavení PC učebny.

V pražských Radlicích poskytují vzdělávání sluchově postiženým (neslyšícím i nedoslýchavým studentům) paralelně ve dvou jazycích – českém a českém znakovém jazyce. Oproti školám, které upřednostňují výuku pouze mluveným slovem, tak žákům umožňuje plně se soustředit na výuku a snadněji vstřebávat učivo. „Pomáháme našim žákům překonávat komunikační bariéry. Rozvíjíme jejich osobnost a sebevědomí tak, aby obstáli ve většinové společnosti a našli uplatnění v praktickém životě,“ říká Věra Pavličková, ředitelka Střední, Základní a Mateřské škole pro sluchově postižené. Pokud jde o budoucí uplatnění absolventů, dosahuje škola ve Výmolově ulici vynikajících výsledků. Z průzkumu mezi absolventy z let 1999 – 2012 vyplynulo, že pouhých 11 procent z nich je nezaměstnaných, což odpovídá průměru běžné populace.

Škola pro sluchově postižené zmodernizovala díky Nadaci ČEZ laboratoř, kde probíhá výuka budoucích asistentů zubního technika. Nevyhovující světla nad pracovními stoly, které už nesplňovaly hygienické normy, nahradila nová. Obměny doznal i stávající systém vzduchotechniky, která slouží k odsávání odpadu vzniklého při práci. Díky pořízení dataprojektoru, promítacího plátna a vizualizéru pracovního postupu mohou žáci zůstat v průběhu učebního výkladu u svých stolů a pracovat společně s učitelem. Efektivnější a kvalitnější výuky informatiky se žáci dočkali díky novému vybavení v PC učebně.

O podpoře Střední, Základní a Mateřské škole pro sluchově postižené rozhodli svými hlasy obyvatelé Prahy a středních Čech ve veřejné anketě pořádané Skupinou ČEZ. Hlasovali pro nejužitečnější projekt z oblasti školství, ekologie, zdravotnictví, vzdělávání, kultury a sportu, včetně pomoci lidem se zdravotním handicapem nebo sociálně slabším osobám. „Opravdu nás těší, že lidé oceňují význam institucí, které pomáhají handicapovaným. Považujeme je za velmi důležité a jsme rádi, že je s oporou veřejného hlasování můžeme podpořit,“ dodává Ondřej Šuch, manažer Nadace ČEZ.

Přesné statistiky o počtech sluchově postižených neexistují, ale odhadem je jich v České republice 300 000, z toho asi 15 000 zcela hluchých. Ve školním věku je to až 5 000 sluchově postižených. Ještě v 70. letech však byly děti vyučovány pouze mluveným jazykem. Výuka pro ně byla nesrozumitelná a mimořádně únavná. Soustředit se na odezírání totiž nelze déle než dvacet minut, natož celý vyučovací den. Na počátku 80. let se situace ve školství mírně zlepšila, ale až na konci 90. let se začal postupně prosazovat jiný pohled na komunitu neslyšících, který je vnímá ne jako skupinu zdravotně postižených, ale jako kulturní a jazykovou menšinu.

Nedoslýchavost se dělí na různé stupně podle závažnosti sluchové ztráty. Nedoslýchaví jsou lidé, u nichž je stav sluchu oproti běžnému sluchu zhoršený. Takto znevýhodněný člověk je však schopen vnímat zvuky lidské řeči, a to díky technickým a kompenzačním pomůckám, na rozdíl od lidí neslyšících, kteří ani s pomocí nejdokonalejších kompenzačních pomůcek zvuky lidské řeči vnímat nemohou. Přirozeným jazykem neslyšících je dnes znakový jazyk, který se vyznačuje vlastním slovníkem a gramatikou a není odvozen z jazyka mluveného. Stále více se sluchově postižení odvracejí od uměle vytvořené znakované češtiny, kterou byli dříve na veřejnosti nuceni používat.

Martin Rychlík: Proč je Caltech opakovaně nejlepší univerzitou světa

Kalifornský technologický institut (Caltech) se ve světovém univerzitním žebříčku THE umístil nejvýše třikrát po sobě, za 123 let své existence vychoval 32 nobelistů! Odborný web Times Higher Education pojmenoval 10 důvodů excelence této školy, jež by měly zajímat i její pronásledovatele.

Diskuze o smysluplnosti univerzitních žebříčků se vede od dob, kdy vznikly. Nyní existuje těch respektovaných hned několik a ČP se jim opakovaně věnovala. Ať už jsou v nich kritizovány takové nebo onaké ukazatele (výzkum, pedagogický sbor, počty nobelistů, výuka), často se na samé špičce objevuje v Česku ne až tak známá škola: Kalifornský technologický institut (Caltech). Privátní univerzita vznikla v roce 1891 v Pasadeně a vychovala 32 držitelů Nobelových cen. To nebude náhoda…

Phil Baty, editor odborného webu Times Higher Education, nedávno pojmenoval deset důvodů, proč Caltech exceluje. Jeho postřehy k tomu, jak vyniknout mezi výzkumnými univerzitami, nejsou bez zajímavosti ani pro české prostředí, v němž se donedávna vedla diskuze o takzvané diverzifikaci vysokých škol na profesní, ale i vědecky zaměřené.


Deset věcí, čím je Caltech výjimečný

1. Je maličký. Celkem zde studuje jen 977 pregraduálních studentů, v dalším studiu jich pokračuje 1204. Do prvního ročníku se letos zapsalo 249 z 5535 uchazečů. Poměr studentů a pedagogů proto činí tři ku jedné! To nabízí úzký vztah a osobní přístup.

2. Je interdisciplinární. Kvůli malé velikosti je mezioborový přístup na Caltechu zkrátka nutností. Stálý profesorský sbor o 300 lidech a stovkách výzkumníků sdílí laboratoře a přirozeně překonává bariéry kateder. Všichni mají povědomí o průlomových objevech.

3. Přepečlivě vybírá akademiky. S malými počty vyučujících, kde i hlavní obory jako informatika nemají více než tucet pracovníků, si Caltech nemůže dovolit chyby při náborech zaměstnanců. Někdy, když není nikdo skvělý k mání, se nechává i léta neobsazené místo.

4. Svoboda pro juniorní vědce. Stejně pečlivě si škola vybírá mladé vědce, kteří pro ni mají v budoucnu pracovat. Podporuje je také v tom, že nemusejí zběsile publikovat „drobnosti“ a shánět granty, ale zaměřit se na vysoké cíle, dokonce i ty se značnou mírou rizika.

5. Vedení školy tvoří aktivní výzkumníci. Prezident Caltechu, jenž nastoupí v červenci, není jen představeným University of Chicago, ale i špičkovým fyzikem. Nynější šéf je uznávaný expert na kvantovou mechaniku, i jednotlivé sekce vedou velmi citovaní vědci.

6. I bakaláři si sáhnou na výzkum. V rámci školního projektu SURF se až devadesát procent bakalářských studentů zapojuje do výzkumných záměrů s významnými profesory; drží se motta, že naučit se dá daleko více při řešení reálných úkolů než na přednáškách.

7. Minimální byrokracie. Podle Batyho tkví skutečná síla Caltechu v malém exekutivním orgánu, v Akademické radě, kde zasedá jen šest šéfů sekcí, kancléř a prezident. Setkávají se jednou měsíčně a řeší podstatné věci včetně platů a financování. Úředníků je pomálu.

8. Přesvědčil filantropy, aby hodně přispívali. Nadace Caltechu disponuje částkou 1,8 miliardy dolarů (36 miliard korun). Nejvýznamnějším dárcem je Gordon Moore, spoluzakladatel Intelu s titulem Ph.D., který své alma mater v roce 2001 daroval 600 milionů dolarů.

9. Výzkum se drží zásadních témat. Zatímco řada univerzit se přizpůsobuje očekávaným dopadům výzkumu, Caltech neuhýbá a umožňuje vědcům bádání ve fundamentálních věcech, jde k podstatě světa. I když je to riskantní, přináší to největší průlomy ve vědění.

10. Systém je založen na důvěře. Studentský kodex cti obsahuje jedinou větu: „Nikdo z Caltechanů nezíská nefér výhody proti dalším členům komunity Caltechu.“ Důvěra je všudypřítomná, studenti spolupracují. A písemné zkoušky skládají i o samotě doma!…


Celý text článku si můžete přečíst ZDE.

Martin Ulbrich: V USA zpestří žákům dějepis výuková hra. Obsáhne 4000 let civilizace

Dvojice amerických učitelů připravuje herní simulaci pro výuku dějepisu na středních školách. Ve hře Historia, s jejímž uvedením se počítá na podzim roku 2014, prožijí žáci 21 historických období z pohledu světových vlád.

Na vzdělávacím serveru Edutopia o tom informovali tvůrci aplikace, Rick Brennan a Jason Darnell ze společnosti Histrionix Learning Company. Žáky na středních školách chtějí zábavnou formou vtáhnout do historických událostí a odvrátit tak jejich rostoucí nechuť k dějepisu a společenským vědám.


Herní výuka elektrifikuje atmosféru třídy

Při klasických výkladových hodinách na střední škole se žáci často nudí a ztrácejí pozornost. Současní učitelé proto musí výuku co nejvíce ozvláštnit názornými ukázkami a zapojit do činností v hodinách samotné školáky. Tomuto účelu velmi dobře slouží právě herní simulace.

„Kdykoliv jsme použili výukové hry, atmosféra ve třídě byla elektrifikována a naši studenti se stali na historii téměř závislými. Z vyučování pomocí her byli nadšení,“ popisuje Brennan své zkušenosti z 15leté praxe za katedrou.

Zejména zřetelné vzbuzení zájmu a aktivity žáků během hraní motivovalo dvojici kantorů k vývoji aplikace, která dokáže pojmout učební plány nejen pro pár vyučovacích hodin, ale i pro celý školní rok…

Celý text si můžete přečíst ZDE.

Jana Hrubá: DOKUMENTY 23. Studie NEMES „Svoboda ve vzdělání a česká škola“

V atmosféře volání pedagogů po koncepci dokončovala v polovině roku 1991 skupina NEMES svůj návrh transformace vzdělávání. Přinášíme vám ke stažení úplný text studie, který byl tehdy publikován jen svépomocí, v omezeném počtu výtisků.


Závěrečné práce

Nezávislá mezioborová skupina pro školskou reformu pokračovala ve svém volném čase v dobrovolné práci na studii, ale také se průběžně vzdělávala a diskutovala o předložených tématech. Na jaře se konal seminář s prof. Františkem Singulem „Vnější a vnitřní reforma školství“ a dílna k řešení „Strategie tvorby kurikula na ZŠ a SŠ v ČR“ s PhDr. Eliškou Walterovou, CSc.

Výkonný výbor NEMES (PhDr. Miluše Havlínová, PhDr. Hana Hudcová, ing. Květa Goulliová a ing. Jan Kovařovic) a koordinátoři pracovních skupin se v květnu sešli na dvou celodenních zasedáních, kde vypracovali strukturu a teze zamýšleného dokumentu. K napsání studie byla vytvořena redakční skupina a vyzváni dobrovolníci, aby společně v čase dovolených a školních prázdnin provedli závěrečné práce. Hotový text dostali posléze všichni členové NEMES k vyslovení souhlasu se základní filosofií návrhu nebo k vyjádření připomínek.

14. srpna 1991 byl zaslán dopis ministru Vopěnkovi.

„Vážný pane ministře,

dovolujeme si Vás seznámit s tím, že jsme ukončili práce na připravovaném návrhu projektu NEMES na transformaci vzdělávacího systému v ČR, který jsme nazvali „Svoboda ve vzdělávání a česká škola“. Rádi bychom Vám výtisk našeho projektu předali, ale dověděli jsme se, že jste na dovolené. K té Vám upřímně přejeme, aby se Vám vydařila.

Doufáme, že najdeme způsob, jak Vám projekt po dovolené co nejdříve doručit. Otvíráme totiž interní a brzy poté i veřejnou diskusi k němu. Najdete-li si čas s námi o projektu pohovořit, budeme si toho velmi vážit, protože bychom rádi měli i vzácnou příležitost Vám vysvětlit náš celkový přístup ke vzdělávací politice a vyslechnout názory Vaše…“

(Takové setkání se bohužel neuskutečnilo.)

Zdroj: Materiály NEMES a kopie dopisu, archiv autorky


Návrh projektu změny vzdělávacího systému v ČR „Svoboda ve vzdělávání a česká škola“ byl v silně zkrácené podobě publikován v příloze Učitelských novin č. 32 ze 4. 9. 1991. Právě stěžejní část C Hlavní oblasti transformace vzdělávacího systému (50 stran stostránkového rukopisu) byla vzhledem k omezenému rozsahu přílohy nejvíce zkrácena, publikován byl jen úvod k ní. (To pochopení návrhů NEMES velmi poškodilo.) Hlavní teze z projektu NEMES zpracovala proto v říjnu 1991 PhDr. Miluše Havlínová.


Deset hlavních tezí z projektu NEMES „Svoboda ve vzdělání a česká škola“ (1990–1991)

1. Při úvaze o úkolech MŠMT a dalších partnerů v procesu transformace vzdělávacího systému je třeba na prvním místě vyjít z dnešního stavu a situace ve vzdělávacím systému, za druhé stanovit si cíl (vizi), k němuž chceme dospět, a nakonec hledat prostředky, které v postupných časových horizontech povedou od daného stavu k cíli.

To, kam chceme dospět, se ukazuje stále více být společným cílem ať již vyspělých zemí světa a Evropy nebo zemí postsocialistických. Společný cíl pro země OECD po 90. léta formulovala konference ministrů školství těchto zemí pod heslem „vzdělání vysoké kvality a pro všechny“.

2. Jádro problému: v čem spočívá kvalita vzdělání? Kvalitní vzdělání je takové, které je funkční pro každého jednotlivce. Otázku funkčnosti si opakovaně musí klást každá společnost a odpovídá na ni v souladu se svou filosofií.

Ideologie vládnoucí v naší zemi uplynulých čtyřicet let vyzdvihovala roli člověka jako pracovní síly, součásti kolektivu a objektu výchovy, a proto zdůrazňovala profesionalizační funkci vzdělání na úkor ostatních. Důsledkem bylo snížení celkové relevance vzdělání, paradoxně i té zdůrazňované.

Naproti tomu současné vyspělé společnosti, které staví na jednotlivci a jeho kvalitách, akcentují pro svou budoucnost úlohu vzdělání jako pragmatického nástroje k porozumění světu, lidem a sobě samému, jako prostředku, který kultivuje schopnost samostatně chápat, uvažovat, rozhodovat se a jednat v podmínkách prudce se měnícího světa, a to i v bezprostředním dosahu jednotlivce.

Shledává se, že cíle vzdělávání nemohou být prakticky dosaženy na základě scientistního pojetí obsahu vzdělání, které pochází z minulého století a je dosud tradiční v řadě zemí Evropy. U nás bylo navíce praxí jednotné školy zvulgarizováno do podoby verbálně encyklopedických znalostí, jejichž dosažení se stalo převažujícím cílem.

Obsah vzdělání se tudíž koncipuje v souladu se změněnými cíli vzdělávání, které nespočívají jenom ve znalostech, ale v prvé řadě v postojích a dovednostech (postoje – dovednosti – znalosti). Ve vztahu k novým nárokům se ukazují nedostatečně efektivní i dosavadní organizace, formy a metody vyučování, především převažující způsob frontálního vyučování, a s ním spojený typ interakce učitele a žáka. Po řadě zkušeností je východisko z této situace spatřováno v tom, že se obsah vzdělávání osnuje v učivo (stále častěji i u nás nazývané „kurikulum“) současně se strategiemi vzdělávacího procesu jako celku (o kurikulární reformě bod 7).

3. Dosažení té funkčnosti vzdělávání, která by odpovídala civilizačnímu rozvoji konce století a nového tisíciletí, budují nové vzdělávací strategie na redefinici kvality interakce mezi učitelem a žákem, jež by měla spočívat na jejich pravé, autentické interakci, to jest takové, která zasáhne oba partnery celé (nejen prostřednictvím jejích rolí a povinností).

K tomu musí být oba adekvátně a vnitřně motivováni:

motivace učitele: ne poslušné plnění příkazů připomínající mentalitu státního úředníka, ale pedagogická tvorba v konkrétní situaci pro konkrétního žáka na místě, kde se vzdělávací proces odehrává, maximální uplatnění iniciativy a imaginace, svoboda nacházet vlastní cesty, formy, způsoby, metody a na druhé straně i jeho osobní odpovědnost za využití a užívání svobody;

motivace žáka: vzdělávací proces musí vycházet z jeho potřeb a předpokladů jako neopakovatelné lidské bytosti, která procházejíce vzdělávacím procesem se především vyvíjí (a měla by proto prožít svoje dětství a mládí radostně a zdravě) a současně se připravuje na svoje budoucí poslání v dospělém věku (a měla by proto nabýt těch kompetencí, které skutečně bude potřebovat ke svému zralému a hodnotnému životu); nezbytná je tedy přiměřenost vzdělávacího procesu věku (stupni dosaženého vývoje) a individuálním sklonům a schopnostem žáka, jak je rozpozná učitel,

proto požadavek diferenciace až individualizace vzdělávacího procesu; nezbytná je aktivizace každého žáka – vlastní objevování proti pasivní receptivitě, které by mělo vést k radosti z poznávání a nabývání vlastních kompetencí, a tím k postupnému uvědomování si významu a hodnoty, jaké má vzdělání pro něj osobně, i zodpovědnosti, kterou za ně nese.

4. Má-li poskytované vzdělávání vycházet z potřeb, sklonů a předpokladů jednotlivého žáka, a má-li zasahovat všechny, tedy všechny jednotlivce (druhá část hesla vyhlášeného konferencí ministrů školství OECD), nemůže být uniformní, byť by bylo sebelépe koncipované, ale musí být dostatečně rozmanité, diverzifikované, musí umožňovat pluralitu vzdělávacích cest a možnost jejich volby pro každého jednotlivce podle životní situace, schopností, sklonů, zájmů a potřeb;

„pro všechny“ však také znamená: pro všechny skupiny lidí se speciálními potřebami – tedy respektování jejich odlišností (znevýhodňujících a pozitivních jako nadání či talent), případně kompenzování jejich handicapů);

a znamená to také: pro všechny věkové skupiny – tedy vzdělávání neomezené jen na určité období života (dětství a mládí), ale zahrnující celou životní dráhu jednotlivce, vzdělávání celoživotní, což je nejen možnost dalšího vzdělávání, ale také možnosti návratu do školy v kterémkoli období dalšího života, v průběhu profesní dráhy. Jde tedy o nový vztah až o prostoupení oblastí dříve separovaných, tj. oblastí vzdělávání, práce a volného času (tedy i sebevzdělávání a sebevýchovy).

To vše ve svém důsledku znamená proměnu školského systému v systém vzdělávací.

5. Základem tohoto pojetí je přesvědčení, že jakékoli hodnoty tvoří jen člověk individuálně svobodný, což ve vzdělávacím systému znamená, že hodnoty tvoří partnerskou kooperací učitel a žák. K tomu oba potřebují podmínky: ze strany učitele a školy pro svobodu tvorby a nabídky (osobní přínos učitele), ze strany žáka pro svobodu volby vlastní cesty (využití osobních potencialit žáka).

6. Nejde tedy jen o dílčí úpravy a změny, ale o zásadní proměnu pojetí školy, funkcí školy i vnitřního klimatu ve škole v takovém pojetí, které na jedné straně počítá s jistou problematičností víry v neomezené možnosti školy jako vzdělávací instituce, byť utvářené na demokratických principech a moderních vzdělávacích strategiích, a na druhé straně se snaží využít ty rezervy v možnostech, které škola ještě skýtá, jako je: orientace nikoli na instituci, ale na vzdělávací služby; změna postavení žáka z objektu výchovy na subjekt vzdělání; změna postavení učitele z vykonavatele direktivních opatření v osobně zodpovědný subjekt své profesní činnosti; maximální propojení školy s komunitou, obcí a okolní společností, kterým škola slouží.

Zásadní proměna školy nemůže tedy být věcí jen jednorázových opatření, ale kontinuálního procesu, nejen opatření shora, ale především neustálou transformací pracovních činností zevnitř a zdola a paralelního mnohonásobného hledání nových řešení.

7. Proces dlouhodobé transformace, na níž – jak lze očekávat – se budou postupně podílet všechny školy a učitelé vlastními projekty, musí začít formulací základních principů vzdělávací politiky a financování vzdělávání, na podkladě konsensu celé společnosti. To otevře prostor pro druhý krok, jímž bude legislativní uvolnění od platnosti závazných norem omezujících svobodu a osobní zodpovědnost učitele a žáka (a jeho rodičů) ve vzdělávacím procesu a vytvoření nového typu legislativy podporujícího tyto svobody.

Těmito dvěma reformními kroky bude vytvořen odpovídající mechanismus (zejména financování, správy a samosprávy) pro navazující transformační proces. Ten by se měl odehrávat v několika vzájemně provázaných oblastech současně, aby realizační opatření byla skutečně účinná (izolovaná opatření by nemusela být účinná a filosofii proměny by mohla zdiskreditovat):

– Definování základního principu vzdělávací politiky a jeho zakotvení v ústavě: nejen právo na vzdělání, ale i právo jednotlivce na volbu vzdělávací cesty. Od toho odvození důvodů, jak toto právo skutečně moci realizovat (vzdělávací účet, resp. fond pro každého jednotlivce).

– Financování škol z rozpočtu nikoli jako institucí, ale pouze v rozsahu a kvalitě služeb, které škola skutečně poskytuje, tedy podle počtu žáků, kteří si ji zvolí, a s tím, že se oddělí účely skutečně vzdělávací od jiných, např. sociálních.

– Autonomie škol, zejména možnost formulovat nabídku svých vzdělávacích služeb a volit vzdělávací postupy (s tím, že dnešní rozdíly v postavení státních a nestátních škol by v podstatě byly eliminovány).

– „Kurikulární reforma“, tj. reforma osnování učiva na základě celého komplexu změn v cílech, obsahu, organizaci, formách a metodách vzdělávacího procesu jako celku, jehož volba, modifikace a tvorba je v kompetenci školy a učitele (odstupňované podle stupně a typu školy).

Spojujícím článkem nových vzdělávacích strategií a průchodnosti vzdělávacího systému pro žáka jsou tzv. úrovně dosaženého vzdělání, které se testují standardními nástroji.

Kurikulární reforma by tak vytvořila podmínky pro vnitřní proměnu vzdělávacího procesu a školy, neboť nové vzdělávací strategie jsou tím, co umožňuje pluralitu vzdělávacích cest nejen v rámci téhož typu školy, ale i v rámci téže školy a třídy (odstupňovaně) a pružně orientovat vzdělávací proces na jednotlivce, a jsou zároveň tím, co zaručuje, že žákovi bude poskytnut minimálně základní vzdělávací standard a učiteli podpora v jeho svobodné pedagogické činnosti.

– Rozšíření školy z instituce, která tradičně plní jen vymezenou funkci a výhradně pro určitou skupinu uživatelů, jíž jsou děti a mládež, na zařízení poskytující další doplňkové vzdělávací služby podle potřeb všech skupin obyvatel v obci, a pro volný čas vlastních žáků a mladistvých absolventů.

8. Tato vzájemně provázaná opatření vymezí prostor pro transformaci vzdělávacího systému, pro hledání řešení v konkrétní situaci, založené na tvorbě a aktivitě všech zúčastněných partnerů:

centrum – jeho podíl bude i nadále výrazný, ale bude zcela jinak definován: řízení nebude spočívat v předpisování, co má každý účastník systému dělat a v kontrolování jeho činnosti, ale bude spočívat v rozvinutější formě, tj. ve vytváření podmínek pro volbu a nabídku vzdělávacích příležitostí, pro perspektivní rozvoj vzdělávacího systému v korespondenci s rozvojem vzdělávacích systémů v Evropě a ve světě a pro rozvoj učitelské profese; v zajišťování podpůrných subsystémů (kontaktů a informačních toků); v budování společenského konsensu a ve vyvažování dílčích a extrémních stanovisek; v péči o kontrolovatelnost a transparentnost celého řídícího procesu (zejména ze strany ministerstva a také v poměru mezi státní správou a samosprávou);

pedagogická obec – školy a učitelé, kteří budou vlastními činiteli a tvůrci transformace a budoucí podoby vzdělávacího systému, by si měli sami vytvořit svůj projekt proměny učitelské profese;

veřejnost – její úloha bude závažná různými formami účasti, které si dnes ještě plně neuvědomuje: aktivní účastí při výběru školy a vzdělávacích programů ve škole pro dítě (jeho rodiče); využitím školy jako vzdělávacího střediska (jako občané obce); svým rozhodnutím o vzdělávací a školské politice (jako občané státu); a zejména tím, že si uvědomí v celém rozsahu, jaký klíčový význam má vzdělání a úroveň vzdělávacího systému pro jednotlivce a tím i pro celou společnost, jak se to snaží dát na vědomí celé evropské veřejnosti heslo vytýčené na konferenci ministrů školství zemí OECD pro 90. léta: „vzdělání vysoké kvality a pro všechny“.

9. V 90. letech má vzdělání význam zejména: pro kvalitu života jednotlivce (protiváha ke konzumní orientaci); pro rovnost příležitostí v ekonomické a společenské soutěži; pro ekonomiku a pro prosperitu společnosti (zvyšuje se úloha kvality lidského faktoru); pro samu možnost existence demokratické společnosti – tím, že každý občan je veden k demokratickým hodnotám (tolerance, kooperace) a k aktivní participaci ve věcech veřejných, se vzdělání stává nezbytnou spojující silou proti odstředivým tendencím intenzivní soutěživosti, které trhají předivo společenské soudržnosti.

10. A co je dnes nejpodstatnější, v čem se na konci 20. století mění situace, je proti minulosti extrémní zvýšení nároků na jednotlivce. Moderní společnost totiž vystavuje každého jednotlivce tempem svých změn a nároky na jeho samostatnost, aktivitu, tvořivost a participaci vysokému tlaku a zátěžím; obstát může jen jednotlivec zralý a kompetentní, jinak hrozí nebezpečí, že selže, ztratí svou identitu, bude reagovat negativně a stane se kořistí antisociálních skupin.

Tradiční smysl vzdělání, který byl od antiky formulován z potřeby humanistického ideálu, se dnes, na konci druhého tisíciletí, stává na výsost účelným až zcela pragmatickým požadavkem pro udržení soudržnosti společnosti a přežití lidstva: cílem vzdělání a současně i mírou všech opatření pro utváření vzdělávacího systému je osobnost, v níž se slučuje individuální svoboda s mravním řádem, který jednotlivce přesahuje.

V Praze dne 30. října 1991

Vypracovala: M. Havlínová

(Zvýraznění redakce. Pojem „vzdělání“ byl v některých případech podle dnešního rozlišení nahrazen pojmem „vzdělávání“.)

Zdroj: materiály NEMES, archiv autorky

Celý text studie ke stažení ZDE. Digitalizovala Kateřina Brožová


Další díly seriálu najdete ZDE.

Karel Vašíček: Trýznivé tajemství Petra Vopěnky – recenze

O čem je kniha Petra Vopěnky? Sám autor ji nazývá povídkou a je to asi nejpřesnější označení. Asi ji nemůžeme nazvat vědeckou prací, protože je o vědě, nikoliv vědou. Nevím, zda je ji možno označit jako populárně vědeckou knihu. To asi ano.

Petr Vopěnka: Trýznivé tajemství, Práh 2003, Praha, 142 str., váz. ISBN 80-7252-088-1, cena 179 Kč.

Především musím uvést, že nejsem žádným špičkovým matematikem, jsem obyčejný učitel, kterému osud nedopřál dlouhou kariéru.

Když Eukleides .z Alexandrie (asi 300 př. Kr.) napsal svou knihu Základy (Stocheia), asi netušil, jak dlouho bude v zorném poli matematiků. Ve škole jsem se učil, že to je první pokus o axiomatickou výstavbu některé matematické teorie, konkrétně geometrie. Co je to axiomatická výstavba? Matematika je jediná skutečně exaktní věda. Ostatní vědy jsou exaktní jenom tehdy, když používají matematiku. Matematika pojmy definuje vždy pomocí obecnějšího pojmu. Až narazíme na tak obecné pojmy, že je nelze exaktně definovat. Axiomatizace vychází z nejobecnějších pojmů v dané teorii, které nedefinuje a považuje je za všeobecně pochopitelné (např. bod, přímka). Dále axiomatická výstavba vychází z axiomů, tvrzení o nejobecnějších pojmech, které považuje apriori za pravdivé. Systém axiomů by měl být úplný, bezesporný a nezávislý. Z axiomů a základních pojmů je postupně budována teorie, jsou z nich vyvozovány nové věty a definovány nové pojmy.

Každý z nás ví ze školy, že daným bodem lze vést v rovině jedinou rovnoběžku s přímkou, která tímto bodem neprochází. Ale je tomu tak opravdu? Nebo to platí pouze v určité geometrii, kterou dnes nazýváme eukleidovskou, a existuje i jiná geometrie. Ti vzdělanější slyšeli o neeuklidovské geometrii, ale jen někteří se s ní mohli seznámit ve škole. Já jsem měl to štěstí, neboť jsem učitel matematiky a deskriptivní geometrie.

Takže vím, že tuto neeuklidovskou geometrii objevil ruský matematik Nikolaj Lobačevskij z Kazaně. Po něm je také nazývána Lobačevského geometrie. Ze školy také vím, že ji znal zřejmě také nejvýznamnější matematik všech dob Carl Friedrich Gauss, který působil v Goettingenu. Také vím, že u jejího zrodu byl také Janos Bolyai, syn Gaussova přítele Farkase Bolyaie, maďarského šlechtice. Z literatury také vím, že Gauss svůj objev tajil a v literatuře se to vysvětlovalo tím, že se nechtěl stát obětí nějaké kritické kampaně svých méně schopných kolegů matematiků (bál se Boitů). Toto zdůvodnění však vypadá dost nepravděpodobné.

A zde začíná kniha Petra Vopěnky Trýznivé tajemství. Nemohu se nezastavit u autora knihy. Petr Vopěnka je léta znám jako špičkový český a světový matematik, který „velký doktorát“ DrSc. získal ve 32 letech a titul vysokoškolského profesora mu nemohl být v roce 1968 udělen díky represím komunistů, tak ho získal až v roce 1990 a v roce 28. října 1998 získal Medaili za zásluhy. Širší veřejnost ho zná od roku 1990, kdy zastával funkci ministra školství, a troufám si říct, že to byl asi náš nejchytřejší polistopadovým politik.

Od dob Eukleida matematici pochybovali o axiomu rovnoběžnosti, včetně samotného autora Základů a 2000 let se snažili dokázat, že axiom rovnoběžnosti v axiomatickém systémů Základů vyplývá z ostatních axiomů, že tedy systém axiomů není nezávislý. To je asi podstata problému tzv. axiomu rovnoběžnosti, tedy, že daným bodem lze vést v dané rovině jedinou rovnoběžku s danou přímkou, která tímto bodem neprochází. Ukázalo se, že však, že axiom rovnoběžnosti závislý na ostatních axiomech není a tak, nahradíme-li ho jiným, získáme jinou než eukleidovskou geometrii.

Kniha Petra Vopěnky vyslovuje odvážnou hypotézu, že Gauss nemohl zveřejnit svůj objev neeuklidovské geometrie, protože byl vázán mlčenlivostí. To je asi velmi věrohodné a pravděpodobnější než to, co se dodnes uvádělo v literatuře, viz výše. Kniha literárním způsobem vykresluje vnitřní boj Gausse, který byl zednářem a na tajném zasedání se seznámil se spisem italského geometra Saccheriho, který se také zabýval problémem axiomu rovnoběžnosti. Na základě tohoto seznámení Gauss odhalil neeuklidovskou geometrii, na jejímž odhalení pracoval již předtím. Jeho návrh na zveřejnění spisu Saccheriho byl však zednáři zakázán, a tak musel celý život čekat a doufat, že tento objev odhalí také někdo jiný. Protože by ho za odhalení tajemství zednářů stihl trest. Jaký trest, autor neuvádí. Pokud se chtějí čtenáři seznámit s detaily, musí si ji přečíst sami. Za přečtení určitě stojí. Je psána srozumitelně. Však také v hlavní části knihy – ve vlastní povídce – nepracuje autor s matematickými pojmy. S podstatou se čtenář seznámí v poznámce na konci knihy. Knihu budou číst asi matematici, nebo zvídavější studenti.

Já sám jsem se nemohl seznámit se Základy, protože zřejmě neexistuje běžně dosažitelný český překlad z poslední doby. Myslím, že poslední překlad je z roku 1906. Starší generace matematiků se tak s Lobačevského geometrii seznamovala z knihy Jana Pavlíčka „Základy neeuklidovské geometrie Lobačevského“. Petr Vopěnka v závěru své knihy uvádí, že myšlenka, že Gauss nesměl svůj objev zveřejnit, pocházela od jiného velkého českého matematika Karla Havlíčka.

Kniha nemá rejstřík ani seznam literatury, má pevnou vazbu a kvalitní sazbu. Doufejme, že autor bude i nadále psát o vědě, nevím, jestli se ještě aktivně zabývá matematikou jako vědou. Vím, že po čtyřicítce již většina matematiků nic světového neobjeví.

Autor uvádí další knihy, např. knihu významného německého matematika 1. pol. 20. stol. Davida Hilberta „Grudlage der Geometrie“ (1899), Paschovu knihu „Vorlesungen uber neuere Geometrie“ (1882), Saccheriho „Euklides ab somni naevo vindicatus“ (1733) („Euklides vší poskvrny zbavený“), Kantovu (německý filozof) „Kritik der reinen vernunft“ ) (1781) („Kritika čistého rozumu“ ), Legendreovu „Elements de géometrié“, Lambertovu „Theorie der Parallellinie“ (1776) a také svá (Petra Vopěnky) skripta „Analytická geometrie druhé generace (Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem), takže vlastně jakýsi seznam literatury obsahuje, ovšem přímo v textu, nikoliv na konci. Věcný rejstřík kniha neobsahuje, protože to je literární dílo. Vhodné by bylo alespoň doplnění jmenného rejstříku a možná i přidání nějakých stručných životopisů uváděných matematiků v dodatku.


Knihu si můžete objednat ZDE.

Vzdělávací pořady pro děti a mládež v Památníku národního písemnictví

Edukační pořady pro děti a mládež patří vedle výstav, literárních večerů a autorských čtení k aktivitám, jimiž Památník národního písemnictví (PNP) oslovuje širokou veřejnost a neodmyslitelně tak patří k institucím, které obohacují kulturní a vzdělávací prostředí Čech a Moravy.

Především je to však instituce vědecká a muzejní, to znamená, že získává, shromažďuje, uchovává, eviduje, odborně zpracovává a zpřístupňuje sbírky muzejní povahy. Spravuje bohatou sbírku dokladů k vývoji literatury a knižní kultury v českých zemích a v neposlední řadě i doklady, které se váží k životu, dílu a odkazu významných osobností české literatury a knižní kultury od 18. století do současnosti. V souvislosti s tím spravuje i jedinečnou sbírku výtvarného umění. V loňském roce PNP oslavil již 60. výročí od svého založení.

Literární programy a vzdělávací pořady určené jak dospělým, tak dětskému publiku zajišťuje Oddělení prezentace sbírky PNP. Pro tyto aktivity disponuje PNP několika zajímavými prostorami. Především je to literární salónek vily v ulici Pelléova 20/70 v Praze 6 a dále sál Boženy Němcové v areálu Strahovského kláštera, který navíc poskytuje překrásný výhled na Prahu.

V barokním sále, pojmenovaném po slavné spisovatelce, se realizují především pořady s názvy Vidět Prahu, věnované vedutě význačného českého grafika Josefa Šembery, a dále Zrcadlo žádnýmu nepochlebuje, pořad pro děti a mládež o barokních exemplech (příbězích s poučením). Stranou nelze ponechat ani historii knihtisku v pořadu Díky Guttenbergovi, kterou mapuje formou povídání s dětmi.

Nahé jsou národy bez knih je další z programů PNP, tentokrát v komorním prostoru vily v Pelléově ulici, ve kterém se děti dozví o životě Cyrila a Metoděje a zkusí si zapsat i písmo hlaholice. Workshop Kultura knihy účastníkům umožňuje vytvořit si návrh vlastní knihy. Neméně zajímavé jsou pořady věnované prokletým básníkům nebo konkrétním literárním osobnostem jako Franz Kafka, Ota Pavel či Ladislav Mňačko. Vyprávění o posledně jmenovaném spisovateli je spojené s prohlídkou jeho pracovny, která je trvale instalována v malé vile PNP.

Programy PNP jsou velmi flexibilní. Každý je možné přizpůsobit věku žáků a studentů. Kompletní nabídku pořadů PNP pro děti a mládež naleznete ZDE.

Parta mladých lidí pomáhá dětem z dětských domovů

Mladí lidé z nezávislé platformy pro práva dětí vyrůstajících mimo rodinu pomáhají dětem z dětských domovů, výchovných ústavů a dalších zařízení náhradní výchovy. Seznamují děti s jejich právy a povinnostmi, učí je aktivně řešit problémy a vhodně vyjadřovat své názory. Většina členů platformy Vteřina poté přitom sama vyrostla v dětských domovech.

Jde o jedinou aktivitu tohoto typu v České republice, jak vyplývá z průzkumu občanského sdružení Komunikujeme, realizovaného v rámci mezinárodního projektu ChildrenRoughSleepers.

Členové platformy Vteřina poté jezdí přímo za dětmi do jednotlivých domovů, kde s nimi mluví o jejich právech a povinnostech i o tom, jak se připravit na samostatný život po odchodu z dětského domova. „Spolu s Národním ústavem pro vzdělávání se také podílíme na tvorbě Standardů kvality péče pro zařízení ústavní a ochranné výchovy. Vzhledem k našim zkušenostem k tomu máme co říct,“ říká člen platformy Gracián Svačina, který vyrostl v Dětském domově Jemnice.

Při osobních setkáních i v rámci on-line poradny řeší dobrovolníci z platformy Vteřina poté s dětmi mnoho problémů, z nichž některé souvisí také s útěky. „Žít v zařízení institucionální péče není jednoduché, jelikož i přes snahu odborných pracovníků není možné dětem nahradit rodinné prostředí. Důsledkem toho trpí mladý člověk nedostatkem podnětů, citových vazeb a pocitem, že mu nikdo nerozumí. Při hledání vlastní identity se proto často uchýlí k útěku, který z našeho pohledu není vhodným řešením, jelikož může vést ještě k většímu strádání,“ vysvětluje čtyřiadvacetiletá Alexandra Chludilová, která byla několik let klientkou Dětského domova v Poličce.

Zkušenosti s útěky svých kamarádů má i vysokoškolský student Radek Laci, který již 16 let žije v Dětském domově v České Lípě. „Ačkoliv se může útěk zdát v bezvýchodných situacích jako jediné řešení, nemusí tomu tak být. Člověk si myslí, že je na všechno sám, přitom však stačí, aby se obrátil na tísňové linky nebo na Vteřinu poté a zjistí, že je kolem něho spousta lidí, kteří mu chtějí pomoct. I to je jeden z důvodů, proč jsme naši platformu založili,“ vysvětluje Radek Laci.

Kromě výjezdů do terénu s dětmi členové platformy komunikují prostřednictvím internetové stránky www.vterinapote.cz, kde je v provozu také on-line poradna.

Projekt ChildrenRoughSleepers probíhá v deseti zemích Evropské unie. Jeho cílem je zlepšit podporu a opatření pro děti ohrožené životem na ulici. V České republice se na něm podílí občanské sdružení Komunikujeme. Více informací na www.komunikujeme.eu a www.childrenroughsleepers.tk.


Další informace:
Vladislav Sobol, mediální zástupce ChildrenRoughSleeperspro ČR, tel.: 725 595 417, e-mail: vladislav.sobol@outlook.cz
Andrea Fridmanská, tajemnice platformy Vteřina poté, tel.: 608 510 782, e-mail: info@vterinapote.cz

Mentoring začínajících učitelů

Věříme, že zkušení učitelé mohou inspirovat své začínající kolegy. Proto připravujeme projekt mentoringu na základních školách, kdy dlouholetí a začínající učitelé (s maximálně dvouletou praxí) společně řeší důležité otázky vzdělávání – například jak partnersky spolupracovat s dětmi a rodiči nebo jak v žácích podporovat touhu po vědění.

Podpořme společně učitele a tím vzdělávání dětí na základních školách

Je jen málo profesí, které celou svou podstatou přispívají k vytváření odpovědné společnosti. Povolání učitel/ka je jedním z nich. Chceme proto pedagogy podpořit na cestě stát se skutečně kvalitními učiteli.

Takovými, kteří umí děti nadchnout pro svůj obor, podpořit v nich tvořivost a samostatné myšlení a naučit je praktické dovednosti pro život.

Takovými, kteří dokáží v žácích probudit zdravou sebeúctu, dodat jim odvahu žít svůj život a mít stálou chuť učit se novým věcem.

Takovými, které jejich povolání baví, mají přirozený respekt společnosti a zároveň ví, že se sami svou každodenní prací podílí na jejím rozvoji.

Naším cílem je vyškolit zkušené učitele, aby byli dobrými mentory a mohli tak pomáhat svým kolegům při jejich profesním i osobním rozvoji. Učitelé pro pilotní fázi projektu budou vybráni na základě stanovených kritérií a v každé ze zapojených základních škol bude zvolen vždy jeden mentor, který vytvoří mentorský pár se začínajícím učitelem.

„Domnívám se, že tato iniciativa může významně přispět k rozvoji úrovně českého školství a tím i celkové konkurenceschopnosti naší země, proto jsem se rozhodl jí podpořit.“ Jan Mühlfeit, Chairman Europe, Microsoft Corporation a patron projektu Mentoring začínajících učitelů.

„Za začátek považujeme již první školní roky dětí, a proto jsme se zaměřili na vzdělávání na základních školách, pro které vzniká projekt Mentoring začínajících učitelů. Chtěli bychom, aby v tomto projektu došlo k předávání zkušeností začínajícím učitelům od jejich starších kolegů, aby se podpořil partnerský vztah mezi učitelem a dětmi a rozvíjely se zejména tvořivé dovednosti dětí.“ Vladimíra Bendová, Senior Project Manager, BLF

A protože nás jako u všech našich projektů zajímá praxe a konkrétní dopady našich aktivit, ptáme se při koncipování projektu na zkušenosti a doporučení samotných učitelů, odborníků na vzdělávání, akademiků i zástupců firem, kterým na kvalitě vzdělávání záleží.

Na projektu s námi spolupracují tito experti:
Jana Churáčková (ZŠ Eden)
Karolina Duschinská (Univerzita Karlova)
Jitka Dupalová (ZŠ a MŠ Jílové)
Vladimír Dvořák (Grid International CZ)
Jindřich Kitzberger (Duhovka Group)
Stanislava Křížová (AISIS)
Jana Nováčková (Společnost pro mozkově kompatibilní vzdělávání)
Mirka Škardová (Step by Step)
Magdalena Valášková (Mansio)

Zdroj.

Zaměstnavatelé posuzují programy dalšího vzdělávání

Zaměstnavatelé si už dlouhou dobu stěžují na nedostatek kvalifikovaných pracovníků. Nyní se díky projektu UNIV 3 podílejí na posuzování a připomínkování programů dalšího vzdělávání a zkoušek z profesních kvalifikací a zajišťují tak, že absolventi zkoušky mají skutečně takové znalosti a dovednosti, které firmy požadují.

Od loňského listopadu realizuje Svaz průmyslu a dopravy ČR ve spolupráci se společností Trexima, spol. s r. o., veřejnou zakázku v rámci projektu UNIV 3, jejímž cílem je zajistit zapojení zástupců zaměstnanců, tedy kompetentních odborníků, do procesu objektivního a kvalitního posouzení vytvořených programů dalšího vzdělávání a pilotního ověřování standardů NSK, tj. zkoušek z profesních kvalifikací.

Úkolem projektu UNIV 3 je zkvalitnit systém rekvalifikací širokou podporou procesu uznávání výsledků předchozího učení a modernizací procesu akreditací. V průběhu projektu se modernizuje proces akreditací rekvalifikačních programů, a to jednak vytvořením elektronického systému pro přijímání žádostí o akreditaci, jednak inovací potřebných metodik a vytvořením nových. Ke zkvalitnění a zpřehlednění rekvalifikací přispívá projekt vytvořením 350 modulových rekvalifikačních programů podle standardů Národní soustavy kvalifikací (NSK), které budou po ukončení projektu k dispozici všem subjektům poskytujícím rekvalifikační vzdělávání a budou využívány v procesu akreditace rekvalifikací. V průběhu projektu bude realizováno 600 pilotních ověřování standardů NSK, tedy procesů uznávání výsledků předchozího učení, přičemž pilotní ověřování je zpětnou vazbou pro tvůrce těchto standardů.

Výsledkem projektu a veřejné zakázky UNIV 3 bude to, že lidem budou uznávány i dovednosti a znalosti, které se zájemci o doplnění vzdělání naučili během života i mimo školu, a zaměstnavatelé budou mít jistotu, že v držiteli osvědčení o profesní kvalifikaci získávají kvalitního a plně kvalifikovaného zaměstnance.

K posouzení programů dalšího vzdělávání, které v souladu s Národní soustavou kvalifikací zpracovaly střední školy, oslovil do této chvíle Svaz průmyslu a dopravy ČR více než 250 zástupců zaměstnavatelů z řad sektorových rad, pracovních skupin nebo stvrzovatelů, tedy odborníků, jež jsou přímými tvůrci profesních kvalifikací. K dnešnímu dni bylo odevzdáno již 170 posudků programů dalšího vzdělávání. Zaměstnavatelé jsou s kvalitou programů většinou spokojeni, ale do posudků také zaznamenávají své připomínky a praktické návrhy na úpravy, které budou školy postupně zapracovávat.

K účasti na pilotních zkouškách z profesních kvalifikací bylo přizváno celkem přes 70 zástupců zaměstnavatelů a k dnešnímu datu bylo odevzdáno 35 posudků zadání zkoušek a jejich samotného průběhu. Pro zaměstnavatele představuje jejich účast na posouzení zadání a průběhu zkoušek možnost zjistit, jak vidí jimi vytvořené profesní kvalifikace i ostatní účastníci trhu – tedy uchazeči o osvědčení o zkoušce z profesní kvalifikace a také zkoušející, současné nebo do budoucna potenciální Autorizované osoby. Díky tomu zjišťují, jak profesní kvalifikace z jejich oborů fungují ve skutečnosti a jak jsou použitelné.

„Přínos pro zaměstnavatele je jednoznačně v poznání, jak doopravdy zvládají absolventi přípravného kurzu a zkoušky podle příslušné profesní kvalifikace danou odbornost, tzn. jak jsou teoreticky a hlavně prakticky připraveni vykonávat činnosti, které se od nich budou následně vyžadovat při výkonu konkrétního povolání. Konkrétně v Ledči nad Sázavou jsem viděl výbornou práci při náboru a následném výcviku dobrovolníků k pilotnímu ověření profesní kvalifikace dělník ve strojírenské výrobě. Kurz a zkoušku dokončila většina zájemců a mezi nimi i dvě ženy, které se naučily svařovat a další dovednosti v poměrně krátké době, jež byla pilotu vyměřena. Je to určitě cesta, jak pomocí rekvalifikací řešit nedostatek šikovných lidí potřebných k obsazení volných pracovních míst v průmyslu,“ řekl Tomáš Brancuzský, personální ředitel společnosti CZ Loko, a. s.

Vlastimil Grygar z holdingu Vítkovice, a. s., doplnil: „Účast na zkouškách z profesních kvalifikací vnímám jako zpětnou vazbu naší práce v Sektorové radě pro strojírenství. Nejdříve jsou zpracovány kvalifikační a hodnoticí standardy a následně jsou tyto standardy ověřovány v praxi tím, že se zájemci ve vlastním zájmu přihlásí na zkoušku z profesní kvalifikace. Je pozitivní, že existuje možnost rychle změnit kvalifikaci u velké skupiny současných nebo budoucích zaměstnanců. Tímto zaměstnanci získají na trhu práce kvalifikaci s celostátní platností. Díky účasti zástupců zaměstnavatelů na zkouškách si uvědomujeme, co bude nutno v budoucnosti a následných revizích ještě zdokonalit nebo vylepšit. Naštěstí takových nedostatků není moc, protože za zpracovanými návrhy standardů jsou desítky hodin práce odborníků z podnikové praxe. Je to hřejivý pocit, když vidíte, že za sektorovou radou je vidět dobře odvedená práce, která je prověřena tisíci úspěšně vykonanými zkouškami.“

Libor Falhar zpracovával posudky k programům dalšího vzdělávání ke kvalifikacím optik pro brýlovou techniku a mechanik optických přístrojů. S kvalitou zpracování obou programů středními školami byl velmi spokojen. „Programy byly skvěle vypracované. Osobně znám lidi, z jejichž literatury bylo při tvorbě programů vycházeno, a také jsem na tématech pro optické školy spolupracoval. Nemohl jsem vytknout vlastně nic mimo obor uplatnění,“ uzavřel.

Více informací ZDE.

Jana Hrubá: DOKUMENTY 22. Dozvuky demonstrace

Přece jen se ještě vrátíme k učitelské demonstraci z 20. února 1991. Můj archiv vydal množství výstřižků, které dosvědčují, že demonstrující učitelé opravdu rozhýbali tisk a veřejné mínění. Někdy až moc. Také ministr Vopěnka dostal v médiích prostor k několika vyjádřením. Ale názorové sblížení se nekonalo. Ani mezi samotnými školskými pracovníky.

Atmosféru před a po demonstraci by nám mohly přiblížit alespoň některé titulky článků z deníků s krátkými citacemi. Na začátek ale úryvek z jednoho dopisu ministru Vopěnkovi, který s návrhem organizátorů demonstrace z Prahy 8 na jeho odvolání nesouhlasil.

„…Vážený pane ministře, tímto dopisem Vám nechceme jen projevit naprostou důvěru a naději, kterou vkládáme do vašeho působení. Prosíme Vás zejména o to, abyste „neopouštěl bojiště“, potřebujeme Vás jako povzbuzení. Pokračování toho, co jste začal, se nám jeví být nezbytnou nutností, aby se školy konečně pohnuly a aby se naděje nerozplynuly v nedohlednu. Myslíme si, že staré poměry nemohou převládnout jinak než s naší „pomocí“, tj. kdybychom se více méně dobrovolně vytratili ze hry. Víme, že ze všeho nejvíc je potřebná obyčejná každodenní práce s dětmi a ne plýtvání silami v boji o moc. Jenže dokud budou dětmi hýbat ti, kteří se starají i v této době zejména o sebe a o své pozice, pak se práce ostatních stejně znehodnocuje. Nezbývá nám, než snažit se získat vliv, aby se vůbec škola mohla začít měnit. Aby fungovala skutečně pro děti a podle této logiky nikoliv podle potřeb a požadavků učitelů, ať už jsou jakkoliv oprávněné či neoprávněné. Musíme teď dohánět čas, který jsme prospali, snažit se najít tu správnou cestu, a to při běžné práci. Na taktizování a křik nezbývá dost času ani sil a intriky nejsou náš styl. Je nás míň, ale věříme, že přesto máme pravdu. Většina z nás by si přála být co nejdál od sporů, které jsou vyčerpávající, většinou nedůstojné a zatím skoro bezvýchodné. Přesto však musíme nějak do těchto mocenských sporů vstupovat, protože cesta k novým poměrům se sama neotevře. Nebezpečí je v tom, že učitelé se teď nezabývají pedagogickými záležitostmi, ale hlavně svými zaměstnaneckými zájmy a eliminací všech vlivů zvenčí, přičemž se zaštiťují jakousi pseudodemokracií. To se promítá i do činnosti nově vzniklých pedagogických iniciativ…"

Z. J. a K. Ch., OPPP Praha 8, 9. 2. 1991

Zdroj: Kopie dopisu, archiv autorky


Učitelé na ulici

„…Kromě hlavy minstra požadují pedagogové z Prahy 8, aby na ministerstvo školství přišli lidé znalí praxe, aby bylo stanoveno, kterých oblastí školství se dotknou úsporná opatření, aby byla definována obsahová náplň výuky pro rok 1991–92… S obsahem dopisu, který rozeslali na všechny základní a mateřské školy České republiky se zatím ztotožnilo přes dvanáct set učitelů ze 118 míst… Ministr by si však ušetřil řadu nepříjemností, kdyby o svých krocích učitelskou obec průběžně informoval, úředníků má k této činnosti jistě dost…“

Irena Jirků, Mladá fronta DNES 20. 2. 1991


Učitelé demonstrovali. Kritika na adresu ministerstva školství

„…Přes tisíc učitelů z České republiky se ve středu v Praze zúčastnilo manifestace, jejímž cílem bylo poukázat na problémy ve školství… „O učitelích se říká, že jsou jako poslušné ovce, naše účast zde dokazuje, že to není pravda,“ řekl mj. Pavel Pospíšil z 2. ZŠ Libčická z Prahy 8, odkud vzešla iniciativa na uspořádání středeční akce… S požadavky vyjádřilo podpisem souhlas už téměř čtyři tisíce učitelů…“

Pavel Krýl, Rudé právo 21. 2. 1991


Vzpoura učitelů. Volání po demisi

„…Odstoupím, ale nejdřív musí být zrušeny všechny školské mafie. Pak půjdu také,“ poukázal ministr P. Vopěnka víc než srozumitelně na problém č. 1 v našem školství. Na rozdíl od svých předchůdců je profesionálem v ministerském křesle. O to víc je kritizován, že nehájí zájmy učitelů a svými výroky na jejich adresu prý ještě více narušuje už tak dost pošramocenou prestiž učitelského povolání…“

-ep-, Lidové noviny 20. 2. 1991


Učitelé demonstrují

„Zaplněná Karmelitská ulice mi včera připomněla atmosféru listopadových dnů roku 1989. Zdání však klame. Ve skutečnosti šlo o pravděpodobně první, takříkajíc historickou demonstraci učitelů zemí českých. Zcela určitě jedinou od roku 1948… Ivan Bárta, člen Rady Pedagogické unie, mi řekl: „Pokoušeli jsme se s ministerstvem domluvit, navrhovali jsme řadu konkrétních opatření, upozorňovali jsme na chaos, který ve školství vládne. Dostalo se nám však odpovědi, že hřích nelze napravit dobrým skutkem, ale pokáním. Prostě pan ministr mluví o něčem úplně jiném než my. Pro svou další práci potřebujeme člověka, který bude rozumět základnímu školství, bude chápat naše potíže. Bude praktik a ne filozof…“

Irena Jirků, Mladá fronta DNES 21. 2. 1991


Nehodím flintu do žita

…Tak tedy – učitelská obec postrádá koncepci.

„Už to slovo je pozůstatkem minulých let. Nedovedu si představit, že by mohl někdo dát lepší koncepci, než to, co jsem dal já učitelům ve svém projevu při zahájení roku. Upozornil jsem je: na středních a základních školách si musíte pomoci sami. Nové učebnice nebudeme v nejbližších dvou letech asi mít, vzdělávejte se navzájem a obracejte se o radu ke starším učitelům… Dnes vám nemohu říci nic určitějšího, než abyste učili podle svého nejlepšího svědomí… Koncepci jsem dal naprosto jasnou, ale takového druhu, na který někteří naši učitelé nejsou zvyklí.“ …

Často se ozývají výhrady k vaší neznalosti problematiky základního školství…

„Pro tuto oblast mám svého náměstka, který byl donedávna učitelem na základní škole. Je pravda, že je to už třetí v pořadí a při střídání docházelo ke zmatkům. Jeden něco nařídil a druhý to za čtrnáct dní zrušil, ale to se už vyřešilo. Na ministerstvu bylo vyměněno osmdesát procent vedoucích všech úrovní. Jsem však přesvědčen, že odborníkem nemůže být člověk, který dvacet třicet let učil. Školství se přece musí od základů změnit a ne abychom se vraceli ke starým praktikám…“

Ptala se Irena Jirků, Mladá fronta DNES 22. 2. 1991


Rehabilitace po česku aneb nemorální učitelé

„…Snad ani nestojí za to se ptát, kolika demonstrací se tito ctihodní obhájci své profese zúčastnili v minulých letech, kdy si z nich režim nadělal slouhy a dráby. Slouhy vrchnosti a dráby, šikanující žáčky podle pokynů této vrchnosti. Bylo málo profesí, které si uchovaly jakous takous důstojnost. Učitelé však k nim rozhodně nepatřili. Jestli někdo jejich profesi znevážil, pak to byli jen a jen oni sami. Jedni, co mlčeli a ohýbali hřbet, druzí, co navíc přidávali servilní ochotu ve snaze zalíbit se co nejvíc. Těch, co si zachovali rovnou páteř, nebylo mezi učiteli mnoho. Vzal bych jed na to, že nikdo z těch, co obstáli, ve středu nemával transparentem před sídlem ministra, jenž chce po učitelích věc nebývalé a pro řadu z nich nemožné: samostatnou práci bez berliček, schopnost vychovávat ze žáků myslící lidi a – pokání…“

Dušan Kubálek, Lidové noviny 26. 2. 1991 (Tento článek vyvolal mezi pedagogy veliké pobouření.)


Komu to prospívá. Ohlédnutí za první demonstrací učitelů

„…Trochu jiné bylo vystoupení Ireny Brábníkové z Prahy 6. Poděkovala učitelům za to, že ty děti, které učili, vychovali dobře, protože studenti byli u zrodu sametové revoluce a po 16 letech, co nesměla učit, se právě jejich zásluhou mohla vrátit do školy…

I když už od sametové revoluce uběhlo hodně vody v nedaleké Vltavě, zdá se, že ještě revoluce neskončila, že se v lidech mnohé nashromáždilo, doutná a kvasí a je jen otázkou času, kdy se tohle všechno znovu dá do pohybu. Komu to prospívá? Odpověď na tuhle otázku by měly dát příští dny. Ale domnívám se, že by to mělo nejvíce prospět dětem, protože podle slov ministra i učitelů právě o děti jim nejvíc jde.“

Štěpán Stibor, Občanský deník 27. 2. 1991


Jane Ámosi, neplačte! Jak zareaguje ministr Vopěnka?

„…Na jednom z transparentů ronil J. A. Komenský krvavé slzy. Příští rok si česká a světová veřejnost připomenou 400. výročí narození tohoto z největších pedagogů. Připravují se oficiální oslavy, učená sympozia a konference.

Nejdůstojnější oslavou významného jubilea by bylo navrácení moudrých a dodnes živých myšlenek tohoto génia tam, kam bytostně patří – do české školy. Budou-li moci učitelé beze strachu a napětí vychovávat a vzdělávat naše děti, stanou se pak školy skutečnými „dílnami lidskosti“. Neplačte, Jane Ámosi. Naděje tu je, učitelé zvedli hlavy. Hlavně, aby vydrželi!“

(mimi), Špígl 27. 2. 1991


Václav Havel v Hovorech z Lán: Učitelé nejsou revolucionáři!

„Vždycky jsem byl spíše na straně manifestujících než na straně těch, proti nimž je manifestováno. V tomto případě nejsem na jejich straně. Nejde o revoluční vzmach veřejnosti – kdybych se měl uchýlit k marxistické teorii: jde o kontrarevoluci. V této věci jsem jednoznačně na straně ministra Vopěnky,“ reagoval ve včerejších Hovorech z Lán prezident Václav Havel… Prezident pak vysvětlil, proč se ministr školství omluvil veřejnosti za minulé chyby našeho školství, které v lidech nepěstovalo samostatné myšlení, touhu po vzdělání, nekultivovalo v nich jejich lidské hodnoty. Učitelé se podle názoru prezidenta bouří kvůli tomu, že v těchto slovech cítí útok na své sociální jistoty. Václav Havel se pak podivil nad voláním učitelů po učebnicích, po osnovách, po příkazech, po mantinelech, předpisech, na něž byli zvyklí, a řekl, že „škola musí stát především na osobnostech pedagogů, osobnostech, které jsou schopny přispívat k formování dalších osobností, svých žáků.“

Marcela Pecháčková, Mladá fronta DNES 4. 3. 1991


O podpoře školství

„…Hovoříme-li o kvalitách pedagogické obce, nezbývá, než si uvědomit, že vše začíná na pedagogických fakultách, obecněji možná na všech vysokých školách. Předsednictvo studentského parlamentu nepochybně je schopno přesně zhodnotit, co se od listopadu na vysokých školách podařilo prosadit. Zdalipak odešli všichni učitelé, jejichž pobyt na fakultách byl nepřínosný, místy až škodlivý; zdalipak ti, kteří přišli třeba v rámci rehabilitací, fakultám opravdu pomohli; zdalipak je dobrý způsob, jakým škola své studenty vzdělává; zdalipak už vysoké školy pochopily, že jejich úkolem je poskytovat vzdělání, a ne zajišťovat absolventům existenci; zdalipak mají studenti čas využít „svobodu bádání“, které by jistě alespoň někteří dali přednost před nekonečným „prohlubováním“ povšechného dosavadního vzdělání… Možná, že je studentský parlament přesvědčen, o tom, že právě současné ministerstvo školství dělá vše pro to, aby studium mělo smysl…“

Michal Přibáň, Lidové noviny 14. 3. 1991


Mým učitelům

„Na začátku školního roku jsem v projevu k učitelům mluvil o vině, a někteří jako by mi nerozuměli. Podezírali mě z takových zjednodušení, kterých jsem se nikdy nedopustil, ani jsem je neměl na mysli. Prý si učitelů nevážím, házím je všechny do jednoho pytle, nemám slov uznání pro čestné učitele, snad dokonce oživuji pojem kolektivní viny.

Je to nesmysl. Říkám něco úplně jiného. Chci, abychom se jako opravdoví intelektuálové, uživatelé skutečného intelektu, povznesli nad žabomyší boje, kdo z nás byl v čem lepší a kdo horší. Hranice dobra a zla neleží mezi lidmi. Leží uvnitř každého z nás…

Řekl jsem také, že naše školství musí být pestré. Nebyla to pouhá řečnická fráze, ale základní charakteristika nové koncepce našeho školství a vůbec vzdělávání. Minulý režim se s pozoruhodnou důkladností snažil vytvořit z našeho národa jednolitou masu stejných lidí. Přitom dobře věděl, že uniformity společnosti nejlépe dosáhne uniformizací škol…

K uniformizaci škol – a následkem toho i celé naší společnosti – přispělo nemalou měrou přetěžování žáků a studentů učební látkou na školách. Zde ovšem narážíme na klíčový problém uniformní společnosti, který není schopna řešit, a tak nutně degeneruje. Množství vědomostí, které by dnes měly být součástí všeobecného vzdělanostního základu, je totiž tak obrovské, že není v silách jednotlivce, aby je zvládl. Přes neustálé volání po redukci učiva naopak jeho množství narůstalo. S rozmanitým a prudce se vyvíjejícím poznáním se dnes žádná jednotná škola nevyrovná.

Proto musíme školy co možná nejvíce rozrůznit a společný základ omezit jen na to opravdu nejnutnější. Lidé se musí vzdělávat celý život a netoliko ve škole. Získávat vědomosti musí jeden od druhého – a proto je tak důležité, aby každý uměl něco jiného; něco, co může druhého naučit. Naším cílem musí být společnost originálních lidí, nikoliv kopií jakéhosi jednotného vzoru.

V uniformizaci společnosti byl minulý režim vskutku úspěšný. A zdaleka mi nejde o onu na první pohled patrnou uniformitu vnější, která se usadila v našem vědomí. Ta je příčinou mnoha našich potíží, naší nepružnosti, strnulosti, nepřizpůsobivosti, neschopnosti uchopit nově se nabízející možnosti. Ano, za posledních čtyřicet let jsme se poruštili více, než bychom si byli ochotni přiznat…

Přechod od pestrosti k uniformitě je záležitostí snadno technicky proveditelnou. V totalitním režimu ji zvládne samotné ministerstvo. K tomu stačí několik příkazů a nařízení a přísná kontrola jejich plnění. Naproti tomu přechod od uniformity k pestrosti škol je nesrovnatelně obtížnější. Především jej nemůže provést žádný centrální orgán, tedy ani ministerstvo školství. Ministerstvo může toliko odstranit legislativní a organizační překážky, jež takovému přechodu brání. Vše ostatní závisí na jednotlivých školách a na jednotlivých učitelích. Přechod od uniformity k rozmanitosti by nebyl tak obtížný, kdyby období totality, které máme za sebou, nebylo tak dlouhé. Uvědomme si, že téměř veškeré naše učitelstvo rostlo v omezeních a vzdělalo se uniformním způsobem. Uniformita zapustila kořeny i na vysokých školách…

Na základních a středních školách můžeme v tuto chvíli učinit jen jediné: uvolnit studium a pečlivě sledovat, jak je tato volnost využívána. Budeme podporovat učitele, kteří si budou rozšiřovat vzdělání a do vyučování budou vkládat svoji osobitost.“

Petr Vopěnka, Literární noviny 4. 4. 1991


Další díly seriálu najdete ZDE.

Ludmila Kubelková: Informace z českých časopisů 1/2014

Pedagogická knihovna J. A. Komenského pro vás připravila rešerši článků z Pedagogické bibliografické databáze a další novinky z hlavního fondu i ze Sukovy knihovny. Informujeme také o výtvarné a literární soutěži Čteme se slonem Bobem.

Informace o výtvarné a literární soutěži Čteme se slonem Bobem najdete ZDE.

V rešerši najdete například:
Špatné nejsou děti, ale metody vzdělávání / [Not children, but educational methods are bad] / Oldřich Botlík, David Souček – čeština
In: Učitelské noviny: týdeník pro učitele a přátele školy – ISSN 0139-5718 – Roč. 116, č. 35 (2013), s. 12.
Autoři kritizují současné základní školství za to, že připravuje děti na život v jednadvacátém století nefungujícími metodami ze století devatenáctého. Ve výuce se stále používá memorování a dril, pochopení učiva mnoha žákům uniká. I když se traduje, že matematika rozvíjí logické myšlení, na základních školách to neplatí. Žáci se zde učí matematiku nazpaměť, aniž by pochopili souvislosti a proč výsledek je takový, jaký je. Z mezinárodních výzkumů sice vyplývá, že naši žáci znalosti mají, ale nedovedou s nimi pracovat a využít je.

Sbírka úloh na pomoc učitelům prvního stupně – praktické uplatnění výsledků mezinárodních šetření / [Collection of problems to help primary school teachers – practical implementation of results from international surveys] / Dominik Dvořák – čeština
In: Týdeník školství – ISSN 1210-8316 – Roč. 21, č. 40 (2013), s. 11.
Vyvození závěrů z výsledků mezinárodního šetření PISA 2012, které hodnotilo výkony českých patnáctiletých žáků v testech čtenářské, matematické a přírodovědné gramotnosti. Srovnání s výsledky šetření PIRLS 2011 a TIMSS 2011. Využití poznatků z těchto šetření při vytváření příručky pro učitele prvního stupně s úlohami ověřujícími a rozvíjejícími uvedené typy gramotnosti. Úlohy mají podobu pracovních listů, jsou doplněny řešením a často i metodickým komentářem. Dostupnost příručky v elektronické podobě na webu České školní inspekce.

Rešerši článků z českých časopisů najdete ZDE.


Novinky za leden 2014

Knihy (hlavní fond):
pedagogika
psychologie
ostatní společenskovědní obory

Sukova knihovna (literatura pro děti a mládež):
první čtení
první stupeň ZŠ
druhý stupeň ZŠ
naučná literatura
přečtěte si s dětmi

Články:
ze zahraničních časopisů