Jihočeský kraj potřebuje aktivnější spolupráci škol a podniků

Jaké jsou nedostatky trhu práce v Jihočeském kraji a jaká největší rizika se mohou objevit v budoucnu? Jak tuto nepříznivou situaci řešit a předejít jejímu zhoršení? Spolupracují podniky a vzdělávací instituce dostatečně? O tom byla řeč na kulatém stole s názvem "Efektivní trh práce pro 21. století – kvalifikace a vzdělávání z pohledu zaměstnavatelů", který se uskutečnil ve středu 22. května v budově Krajského úřadu Jihočeského kraje v Českých Budějovicích.

V úvodu Jiří Moravec z Krajského úřadu Jihočeského kraje zmínil, že Jihočeský kraj vypracoval strategii rozvoje vzdělávání až do roku 2020. "Standardní čtyřleté programy se nám zdály příliš krátké," řekl a zdůraznil podporu technického vzdělávání ze strany kraje. Tu podpořil také čísly: v aktuálním školním roce 2011/2012 nastoupilo na gymnázia 20 % absolventů základních škol, na střední odborné školy 40 % a na odborná učiliště necelých 40 %, přičemž tento podíl se dokonce meziročně mírně zvýšil.

Moderátor setkání Miloš Rathouský ze Svazu průmyslu a dopravy ČR dodal, že to, co na trhu práce platí dnes, nebude platit za 20 až 30 let, a že klíčové pro udržení konkurenceschopnosti české ekonomiky je najít shodu mezi požadavky zaměstnanců a zaměstnavatelů. K tomu by měly pomoci systémy Národní soustavy kvalifikací a Národní soustavy povolání, které představil Bohumil Mužík ze Svazu průmyslu a dopravy ČR. Mimo jiné jmenoval čtyři průřezová témata, tedy nejpalčivější problémy trhu práce v České republice, a zároveň i zásadní požadavky na zlepšení současné situace. Patří mezi ně spolupráce vzdělávacích institucí a firem, podpora technických a řemeslných oborů, záchrana nízkokapacitních oborů (například keramika, textilní výroba, potravinářství) a především další vzdělávání a jeho vazba na trh práce, tedy jak využít aktivní politiku zaměstnanosti k operativnímu řešení problémů a disproporcí trhu práce.

„Systémy NSP a NSK jsou základními kameny toho, abychom dosáhli dalšího vzdělávání rovnocenného s počátečním vzděláváním a mohli nedostatky na trhu práce operativně řešit," řekl. „Systém počátečního vzdělávání neprodukuje dostatečný počet technicky vzdělaných lidí, a firmy pak nemají kam sáhnout, aby vyrovnaly přirozený úbytek silných poválečných ročníků. Současní absolventi nejsou silní ani kvantitativně – je jich velmi málo, ani kvalitativně – nemají odpovídající technickou kvalifikaci,“ podtrhl Bohumil Mužík.

NSP zahrnuje především celostátně platný katalog prací. Poslední takový dokument vyšel v roce 1993. „Většina firem si katalog prací sice dělá sama, ale my zde vyzýváme firmy k průběžné práci na tomto společném katalogu, abychom tak vytvořili jednotnou informační základnu pro všechny instituce a zúčastněné na trhu práce – tj. pro uchazeče, občany, zaměstnavatele a především pro Úřad práce a agentury práce,“ vysvětlil Bohumil Mužík. Například uchazeč by si tak měl díky NSP udělat mnohem rychleji a snáze představu, co mu chybí k tomu, aby zvýšil svoji zaměstnatelnost, a co by měl pro danou pozici ovládat.

Jan Pěnkava, vedoucí controllingu ve firmě ČZ a.s. a její mluvčí, potvrdil očekávanou černou budoucnost ohledně lidských zdrojů ve své firmě: „Během příštích dvou let nám odejde do důchodu 200 zaměstnanců, a to hlavně techniků. Tyto lidi musíme nahradit novými, mladými pracovníky. Ale zdá se nám, že nemáme odkud brát, že tito mladí lidé nejsou.“ Proto firma zahajuje užší formu spolupráce se školami. "Je potřeba zvýšit vážnost a prestiž technických oborů, jejich studia i zaměstnání v nich v očích veřejnosti," uvedl. K tomu je zapotřebí zvýšená aktivita firem vůči veřejnosti, prezentace a propagace, aby se podařilo přesvědčit veřejnost, že pracovat v průmyslu se vyplatí.

Milan Timko, ředitel Střední odborné školy strojní a elektrotechnické ve Velešíně, dosvědčil, že vlastní aktivita je základem: „Každoročně objíždíme základní školy v celém Jihočeském kraji a děláme prezentace. I když je to práce někdy vyčerpávající, slavíme díky tomu úspěchy – každý rok nabereme do technických oborů o 20 studentů více." Milan Timko si také pochvaloval pozitivní spolupráci s firmami, která podle něj představuje nejlepší možný příklad pro žáky, jak to chodí v praxi. To potvrdila i Ilona Walnerová z firmy Jihostroj Velešín, která se zmíněnou školou již dlouho spolupracuje. „Je to pro obě strany běh na dlouhou trať, ale ve výsledku se výrazně zúročuje," uzavřela.

Milan Timko také zmínil další problém, kdy se školy a firmy ze sousedního Německa a Rakouska pokoušejí přetáhnout české studenty a pracovníky do svých systémů. „My zde tyto lidi potřebujeme a byla by obrovská škoda, kdyby nám odcházeli," dodal.

Zdeněk Vršník ze Svazu průmyslu a dopravy ČR pak představil práci sektorových rad a podstatu sektorových dohod. Sektorové rady, jichž je v České republice v současnosti 29, sdružují zaměstnavatele v rámci určitého odvětví a řeší zásadní problémy v otázce lidských zdrojů v té které oblasti. Dohromady je v tomto systému v současné době zapojeno přes 1400 lidí, přičemž tento počet ještě stále roste. Pravidelných jednání sektorových rad se účastní i zástupci škol, ministerstev relevantních pro daný obor, dále Ministerstva práce a sociálních věcí, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a často také jednotlivých zainteresovaných krajů. Díky koordinaci aktivit členů a partnerů sektorových rad jsou pak vypracovány sektorové dohody, které řeší nejpalčivější problémy v oblasti lidských zdrojů v daném odvětví nebo regionu a také obecné problémy společné pro celou českou ekonomiku. Jako příklad uvedl Zdeněk Vršník zajímavou statistiku: „V České republice tvoří 40 % HDP zpracovatelský průmysl, ale těchto 40 % je zajišťováno pouze 7 % všech pracovníků. To je trend, který nelze dlouhodobě udržet."

Ilona Walnerová vyjádřila spokojenost s existencí jedné ze sektorových dohod, na jejímž uzavření se podílela – Sektorové dohody pro oblast strojírenství: „Jsem za tuto sektorovou dohodu velmi ráda. Naše firma je ve věci spolupráce se školami velmi aktivní, již 10 let nabízíme stipendijní programy a letos k nám díky této aktivitě přijdou čtyři vysokoškolsky vzdělaní absolventi a deset středoškoláků. Určitě bychom uvítali, kdyby stát na tuto spolupráci se školami a jejich podporu poskytoval firmám nějaké daňové úlevy."

Karel Tichý ze společnosti Asistenční centrum a. s. pak vystoupil s analýzou regionálních disparit středního odborného vzdělávání ve vazbě na trh práce v Jihočeském kraji. Mimo jiné zmínil nejvíce poptávaná zaměstnání v Jihočeském kraji, mezi něž patří řemeslníci a opraváři, obsluha strojů a zařízení či techničtí a odborní pracovníci. Z řad řemeslníků a opravářů se jedná především o seřizovače a obsluhu obráběcích strojů, nástrojaře a také – specificky pro region jižních Čech – zpracovatele masa a ryb. Vysoká poptávka je stabilně také po řidičích, zejména nákladních automobilů.

Svět kolem nás

Dovolte nám představit nový populárně naučný cyklus Svět kolem nás, ve kterém Vám a žákům Vaší školy postupně představíme nejzajímavější kouty naší planety. Program je promítán v kině či jiném vhodném kulturním zařízení, a to pomocí nejmodernější audiovizuální techniky.

Vhodné spojení výukové roviny s interaktivními a zábavnými prvky upevní základní znalosti vašich žáků nejen z oblasti zeměpisu a přírodopisu a zároveň rozšíří jejich všeobecný přehled. Program tvoří fotografie a videomateriál natočený a promítaný ve vysokém rozlišení HD a je doplněn autentickou hudbou a zvuky. Pro dynamický průběh promítání, program naživo moderují dva moderátoři.

Velký důraz je kladen na mezipředmětové vztahy, které žákům umožňují lépe pochopit celé okruhy zeměpisných, přírodopisných, chemických a fyzikálních jevů a poznat jejich vzájemné souvislosti. Toto mezipředmětové propojení má za úkol vytvořit širší pohled žáků na přírodovědné učivo, naučit je myslet v celcích, v nichž dokážou pohotově spojovat a zobecňovat poznatky z různých přírodovědných předmětů.

První díl projektu Svět kolem nás má název Nový Zéland – země dlouhého bílého oblaku

Hlavní výukové roviny programu tvoří:

Sopečná a geotermální činnost na Novém Zélandu – vysvětlení pojmu sopka pomocí schémat a nákresů, návštěva geotermálních oblastí, využití geotermální energie dnes i v minulosti, návštěva kráteru aktivní sopky …

Ledovce a činnost ledovců – vysvětlení pojmu ledovec pomocí schémat a nákresů, popis jednotlivých částí, návštěva ledovcového terminálu, působení ledovců na tvorbu krajiny

Endemické druhy rostlin a živočichů – rozpad prakontinentu Pangea, nelétavé druhy ptáků, stromové kapradiny

Zemětřesení – původ a vznik zemětřesení, záběry z města Christchurch vážně poničeného nedávnou vlnou několika zemětřesení

Původní maorská kultura – osídlení ostrovů, vliv Maorů na kolonizaci Nového Zélandu, ukázka tradičních tanců, bojový tanec haka

Národní parky – turismus na Novém Zélandu

a další


Program je vhodný pro studenty gymnázií a středních škol a žáky druhého stupně základních škol (většina škol na projekci přibírá i žáky pátých ročníků), přičemž projekce pro gymnázia a střední školy obsahuje širší didaktickou rovinu.

Každá škola, která se programu zúčastní, obdrží výukové listy, se kterými mohou pedagogové následně doplnit a oživit výuku.

Pokud si nyní uděláte 2 minuty čas, podívejte se na krátkou ukázku a podrobnější popis programu.

ČRDM získala licenci ke Kartám mládeže EYCA

Česká rada dětí a mládeže (ČRDM) se dne 14. května 2012 stala členem mezinárodní organizace The European Youth Card Association (EYCA). Připojila se tak ke čtyřiceti organizacím, které vydávají Karty mládeže v třiceti osmi zemích světa a zajišťují více než 4 milionům jejich držitelů přes 100 000 slev po celé Evropě i mimo ni.

O členství ČRDM rozhodli svým hlasováním stávající členové EYCA, a respektovali tak doporučení svého představenstva, které se k přijetí ČRDM vyjádřilo kladně již před měsícem.

ČRDM převzala agendu od sdružení Karty mládeže ČR, která vydávala Karty mládeže EURO<26 v České republice od roku 1993 do dubna 2012.

Karty mládeže v současné době umožňují na území naší republiky čerpat více než tisíc slev. Karty jsou podporovány ze strany mnoha velkých firem (např. Poštovní spořitelna, Student Agency, Vodafone aj.) a jejich držitelů je nyní v ČR přes dvacet tisíc. Doposud mohli Karty mládeže získat mladí lidé ve věku od 10 do 29 let. ČRDM tuto možnost rozšířila na 5 až 30 let a přejmenovala projekt na Karty mládeže EYCA (dřívější název EURO<26 pochází z dob, kdy se karty mohly vydávat jen mladým do 26 let). Karta existuje i ve studentské variantě, držitelé jí mohou prokazovat status studenta.

ČRDM využije licenci na Karty mládeže EYCA v ČR pro zlepšení podmínek všech mladých lidí u nás. Členové sdružení ČRDM mají možnost získat karty za výrobní náklady a organizace samotné z nich mohou vytvořit karty členské (s možností vlastní grafické podoby karet). Karty mládeže však mohou získat za nižší cenu i další mladí lidé. ČRDM osloví mj. školská zařízení s možností zřídit školní karty pro jejich studenty.

Cílem projektu je také zlepšit povědomí veřejnosti o Kartách mládeže a snaha o zvýšení počtu a využitelnosti slev. ČRDM proto pracuje na modernizaci grafického vzhledu karet a webové prezentace a zřizuje další informační stránky na internetových sociálních sítích.

Další odkazy:
Česká rada dětí a mládeže: www.crdm.cz
Zpravodajský server Adam.cz (ČRDM): www.adam.cz
Organizace EYCA: www.eyca.org
Karty mládeže EURO<26: www.euro26.cz

Kontakt:
Ing. Miroslav Jungwirth, koordinátor projektu Karty mládeže EYCA
e-mail: miroslav.jungwirth@crdm.cz
tel.: 234 621 297, 728 935 895

Zahájilo Centrum transferu technologií a znalostí Univerzity Pardubice

Univerzita Pardubice se zařadila k vysokým školám v ČR, které sledují moderní trendy vědy a výzkumu a od prvního dubna zřídila Centrum transferu technologií.

Tato centra začala vznikat jako univerzitní útvary a jejich hlavními cíli a úkoly je zajistit efektivní nakládání s duševním vlastnictvím univerzit, podporovat a optimalizovat spolupráci výzkumných univerzitních pracovišť s komerční sférou a vytvořit inovativní prostředí v rámci univerzity a regionu. Vzhledem k tomu, že Univerzita Pardubice má značný vědecký potenciál a dlouhodobě s komerční sférou spolupracuje, byl vznik Centra transferu technologií a znalostí Univerzity Pardubice logickým krokem.

V posledních dvou desetiletích bývá stále častěji nastolována otázka, zda cesty výsledků vědy a výzkumu do praxe jsou dostatečně efektivní a zda spolu umějí výzkumná a aplikační sféra dostatečně komunikovat. Centrum transferu technologií zahajující svoji činnost má jedinečnou šanci posílit spojování vědeckovýzkumného potenciálu univerzity s potřebami komerčních subjektů v tržních podmínkách.

Výsledky této spolupráce budou přinášet nejen konkrétní výstupy pro firmy a univerzitu, ale také posilovat postavení univerzity jako vědecko-výzkumné instituce v příslušných oborech a v regionu a zpětně umocňovat výzkumný potenciál univerzity.

Počáteční období, ve kterém tým Centra bude připravovat jeho plnou činnost, probíhá v rámci projektu OP Výzkum a vývoj pro inovace a je financováno ze strukturálních fondů EU, prioritní osy 3 operačního programu Výzkum a vývoj pro inovace. Celkové náklady projektu činí více než 46 mil. korun a probíhat bude v období duben 2012–březen 2015.

Konkrétními výstupy činnosti Centra budou mj. právní servis pro akademické pracovníky a jejich výzkumnou činnost, zakládání spin-off firem, zhodnocení duševního vlastnictví univerzity, rozšiřující se okruh spolupracujících firem z aplikační sféry a předávání zpětné vazby z komerčního prostředí na univerzitu.

David Čáp: Šikana – mýty a realita

Autor v deseti mýtech rozebírá nejčastější předsudky, které se kolem šikany točí. Uvěřit jim mnohdy znamená ohrozit nejen celkové klima ve třídě, ale i jednotlivé děti. Proto je dobré se nad nimi zamyslet a pokusit se na ně podívat i z jiného úhlu.

(Publikace vydaná ve spolupráci s projektem AISIS Minimalizace šikany)

Zdroj: Zpravodaj SKAV č. 3, květen 2012


Jaké mýty v knize najdete?

To se u nás stát nemůže! … ale ano, šikana se může objevit na každé škole a dobrá škola není ta, která ji popírá, ale ta, která je na ni připravena.

Stejně si za to může sám! … za opakované ubližování si NIKDO nemůže sám. Ať jsi jaký jsi, nikdo nemá právo ti ubližovat.

Internet a okolí školy se nás netýká! … šikana a kyberšikana bývá velmi často velmi úzce provázána.

To si musím vyřešit sám a rychle! … ne rychle = bezhlavě a plní emocí, ale rozvážně a týmově.

Dvojka z chování to vyřeší! … dvojka z chování sama o sobě nic nevyřeší. Hledejme příčiny šikany.

Přísnost je nejlepší prevence! … nejhorší šikana vzniká ve velmi tuhých systémech. Tedy ne přísnost a restrikce, ale srozumitelná pravidla, jasné mantinely a respekt k druhým.

Může za to výchova! … téměř všichni rodiče vychovávají, jak nejlépe umí. Pokud je kritizujeme, postavíme je proti sobě.

Musí si to vyřídit mezi sebou! … ano, je to možné, ale jen tehdy, když jsou obě strany vyrovnané. A to u šikany nebývá pravda.

Vždyť mu to kouká z očí! … neškatulkujme žáky a nepřehlížejme, že agresorem může být i premiant třídy.

Stejně nám nikdo nepomůže! … je třeba se vzdělávat a hledat řešení. Pomoc pak určitě najdeme.


Ukázku z knihy si můžete přečíst ZDE (strana 8–9).

Jan Sláma: Kam kráčíš, školo?

Nedávno jsem si pustil starý český film, ve kterém byla scéna kdy pan inspektor zkoušel žáka z velké násobilky a dalšího nechal na tabuli odmocňovat vícemístné číslo. Byla to scéna ze školičky v malém městě a žáčci uměli i neuměli. Má generace už byla mnohem pokročilejší, nechci říci vzdělanější, ale velkou násobilku jsme už neměli a výpočet druhé odmocniny také ne. Pro dokreslení ještě dodám, že žáci po škole chodili na pastvu, slečna učitelka pohrozila darebákům pohlavky, třebaže je nikdy nedala, mezi žáky byly velké sociální rozdíly a ulice byly téměř bez aut.

Moji generaci zasáhla průmyslová revoluce. V první třídě jsme měli ještě břidlicovou tabulku a pisátko, ale pak už jsme měli pera na násadce a pan školník chodil po třídách a doléval do kalamářů inkoust. Jednoho dne navštívil školu jakýsi podnikavý člověk a sklidil velký úspěch s prodejem dřevěných, jakoby plnicích per. Ta se sice neplnila, jen namáčela, ale pod perkem měla dřevěný jazýček, který pojal určitou zásobu inkoustu a pero psalo s méně častým namáčením. Začala se učit ruština a tělesné tresty se ještě praktikovaly. Do školy se samozřejmě chodilo šest dnů v týdnu a to pěšky. Když bylo odpolední vyučování tak my ze vzdálenějších končin jsme zůstali přes poledne ve škole, nosili jsme si chléb a dostávali jablka vypěstovaná na školní zahradě. Na vyučování si mnoho nepamatuji, ale uměli jsme plynně číst, v tom se pořádaly soutěže, počítat a ještě si pamatuji svou nechuť ke zpěvu. Ten jsem měl nerad a vždy jsem se snažil být vzadu, když jsme při harmoniu museli zpívat.

Druhou polovinu základní školy, osmiletka, jsem už absolvoval ve větším městě, kam jsme se přestěhovali. Dělalo mi dobře, když vědomosti a dovednosti získané na předchozí škole byly učiteli i spolužáky oceňovány, takže patrně ta první, vesnická škola, musela být dobrá. Učitelé této nově školy nám dali takové znalosti v předmětech jazyk český a matematika, že nám v pozdějším studiu ušetřili spoustu práce. Češtinu jsem měl ovšem i na střední škole, ale prakticky celou gramatiku, pravopis, tvarosloví a skladbu jsme si přinesli ze základní školy. Měl jsem postupně dva učitele, Byli přísní, ale naučili nebo donutili nás naučit se tak, že si valnou část pamatuji ještě dnes. Učili jsme se i množství básní a i ty se mi dodnes vybavují. Stejně důkladně byla učena i matematika, takže jsem se ji v prvém roce na střední škole skoro neučil. Zpychl jsem a doplatil na to. Ale zůstaňme u základní školy. Měl jsem rád dějepis a zeměpis a také fyziku. Opět díky dobrým učitelům. Neměl jsem rád chemii a biologii. Oboje učila postarší slečna učitelka, u mne s nevalným výsledkem. V ručních pracích jsem se naučil štupovat ponožky, přišít knoflík, uplést dečku z korálků a háčkovat. Z prací chlapeckých bohužel nic. Z hudební výchovy jsem si odnesl umění namalovat houslový klíč. Jinak pro mne noty zůstaly záhadou. Naše generace konala na konci osmé třídy tak zvané závěrečné zkoušky. V nárocích na přípravu si tato zkouška nezadala s přípravou na maturitu.

Ještě v průběhu základní školy mne maminka zapsala na angličtinu do jazykové školy. Učil jsem se ji nerad, stejně jako ruštinu. Ale zaseté semínko nezaschlo a později jsem pokračoval už o své vůli.

Co se týká školních didaktických pomůcek, ty sestávaly z tabule a křídy, učebnic a nástěnných obrazů. Chodilo se do kina celkem za směšný peníz. Stálo dvě koruny stejně jako holič. Doma jsme měli rádio a to pěkné, protože jsem propadl amatérské radiotechnice a poslouchal morseovku. Televize se začala teprve tu a tam objevovat. Ve městě byla velká a dobře vybavená knihovna a já spolu s mnohými dalšími jsem zcela propadl čtenářské vášni. Týdně jsem přečetl několik knih, a tak se stalo, že povinnou četbu v pozdějších letech jsem měl dávno přečtenou a to bylo mé štěstí, protože co bylo povinné, jsem odmítal.

Tímto dlouhým úvodem jsem chtěl trpělivého čtenáře uvést do doby krátce po válce a ukázat, že škola stála na pedagogickém sboru a že ten byl vesměs na vysoké úrovni. Učitelé byli opravdu vzdělaní a svým vystupováním získávali autoritu. Nepamatuji si, že by se do vyučování nějak zavlékala politika a když, tak jsme to přijímali jako pravdu, stejně jako valná většina národa. Protože rovnostářství ještě nenabylo samozřejmosti, tak děti bohatších rodičů nám proletářům občas dávaly najevo, že ony mají a jsou něco víc než ostatní. Ale to se časem vytratilo.

Byli jsme v denním kontaktu s přírodou už proto, že jsme bydleli v menším městě, ale chodili jsme i pracovat do školní zahrady, kreslit do přírody a na podzim jsme jezdili na bramborové brigády. Třebaže je na to dnes pohled všelijaký, jezdili jsme na ně rádi a dodnes se pamatuji, jak voněla čertem rozhazovaná zem. Pro mnohé to byl první kontakt s prací.

Po základní škole jsem bez problémů nastoupil na průmyslovku. Bylo to tak nějak samozřejmé, protože všichni kluci ze sousedství na ni chodili. Byla to i otázka prestiže. Byla jen jedna výjimka. Později se onen chlapec stal ředitelem tamního gymnázia. Na svoji školu jsme byli hrdi, už proto, že byla ve své specializaci výjimečná. Téměř všichni učitelé byli na slovo vzatí odborníci. Když zavřu oči, vidím před sebou řadu vážných mužů v oblecích,kteří se z nás se shovívavým nadhledem snažili udělat odborníky. Praktická cvičení jsme vykonávali ve školních dílnách a dobře vybavených laboratořích. S časovým odstupem se domnívám, že praktického vyučování mělo být ještě více než jeden den v týdnu. Chybělo více názornosti. Z obrázků v učebnicích jsme neměli dostatečnou představu o strojích a jejich činnosti. V tom nám snad dala nejvíce prázdninová praxe, kterou jsme vykonali v průmyslových závodech. Tento problém nedostatku názornosti a sepětí teorie s praxí jsem později pozoroval i na vysoké škole.

Počítali jsme na logaritmickém pravítku. Kalkulačky ještě nebyly. Zde nám byla velmi platná schopnost pamětního počítání a odhadu řádů, pokud to kdo ovládal. Kromě nástěnných obrazů a modelů či řezů strojů, které byly na chodbách a ve vitrinách, byla opět jen tabule a křída. S nástupem do naší školy byl vydán pokyn psát poznámky hůlkovým písmem. To nám už zůstalo napořád. Vyžadovalo se skicování obrázků od ruky a i tato dovednost mi později v mém vlastním učitelováním byla velmi platná. Chodili jsme do školy s rýsovacím prknem pod paží a pracovali s rýsovacími pery a tuší. Až v posledním ročníku jsme se dostali k rýsovacím stolům. Čtenářská mánie mi vydržela i nadále.

Nechci už pokračovat dál směrem k dalšímu studiu. Ještě ani tehdy se vnější podmínky markantně neměnily. Byla už poměrně běžná televize a docházelo k rychlému rozvoji motorizmu, ale to bylo asi tak vše. Když se zamyslím nad tím, k čemu později při bouřlivém rozvoji některých odvětví techniky došlo a jaký to mělo dopad na lidské chování, jsem na rozpacích, jak následky posuzovat.

Inženýrský věk, jak ho nazval Ivan Klíma, nastal podle mého soudu až v osmdesátých letech. Začaly se užívat kalkulátory a žáci jejich výsledky mnohdy přestávali porovnávat s realitou co do řádů. Nácvik pamětního počítání se vytrácel. Se zkracováním pracovní doby se zkrátila i doba vyučování. Televize zabírala stále více času a zmocňovala se vlivu na myšlení. Skladba dětí ve středních školách se ještě neměnila, odpovídala požadavkům doby. Počítačový věk nastoupil s dnes legračním počítačem IQ 151 i do škol.

Není snadné psát o dojmech z doby po politickém převratu. Jisté je, že rozvoj technologií všeho druhu je tak bouřlivý, že ho není ani možné sledovat, tím méně se mu rozumně přizpůsobit. Do škol vtrhl obchod. Co bylo včera moderní, je dnes již zastaralé. Obrovské peníze jsou vydávány za stále nové a nové počítače a na ně navázané didaktické pomůcky. Pedagogická veřejnost je přesvědčována, že jen tak je možno zaujmout pozornost žáků a naučit je kýženým vědomostem. Setkává se toto dogma s úspěchem? Jak se zdá z různých srovnání, výsledky jsou nevalné a sotva odpovídají vynaloženým nákladům.

Nerozumně a neorganizovaně vznikaly a vznikají nové a nové střední a vysoké školy v rozporu s potřebami společnosti, často jen jako produkt podnikatelských záměrů nebo jako obrana a pud sebezáchovy proti měnícímu se prostředí. Státní orgány za školství odpovědné ponechaly věcem volný průchod. Vzniklo množství gymnázií přijímajících kde koho. Zanikají učiliště a odborné školy v protikladu k potřebám podniků. Ministerstvo ztratilo svoji regulativní roli a zcela se podřídilo okamžitému tlaku trhu.

Nové technologie přes svůj pozitivní smysl v přístupu k informacím přinesly řadu velmi a velmi negativních hledisek. Snadnost získávání informací přináší povrchnost a ztrátu schopnosti budovat si vlastní názor. Přístup k pornografii a její vyhledávání na internetu přináší u obou pohlaví ztrátu úcty jeden k druhému. Velmi zhrubla mluva, a to i u dívek. Ale též se zjednodušila. Dětem chybí slovní zásoba. Půjde-li to tak dále, budou se vyjadřovat jen výhružnými skřeky. Děti přestávají číst. Ke zjednodušení jim nahrávají i někteří pedagogové s ústupem od náročnosti. Například pokusy se zjednodušením písma povedou zároveň k ústupu jemné motoriky a estetického projevu. Stejně tak tendence omezit výuku mateřského jazyka ve studiu tvorby slov a vět hoví jen celkové prohlubující se lenivosti.

Děti se přesouvají z reálného do virtuálního světa. Stále méně času tráví přirozeným pohybem, sportem a hrami. Třebaže jsem se sám styděl zpívat, uvědomuji si potřebu výuky hlavně opravdového zpěvu. Škola dříve žila zpěvem, a když jste šli kolem, vždy byl slyšet zpěv z některého okna. Dnes je možno slyšet spíše klapot kláves počítačů. Lidskou společnost obohatil další kontroverzní vynález a to mobilní telefon. Je s podivem, jak mnozí lidé dokázali existovat před mobilem. Denně můžeme slyšet spoustu naprosto zbytečných rozhovorů. Okamžitá dostupnost kontaktu připravila lidi o plánování činnosti a vede je k povrchnosti a nahodilosti. Nerad paušalizuji, možnost okamžitého kontaktu má i své výhody. Povšimněme si však například, jak mnoho lidí, sotva dosednou třeba v tramvaji na sedadlo, okamžitě vytahují mobil a kamsi nutně volají.

Obdobné problémy jsou s tělesnou výchovou. Třebaže osnovy umožňují navýšit počet hodin, málokterá škola tak činí a omezí se na povinné pensum. Než investovat do zdraví, raději investují do nových počítačových učeben. Úplně na okraji zůstává praktické vyučování a nácvik základních manuálních dovedností. I zde mnohé školy vyhoví sice RVP, ale jen tak, aby si příliš nekomplikovaly život. Je pravda, že prostředí pro některé činnosti je třeba vytvořit a zaplatit, ale investiční prostředky se přednostně stěhují k počítačům než třeba k pracovním stolům se svěráky. Různé akce jako Řemeslo žije, jsou opět spíše virtuálního charakteru, když se řemeslo ukazuje na obrazovce, než aby alespoň k základům se děti dostaly ve školní dílně.

A co učitelé? Jsou manipulováni, protože jsou manipulovatelní. Ministerstvo jako spásonosný nápad vytvořilo soustavu Rámcových vzdělávacích programů. Nebyla to zcela hloupá myšlenka a tam, kde se skutečně na jeho tvorbě podíleli všichni pedagogové a kde neformálně naplnili všechny předpokládané části, mohl přinést určitá pozitiva. Hlavně v tom , že se škola a její pracovníci sjednotili. Kolik ale takových škol bylo? Často se na tvorbě ŠVP podílelo jen několik pracovníků a některé školy ho více či méně opsaly od druhých. V obsahové stránce se ale vcelku nic nezískalo. Vše už bylo dávno objeveno. Jen vzniklo několik nových termínů, to aby věc byla veřejnosti obtížněji pochopitelná.

Školství by mělo podle mého názoru přibrzdit. Mělo by vést své pracovníky ke zdokonalování toho, co se dlouhými léty osvědčilo. Školské orgány, pokud ještě zbyly, by se měly zaměřit na pomoc školám a učitelům, ale ne tím, že jim budou předkládat metodické pokyny k bezduchému opakování. Učitel je přece osobnost a nikdo od něho nemůže požadovat memorování předepsaného názoru. Právě tím, že se dobere vlastního názoru, tím je také schopen ho věrohodně interpretovat a předat žákům. Nenuťte učitele k uniformnímu chápání například dějin.

Časem se mi podařilo shromáždit několik starých učebnic. Ještě z první republiky. Musím konstatovat, že byly dokonalé. Neměly zdaleka takové možnosti grafické, jako mají učebnice dnešní. Byly ale velmi kompaktní. Nebyl v nich žádný balast. Kompaktnost a jednota byly dány jediným autorem. Dnes se na učebnicích obvykle podílí kolektiv autorů a grafika je dokonalejší, ale oproti starým učebnicím jim něco chybí. Jakési kouzlo jednoduchosti.

Za povšimnutí stojí i kalkulace doby použitelné ke vzdělávání. Jestliže moje generace měla k dispozici šest dnů v týdnu, pak dnešní má jen dnů pět. To představuje při sedmnácti letech studia, tedy včetně vysoké školy, nějakých sedm set dní, tedy asi dva roky. Dva ztracené roky, které by při studijním využití nutně přinesly množství vědomostí, dovedností a návyků, které dnešní mladá generace postrádá! Vracet se paušálně ke starému systému by asi dnešní zpohodlnělá společnost nechtěla. Nicméně vyčíslená ztráta by alespoň měla vést k zamyšlení. Den navíc by nemusel být nutně tráven ve škol, ale mohl by být využit k samostudiu, plánované četbě, dostupným pracím, pokusům, psaní referátů atd. Samozřejmě by to přinášelo více práce i pedagogům a školské orgány by to musely organizačně i finančně zabezpečit. Ovšem přijmu i námitku, že v době, kdy žijeme déle, není třeba nikam spěchat. Je to věc názoru.

V závěru chci říci, že jsem se pokusil ukázat školství tak, jak jsem se s ním setkal v roli žáka i učitele. A z toho všeho, co jsem se snažil ukázat, považuji za nejpodstatnější doporučení: nedržme školy a učitele na krátké oprati, snažme se spíše jen lehce usměrňovat běh procesu nabývání vzdělání.

Zároveň se přimlouvám za to, aby se k dětem ve větší míře vrátilo umění, aby více zpívaly, malovaly, modelovaly. Aby se dětem přiblížila manuální práce všeho druhu a tím se jim usnadnila volba povolání. Aby se více pěstovala estetika, tělesná výchova, humanita. Aby ze škol nevycházeli jen polovzdělaní počítačoví odborníci žijící ve světě virtuální reality a aby doba Úsvitu robotů a zániku lidstva prof. Kevina Warwicka nastala co nejpozději.

Řešením kritické situace na trhu práce je ucelený systém dalšího vzdělávání

V Pardubickém kraji patří podobně jako i jinde v republice k nejvíce poptávaným profesím řemeslníci, opraváři, obsluha strojů, techničtí a odborní pracovníci, přičemž nejvíce postiženými jsou obory strojírenství, elektrotechnika a administrativa a obchod. Vyplývá to z analýzy regionálních disparit středního odborného školství.

S jejími závěry se seznámili v Pardubicích účastníci kulatého stolu s názvem „Efektivní trh práce pro 21. století – další vzdělávání z pohledu zaměstnavatelů", kterého se zúčastnili zástupci Krajského úřadu Pardubického kraje, Úřadu práce ČR, firem, škol a Svazu průmyslu a dopravy ČR.

Analýzu situace na trhu práce na akci představil Miloš Soukup z Asistenčního centra. Bohumil Mužík ze Svazu průmyslu a dopravy ČR prezentoval právě budované systémy dalšího vzdělávání – Národní soustavu povolání (NSP) a Národní soustavu kvalifikací (NSK). „V cestě dalšího vzdělávání vidíme šanci, jak řešit disproporce na trhu práce. Chceme zapojit občany České republiky do tohoto procesu, protože doba, kdy člověk vystačil celý život s jedním povoláním a vzděláním dosaženým v mládí ve škole, je bohužel nenávratně pryč," řekl. Spolu s konkrétními přínosy Národní soustavy povolání a Národní soustavy kvalifikací pro všechny uchazeče trhu práce předal také informaci o tzv. průřezových tématech, která vzešla z komunikace se zaměstnavateli a jsou společná pro všechny obory. Patří k nim vazba dalšího vzdělávání na trh práce, podpora technických oborů a řemesel, podpora spolupráce vzdělávacích institucí a podniků, řešení nízkokapacitních oborů a institucionální řešení rozvoje lidských zdrojů v České republice.

Zdeněk Vršník svůj příspěvek zaměřil na sektorové rady, které jsou složeny především ze zástupců zaměstnavatelů a jsou hlavními tvůrci národních soustav. „Ke konci roku 2011 bylo ustaveno 29 sektorových rad pokrývajících téměř celý rozsah činností českého národního hospodářství. Tato rozsáhlá síť spolupracujících zaměstnavatelů, střešních organizací a svazů zahrnuje 1400 lidí, což nemá v historii obdobu," zdůraznil.

Následně informoval také o sektorových dohodách, které jsou nástrojem řešení problémů identifikovaných v jednotlivých oborech. Mezi jejich hlavní cíle patří zajištění odpovídajícího počtu technických zaměstnanců, navázání spolupráce škol a zaměstnavatelů a doslova záchrana některých tradičních a v současné době umírajících oborů.

„Dosáhnout konsensu všech partnerů sektorové dohody, ke kterým patří jak ministerstva, krajské úřady, Úřad práce ČR, tak i školy a především zaměstnavatelé, považujeme za ohromný úspěch a jejich ochota sejít se u jednoho stolu a podniknout společné kroky k realizaci opatření sektorové dohody jen dokazuje zoufalou situaci na trhu práce," zdůraznil dále Zdeněk Vršník a demonstroval konkrétní kroky na příkladu Sektorové dohody pro obor dopravy právě v Pardubickém kraji, kde z údajů Úřadu práce ČR vyplývá nejvyšší počet volných míst.

„Bez spolupráce škol a firem nemůžeme dále existovat," řekl ředitel Střední školy automobilové Holice Michal Šedivka. „Vnímáme problém chybějících zaměstnanců jako velmi palčivý; demografická křivka je neúprosná i v Pardubickém kraji. Za důležité považujeme působit na žáky a jejich rodiče již na základních školách," doplnil Ivan Hudeček z Krajského úřadu. Vladimír Malý ze společnosti Svitap J.H.J. dodal: „Problém je, že máme v každém trochu větším městě gymnázia a víceletá gymnázia, což pak způsobuje nedostatek technických učňů a následně zaměstnanců firem."

Kulatý stůl uzavřela diskuse, která se věnovala koncovým uživatelům NSP a NSK, novému zákonu o zaměstnanosti, potřebě užší spolupráce škol a zaměstnavatelů, kvalitě a rušení středních škol, neodpovídajícímu počtu vysokoškoláků, možnosti udělat po složení zkoušek z profesních kvalifikací podle NSK maturitu a dalším tématům.

Národní soustava povolání je aktuální, efektivní a flexibilní systém mapování potřeb trhu práce. Obsahuje informace o povoláních uplatnitelných na trhu práce a o požadovaných kompetencích. Slouží pro podnikovou praxi, při poradenských službách a při ovlivňování odborného vzdělávání. Vytváří ji zaměstnavatelé prostřednictvím sektorových rad, ve kterých co nejpřesněji určují strukturu svých potřeb, a garantem celého procesu je stát. V databázi uživatel nalezne vše, co potřebuje vědět o povoláních, např. pracovní náplň, požadovanou kvalifikaci, kompetence, potřebné odborné dovednosti a znalosti, údaje o mzdovém ohodnocení, volných místech a další.

Národní soustava kvalifikací pak popisuje, co je potřeba umět pro výkon těchto povolání (úplná profesní kvalifikace) anebo jeho části, tj. dílčí pracovní činnosti (profesní kvalifikace). Je to státem garantovaný celorepublikový systém budovaný na reálných požadavcích na výkon činností v rámci jednotlivých povolání a pracovních pozic. NSK definuje požadavky na odborné způsobilosti jednotlivých kvalifikací bez ohledu na způsob jejich získání. Tvoří spojující systémový rámec pro počáteční a další vzdělávání a zároveň umožňuje srovnání našich národních kvalifikací s kvalifikacemi stanovenými a popsanými v jiných evropských státech.

Obě soustavy významně posílí smysl dalšího vzdělávání pro řešení struktury lidských zdrojů ve firmách, zpřesní komunikaci s Úřadem práce ČR a agenturami práce a pomohou účinněji koordinovat procesy rozvoje lidských zdrojů. Hlavním cílem obou systémů je optimalizace profesní skladby zaměstnanců ve firmách, tak aby zaměstnavatelé měli vždy příležitost vyhledat potřebnou pracovní sílu.

Milan Pol: Proč a jak udržovat rovnováhu mezi stabilitou a změnou?

V kontextu školního prostředí bych rád upozornil na delikátní úkol udržovat rovnováhu mezi trváním a změnou, mezi stabilitou a turbulencí, který před dospělými ve škole leží patrně podstatně více naléhavě než například v prostředí obchodních či výrobních organizací.


… Autoevaluace sama o sobě má jen pramalý význam, není-li spojena s krokem, který vede k výhledu do budoucna. Takový výhled se týká buď utvrzení v tom, že to, co děláme, děláme dobře a budeme v tom chtít dále pokračovat, případně se týká zjištění, že daný stav není nejlepší a je nutné jej zlepšit. Jinými slovy, bez následné diskuse o možnostech eventuální nápravy, resp. bez snahy o takovou nápravu (změnu), autoevaluace prakticky nemá smysl, zůstala by jen neplodným cvičením, pro které napříště nikoho nepřesvědčíme…

… Složitá otázka tedy zní: Jak spojovat autoevaluaci se zlepšováním chodu naší školy, aby to bylo škole ku prospěchu a abychom nenadělali víc škody než užitku? Na takovou otázku neexistuje univerzální odpověď, klíčový je kontext školy, její specifická situace v konkrétní době.

Změna za každou cenu bývá nezřídka omyl. Změna za žádnou cenu ale mnohdy také. Není snadné vystihnout pravou chvíli pro ten či jiný krok, který buď udrží současný stav, anebo záměrně povede ke změně. Zřejmě je důležité se společně snažit pochopit, v jaké fázi se škola nachází, co potřebuje, co si v ní a s ní můžeme dovolit – v zájmu žáků, ale i s ohledem na dospělé, kteří ve škole pracují. To se většinou daří lidem, kteří usilují poučeně a s pokorou přemýšlet o realitě školního života, zvažují různé možnosti, aby se pak pro některou prakticky rozhodli. Autoevaluace může být pro takové snahy dobrým východiskem.


Celý text najdete ZDE (strana 4).

Tomáš Janík: Kdy je změna reformou

Jak se lze přesvědčit na základě pohledu do denního tisku, reforma je slovem léčivým i jedovatým. Zatímco jedni reformování propagují, neboť v něm spatřují šanci na vyvedení z problémového stavu, jiní je bojkotují z obavy, že problémový stav se (neustálým) reformováním jen prohloubí.

Slovo reforma se dnes používá v různých souvislostech a mnohdy nevhodně. Nejen ve školství se za reformu nepatřičně vydávají různá jednorázová či dílčí opatření, optimalizace, příležitostné škrty apod. Pojem reforma naopak zdůrazňuje systémový zásah širšího záběru, který se vyznačuje tím, že je promyšlený, plánovaný, koordinovaný a v ideálním případě též předem ověřený formou modelového experimentu.

… Zatímco změna je zpravidla vyvolána úsilím, jež je záměrné, plánované a řízené, proměna je spíše spojována s působením náhodných sil. V odborném jazyce je potom třeba specifikovat:
1. o jaký druh změny či proměny se jedná (např. o dlouhodobé utváření či formování, o transformaci, reformu, revizi, inovaci, modernizaci) a
2. co je jejím předmětem (kupř. škola, kurikulum, výukové metody).

Pojem reforma podle předních teoretiků v dané oblasti (Gundem et al., 2003, s. 521) odkazuje k systémové změně, která vykazuje určité charakteristiky.

Změna je reformou, když:
1. je součástí širší reformy edukačního a sociálního systému,
2. je součástí komplexní reformy zacílené do všech úrovní vzdělávání,
3. si klade za cíl zavést soudržnost různých typů škol v rámci školského systému,
4. usiluje o soudržnost cílů, tj. staví na důležitých zastřešujících cílech, které jsou „přeloženy“ do cílů všech školních předmětů a do kurikulárních programů na všech úrovních,
5. je zaváděna tak, že všechny důležité faktory a překážky (včetně vzdělávání učitelů a hodnocení) jsou zahrnuty do implementační strategie…


Celý text si můžete přečíst ZDE (strana 5).

O prázdninách žádná nuda!

Soukromá základní škola Cesta k úspěchu v Praze připravila pro zvídavé děti tři tematické prázdninové týdny plné intenzivní výuky, zábavných her, nevšedních experimentů i nových zážitků.


„Děti se v angličtině seznámí se zvyky různých národů, zasportují si, převtělí se v malého chemika, zazpívají si a zahrají na netradiční hudební nástroje. Nabízíme příležitost nakouknout do tajů záhadné vědy, naučit se psát japonským písmem, zasoutěžit si v Tour de France, nebo vyzkoušet si hru na klasické Orffovy nástroje. Kurzy jsou otevřeny dětem od 6 do 12 let, a to i těm, kteří nejsou žáky naší školy,“ řekla ředitelka školy Cesta k úspěchu Mgr. Jitka Svobodová.

Kurzy poběží od 9. července 2012 do 27. července 2012 pod vedením zkušených lektorů a učitelů a budou zaměřeny na výuku angličtiny, přírodních věd a hudby:

Cestování s angličtinou (9.–13. 7. 2012): prázdninový týden ve škole plný zábavy, vaření, výtvarných projektů, sportování a her v angličtině

Týden vědy bude tady (16.–20. 7. 2012): zábavná věda, unikátní přístroje, pestrý vědecký program, objevy a experimenty

Umělecký týden s hudbou (23.–27. 7. 2012): hra na klavír, flétnu, kytaru, Orffovy nástroje a zpěv pro úplné začátečníky i pokročilé

Cena za jednotýdenní kurz je 3 900 Kč.

Kurzy budou probíhat denně od 9:00 do 17:00 na adrese školy Bělohorská 103, Praha – Břevnov.

Přihlášku naleznou zájemci na webových stránkách školy: www.cestakuspechu.cz

Pro více informací, prosím, kontaktujte:
Mgr. Jitka Svobodová, ředitelka
tel: 775 260 217
e-mail: jitouskry@seznam.cz
www.cestakuspechu.cz

______________

Soukromá základní škola Cesta k úspěchu v Praze nabízí nadaným dětem nadstandardní vzdělávací program, jehož cílem je naplnění poznávacích, emocionálních a sociálních potřeb žákyň a žáků na základě podrobné znalosti jejich osobnosti. Učivo je dle individuálních schopností a dovedností dětí rozšířené, prohloubené a obohacené. Škola nabízí rozšířenou výuku anglického jazyka respektující jazykovou úroveň dítěte a komplexní program odpoledních kurzů (jazykových, sportovních, hudebních, vědeckých, mediálních, počítačových a výtvarných).

Učitelé se ještě mohou hlásit do projektu Matematika s chutí

Až do 6. července 2012 se mohou učitelé ze základních škol hlásit do projektu Matematika s chutí, který bude probíhat v příštím školním roce 2012/2013. Institut pro sociální a ekonomické analýzy (ISEA) rozeslal e-maily na všechny základní školy v České republice s informací o projektu a s přihláškou. Projekt je určen 3. až 5. ročníkům základních škol a má nalézt vyučovací postupy, které u žáků probudí přirozený zájem o matematiku. Organizátoři očekávají, že se do něj bude moci zapojit 50–100 učitelů.

Důležitou součástí přihlášky je vypracování třídního projektu, kterým by se měly po dobu alespoň tří měsíců „ochutit“ běžné hodiny výuky matematiky. Ten má umožnit žákům samostatně objevovat matematické zákonitosti a souvislosti přiměřeně jejich věku. Učitelé, kteří budou do projektu vybráni, dostanou ve školním roce 2012/2013 metodickou a finanční podporu. V červnu 2013 vybere odborná komise nejlepší třídní projekty určené k širší popularizaci a zvláštní finanční odměně.

Projekt Matematika s chutí reaguje na zhoršování výsledků povinného vzdělávání v matematice a velmi negativní postoje českých žáků k tomuto předmětu. Za jeho vznikem stojí iniciativa podnikatelů, kterou vede Zbyněk Frolík ze společnosti LINET. Ten také poskytl první finanční prostředky a je supervizorem projektu. Matematiku s chutí doposud finančně podpořily instituce jako Nadační fond AVAST, New World Resources N.V., Společnost pro strategické řízení, inovace a podnikatelství, Rezidence Vršovice s.r.o., HOPI s.r.o., Mediálním partnerem projektu je Český rozhlas 1 – Radiožurnál.

Kampaň na podporu projektu Matematika s chutí byla vyhlášena již v únoru letošního roku a podpořily ji osobnosti z řady oborů jako Michaela Erbenová (IMF), Ing. Martin Jahn, Cyril Höschl (Psychiatrické centrum Praha), Karel Oliva (Ústav pro jazyk český), Jan Pirk (IKEM), Ondřej Landa (Inventa, s. r. o.), přednosta prim. MUDr. Ivana Hochová (Fakultní nemocnice v Motole), Pavel Juříček (předseda představenstva a generální ředitel BRANO GROUP), Petra Mašínová (ředitelka korporátní komunikace New World Resources N.V.), Josef Tesařík (generální ředitel TESCO SW), Daniel Münich (CERGE-EI, Národní ekonomická rada Vlády ČR), Hana Krbcová (ředitelka divize personalistiky ČEZ, a. s.), Rudolf Haňka (Cambridgeská univerzita, předseda Rady pro reformu vysokých škol), Prof. MUDr. Jiří Hoch, CSc, (přednosta Chirurgické kliniky 2. LF UK a FNM v Praze), Miroslav Křížek (generální ředitel CzechInvest), plzeňský biskup František Radkovský a mnozí další. Jejich hlasy tak dokazují, že matematika hraje důležitou roli nejen v technických oborech, ale i v medicíně, lingvistice, umění a společenských vědách.

Institut pro sociální a ekonomické analýzy, který se projektu ve spolupráci se společností Kalibro ujal, je nezávislým think-tankem, jenž se od svého založení zaměřuje zejména na expertní podporu reforem, jejichž hlavním cílem je zvýšení konkurenceschopnosti České republiky.

Více informací a podmínky účasti v projektu Matematika s chutí naleznete na www.MatematikaSChuti.info


Kontakt:

Tomáš Jelínek
ISEA – Institut pro sociální a ekonomické analýzy, o. s.
GSM: + 420 606 736 554
E-mail: tomas.jelinek@isea.cz

Simona Weidnerová
ISEA – Institut pro sociální a ekonomické analýzy, o. s.
GSM: +420 602 685 788
E-mail: simona.weidnerova@isea.cz

Milan Pol: Učící se škola a rozvoj školy

Článek se zabývá tzv. organizačním učením, tím, jak se typicky uvažuje o škole jako učící se organizaci a jak lze školu nahlížet „ve vývoji“. Je to téma školské praxe, výzkumu i teorie. Opírá se o poznatky z řady výzkumů a teoretických úvah a zdůrazňuje, že autoevaluace je potenciálně dobrou příležitostí, jak posilovat ve škole učení dospělých a spojovat je s rozvojem školy.


Zdroj: Bulletin Na cestě ke kvalitě č. 6/2012, str. 2–3


…Organizační učení má širokou škálu podob a snad není od věci zdůraznit některé z jeho typických rysů:
– probíhá záměrně i nezáměrně, dominuje v něm však záměrnost
– objevuje se v podobě učení jednotlivců (individuálně) či skupin – a hovoříme o něm tehdy, pokud zasahuje celou organizaci nebo její významné části
– těsně souvisí s kulturou školy, je jí v různé míře determinováno
– je v něm (obvykle pozitivní) motiv
– v různé míře jde o (sebe)řízenou a systematickou činnost
– obsahuje tvorbu a/nebo sdílení znalostí, dovedností či zkušeností
– týká se učení v organizaci, pro organizaci stejně jako učení o organizaci (v různé míře)
– směřuje k upevnění či zvýšení kvality – k upevnění stavu (je-li vnímán jako vyhovující) nebo změně stavu směrem k zlepšení (je-li brán jako nevyhovující)
– primárně zahrnuje zaměstnance školy, nevylučuje ovšem ani žáky, rodiče, zřizovatele a další (srov. např. Pol et al., 2010)

Tento na pohled suchý výčet, který jistě nelze považovat za konečný, má praktický potenciál pro vedení škol – může sloužit jako určité vodítko pro interní inventuru, případně pro plánování či hodnocení práce lidí ve školách…


…Škola jako učící se organizace

Analýza řady významných textů k tématu ukazuje, že školy jako učící se organizace obvykle:

– staví do centra pozornosti jednoznačně žáky a mnohostrannou podporu jejich učení
– zacházejí s učiteli jako s odborníky, důvěřují v jejich schopnost rozhodovat ku prospěchu žáků
– snaží se vytvářet podmínky pro co možná nejkvalitnější další vzdělávání učitelů
– povzbuzují učitele k tomu, aby se ujímali rolí učitelských lídrů a účastnili se na rozhodování o chodu školy jako celku
– podporují spolupráci lidí ve škole v zájmu zvyšování kvality práce školy
– pečují o co nejvhodnější zapojování nových členů do školního chodu, snaží se rozvíjet jejich potenciál
– úspěšně působí v rámci vnějšího prostředí, jsou významnou součástí řady vnějších kontextů (např. sítí škol, sítí s jinými organizacemi)
– prosazují celostní pohled na školní realitu, jdou za rámec povrchních změn a snaží se o změny hlubšího záběru
– věnují pozornost i zdánlivě drobným a méně významným věcem řízení každodenního chodu školy


Celý text článku najdete ZDE (strana 2–3).

Silvie Pýchová: Interview – Mgr. Milan Kotík

V květnu vyšlo 3. číslo Zpravodaje SKAV, které mimo jiné chce blíže představit jednu z členských organizací. Tentokrát to bude občanské sdružení AISIS. Kromě rozhovoru s jeho výkonným ředitelem Milanem Kotíkem máte příležitost nahlédnout do dvou publikací, které AISIS vydalo v souvislosti s jejich projektem Minimalizace šikany.


Milane, můžeš prosím popsat, za jakých podmínek a proč občanské sdružení AISIS vzniklo?

AISIS jsme založili koncem roku 1999 – tři učitelé a jeden sociolog – protože jsme nedokázali učit ve školách, kde není možné učit „dobře“. Dostali jsme (z dnešního pohledu) romantický a bláznivý nápad „opravovat“ školy podporou zvenku. Co pro nás „dobře učit“ znamená, se od té doby odráží v tématech našich projektů. Koncem 90. let to jednoznačně byla otázka cílů a smyslu vzdělávání. Tehdy odhadem 95 % škol vedlo výuku tupě transmisivním přenosem tzv. „vědeckých poznatků“ do hlav dětí (výklad – procvičování – zkoušení). Děti si trénovaly paměť, nudily se nebo se bály… Přispěli jsme ke změně paradigmatu v hlavách tisíců učitelů, co je vlastně smyslem vzdělávání. Toto téma je opět aktuální v probíhající debatě, jestli se má základní škola soustředit na budoucí konkurenceschopnost dětí na trhu práce nebo na posilování jejich schopnosti být dobrým člověkem v konkrétním společenství lidí…

…Máš představu určitého ideálního stavu v oblasti vzdělávání? Jak by takový stav vypadal? A jak k tomu přispíváte, aby nastal?

Všichni známí z mého okolí, kteří jsou v něčem výjimeční, se ke svému životnímu úspěchu nedostali přes znalosti osvojené ve škole. Škola některým z nich dala podnět, impuls, inspiraci. Klíčová je především vnitřní motivace a převzetí odpovědnosti za svůj život.

Uvědomme si dále, že možnosti neformálního (mimoškolního, zájmového) vzdělávání strmě narůstají. Je nasnadě otázka: „K čemu vlastně za 10 let budeme potřebovat školu?“ Škola může mít svou nezastupitelnou roli – především ve sféře sociálního učení a vyrovnávání sociálních rozdílů. Velké rodiny už nežijí pospolu (vlastně už ani malé), a tak škola je nezastupitelná v různorodosti a četnosti sociálních interakcí.

V současné době se mluví o alarmujícím zhoršení výsledků v mezinárodních srovnávacích testech. Mně připadá ještě mnohem více alarmující netolerance, šikana, xenofobie, latentní i otevřený rasismus bující mezi učiteli i žáky/studenty. Myslím si, že tady současná škola coby sociální prostor selhává nejvíce, a tím i prohrává svoji šanci být jedinečnou a důležitou institucí.

Proto pro mě je ideální ta škola, která učí děti kromě rozvoje osobnosti a sociálního učení pouze zvídavosti a podněcuje a katalyzuje jejich zájmy. O vše ostatní, co k tomu děti po cestě potřebují, si děti řeknou samy – jako číst, psát, počítat, rozumět základům mechaniky, umět rozeznat a třídit organismy nebo třeba domluvit se italsky.

Co pro to dělám? Kromě 8–12 hodin každý den ve své práci jsme s mojí ženou v Kladně iniciovali vznik druhého stupně Montessori školy, kde usilujeme o vytvoření zajímavého a odvážného vzdělávacího kurikula.

Na jaké překážky ve vašem úsilí narážíte?

V České republice chybí jasná sdílená představa, kam se český vzdělávací systém ubírá. Směr nastavený Bílou knihou vzdělávání, o kterém jsem byl léta přesvědčen jako o nezpochybnitelném trendu v souladu se vzdělávací politikou celého evropského kontinentu, je zpochybňován praktickými kroky a opatřeními jdoucími zcela proti této strategii. Chybí nám celonárodní diskuse a hlavně energie a ochota ke konsensuální shodě napříč odbornou i laickou veřejností.

V současné době je velmi těžké uspět se sebelepším vzdělávacím programem pro učitele díky masivnímu čerpání prostředků ESF. Je přebytek nabídky zadarmo, jejíž kvalita a použitelnost se nevyhodnocuje. Celá mašinérie čerpání evropských peněz se děje s úsilím peníze vyčerpat – z čehož se stalo významné politikum. Nikdo se nezabývá smyslem a výsledky tohoto utrácení. Je mi líto toho vynaloženého úsilí, které mohlo přinést mnohem větší efekt…


Celý rozhovor si můžete přečíst ZDE (strana 5–7).

Silvia Pongráczová: Koncepcia využitia rozprávky u detí v predškolskom veku

Deti musia vycítiť, že literatúra nie je skladom pre texty určených na učenie, ale od pedagógov počuté príbehy, rozprávky, básničky sú o nich, pre nich, pomáhajú im vyznať sa vo svete, v ich dušiach sa víriacich chaotických emóciách, v náladách.

Hlavnou témou článku sú ľudové rozprávky, ktoré približujú deťom existenciálne otázky v ktorých sa objavujú hlavné kategórie života. Téma štúdie sa zamerala na ľudové rozprávky, následkom toho nerozoberá podrobne aspekty výberu umelých a literárnych rozprávok.

Text studie si můžete stáhnout ZDE.

Jsem rád učitelem a baví mě to: Michal Mikláš

Mgr. Michal Mikláš je učitelem informatiky a správcem sítě na Gymnáziu a Jazykové škole s právem státní jazykové zkoušky Zlín. Na konci března získal ocenění nejoblíbenějšího učitele České republiky v anketě Zlatý Ámos 2012 a Dětský Ámos 2012. Miluje počítače, fotografování a svou rodinu.


Zdroj: www.zkola.cz 15. 5. 2012, Jana Vodáková


Pane Mikláši, jaká byla vaše cesta za učitelskou profesí?

Celkem dlouhá a postupná. Už na základní škole jsem vedl kroužek angličtiny pro malé děti. Po revoluci se angličtina začala učit, já ji k počítači potřeboval, a tak mě hodně bavila. Následně jsem občas vedl nějaký počítačový kurz a dokonce ještě během studií VŠ jedno pololetí učil na základní škole. A nyní působím na gymnáziu.

Čím myslíte, že jste si zasloužil ocenění Zlatý Ámos 2012?

To je spíše otázka na porotu, ale snažili jsme se se studenty do soutěže vnést humor, dobré nápady a prostě lidi pobavit. Výkon studentů ve všech kolech této soutěže byl klíčovým faktorem k zisku tohoto ocenění.

Jak udržujete dobrou úroveň vzdělání u svých studentů?

Nevím, zda udržuji dobrou úroveň, ale snažím se je naučit co nejvíce a ukázat, že to, co je učím, se dá v životě skutečně použít. Chci studenty naučit co nejvíce, ale stále u sebe nacházím mezery a snažím se celý tento proces zlepšovat. Ocenění je pro mě hodně zavazující.

Snažím se být přátelský a se studenty komunikovat. Vím, že je pro ně někdy látka těžká. Často je nabádám, že pokud se jim něco nedaří pochopit, tak mají přijít a rád se jim budu věnovat.


Celý text rozhovoru najdete ZDE.

Klára Šeďová: Žáci se smějí učitelům: podoby a funkce školního humoru zaměřeného na učitele

Studie zkoumá incidenty, kdy se žáci smějí učitelům, kteří se stávají objektem humoru dobrovolně, či nedobrovolně. Tvrzení jsou založena na analýze žákovských textů popisujících humorný zážitek ze školního prostředí na druhém stupni základní školy.


Zdroj: Pedagogická orientace, 2012, roč. 22, č. 1, str. 41–65


Ukázka 6 (pravopis je autentický):

Už měsíc dopředu jsme museli ve všech třídách, jak se lidově říká „pořádně gruntovat“. Najednou se vyklízeli staré skříně a stěhovali se pryč. Pokud museli skříně zůstat na svém místě, oblepovali se vybranými, nejhezčími výkresy. Dříve když jsme si chtěli některé výkresy vystavit, tak jsme nesměli, proto mě to přijde k smíchu, jak se kvůli inspekci dokázalo mnoho věcí zlepšit, samozřejmě že k lepšímu.

Každý učitel i učitelka upozorňovali v každé třídě, jak se máme chovat. Dokonce jsme dostali od některých učitelů otázky a odpovědi, které jsme se měli doma naučit, aby až tam bude inspekce, jsme se hlásili a vypadali, že jsme vzdělaní žáci a né žádní hlupáci.

Učitelé a učitelky změnili své chování k nám, tak o 50 % k lepšímu. Měli asi strach, aby nevypadali jako bručouni a proto se každý usmíval a snažil se látku vysvětlit tak aby to pochopili opravdu všichni. Uměli k tomu přidat příklady ze života a nám se lépe látka učila i pamatovala. Velká škoda, že jim to nevydrželo déle než do konce inspekce, která tam pobyla týden.

Text č. 21, dívka, 9. ročník

Humorný nesoulad mezi očekáváními učitelů a chováním žáků je zde líčen v duchu sociální korekce, žákovský výsměch má přimět učitele, aby se zamysleli nad svým chováním a změnili ho (například se více snažili zaujmout žáky i v běžných hodinách).


Ať se snažím, jak se snažím, moc humorné mi vylíčení situace nepřipadá. (Pozn. red.)

Vyšla Pedagogická orientace 1/2012

Pedagogická orientace je odborným recenzovaným časopisem, jehož cílem je podporovat rozvoj pedagogického myšlení. Zaměřuje se na aktuální problémy pedagogické teorie a praxe, školské politiky a přípravy učitelů. Nabízí publikační příležitost renomovaným odborníkům i začínajícím autorům.


Zdroj: Pedagogická orientace, 2012, roč. 22, č. 1


„Čtyři čísla stávajícího ročníku přinesou na dvě desítky studií – přehledových, teoretických, metodologických a empirických – věnovaných vybraným problémům ze širokého spektra pedagogických oborů. Půjde o texty pisatelů, kteří akceptovali myšlenku, že píší do časopisu, který chce být časopisem čteným. Zvláštní událost tohoto roku bude představovat příprava monotematického čísla 3/2012 věnovaného vztahu teorie a praxe v pedagogice. Navzdory pesimistickým prognózám věřím, že 2012 bude pro Pedagogickou orientaci a její příznivce dobrým rokem,“ píše za redakci v Editorialu Tomáš Janík.


Obsah

Editorial
Psané časopisy (ne)čtené – Tomáš Janík


Studie
Vidláková, J. (2012): Změny v uvažování o participaci žáků: zahraniční inspirace
Janko, T. (2012): Reprezentace obsahu: psychologická východiska a didaktické souvislosti
Šeďová, K. (2012): Žáci se smějí učitelům: Podoby a funkce školního humoru zaměřeného na učitele
Binterová, H. (2012): Klima výuky matematiky v angličtině (metodou CLIL)
Kubiatko, M., Švandová, K., Šibor, J. & Škoda, J. (2012): Vnímání chemie žáky druhého stupně základních škol
Pechová, Z. (2012): Přítomnost tematiky kulturně historického dědictví a metody animace ve výuce výtvarné výchovy v dotazníkové výpovědi učitelů


Zprávy
Zpráva z konference ECER 2011 v Berlíně – Karolína Pešková, Jana Stejskalíková
Konference Aktuální problémy pedagogiky
ve výzkumech studentů doktorských studijních programů IX. – Pavla Nádvorníková, Kamila Banátová
Nový obor Etická výchova na Univerzitě Hradec Králové – Eva Švarcová


Recenze
Kasáčová, B. a kol.: Učiteľ preprimárneho a primárneho vzdelávania. Profesiografia v slovensko-českopoľskom výskume – Jan Průcha
Kaščák, O., Pupala, B: Školy v prúde reforiem – Jiří Prokop
Píšová, M. a kol.: Kurikulární reforma na gymnáziích. Případové studie tvorby kurikula – Petr Urbánek
Jagošová, L., Jůva, V., Mrázková, L.: Muzejní pedagogika. Metodologické a didaktické aspekty muzejní edukace – Josef Maňák
Spousta, V.: Vizualizace vybraných problémů hraničních metodologických disciplín – Stanislav Střelec

Matematický talent často nepřežije první stupeň základní školy

Albert Einstein neprošel konvenční výukou na základní škole, učila ho matka. Možná i díky tomu byl génius. Situace ve výchově a destrukci talentů se od devatenáctého století nezměnila. Největší úbytek matematické tvořivosti dětí totiž zažívá naše školství už po jejich nástupu na základní školu, tady se vytváří obraz matematiky jako nezáživného drilu. Profesor didaktiky Milan Hejný pracuje na tom, aby tomu tak nebylo, a o jeho metodu je zájem i ve světě.


Příběh, který vypovídá mnoho o poměrech českého školství: žák, který do páté třídy patřil mezi nejlepší v matematice nejen ve své škole, pravidelně se umísťoval na prvních příčkách celostátních kol matematických olympiád, jako je Pythagoriáda, a jehož talent na matematiku a schopnost logického uvažování výrazně převyšovaly průměr, po přechodu na druhý stupeň nedosáhl ve svém oblíbeném předmětu na lepší známku, než je dvojka. „Takový příběh se často opakuje. Chlapec rozhodně nemá problém s matematikou jako takovou, ale narazil se svou bytostnou snahou uplatňovat svůj tvořivý přístup k řešení matematických úloh,“ komentuje příběh jeho bývalá učitelka Jitka Michnová, učitelka neratovické Základní školy Ing. M. Plesingera-Božinova. Jitka Michnová je přední propagátorkou metody výuky matematiky a součástí týmu profesora Milana Hejného z Pedagogické fakulty UK. Výuka podle Hejného metody je postavena na životní zkušenosti žáka a radostném zážitku úspěchu při řešení zajímavých úloh. Ve třídách, v nichž se učí podle koncepce profesora Hejného, patří jinak všeobecně nepopulární předmět k těm nejoblíbenějším.

Profesor Milan Hejný, který společně s doc. Darinou Jirotkovou a dalšími spoluautory své originální pojetí vtělil do učebnic matematiky pro první až pátý ročník vycházejících v Nakladatelství Fraus, považuje za tragické, když se nadané a motivované dítě, jež bylo na konci páté třídy na úrovni vědomostí sedmáka, dostane do rukou učitele, který jeho dispozice nejenom nerozvíjí, ale přímo potlačuje. Je to poměrně častý smutný příběh, který se navíc ve většině případů děje už po zahájení školní docházky.

„Polská psycholožka Edyta Gruszczyk-Kolczyńska vytvořila důmyslný nástroj na měření matematické tvořivosti předškoláků a žáků prvního ročníku. Její průzkum zjistil, že v průběhu prvního roku školní docházky u většiny dětí dochází k výraznému poklesu tvořivosti. Ruku v ruce s tím klesá vztah dítěte k matematice a samostatnému myšlení, snižuje se i jeho intelektuální sebedůvěra. Domnívám se, že v České republice je situace obdobná, ale protože jsme pouze čtvrtina Polska, je u nás de facto situace horší. Čím je země menší, tím více péče musí věnovat vzdělávání své mládeže, protože své špičkové vůdčí lidi vybírá z menšího počtu,“ konstatuje Milan Hejný. Nezávisle na něm Jitka Michnová říká: „Pokud se talentovaným žákům nedostane péče na prvním stupni, tak na druhém stupni už lze potom odhalit jen ty nejprůkaznější talenty.“

Hlavní myšlenka nabízené metody není nová. Spočívá v poznání, že když žák sám řešením vhodných úloh matematiku objevuje, tak jsou jeho znalosti pevnější a hlubší a trvalejší, než když ji učíme tak, že žák od učitele přebírá hotové poznatky a ukládá si je do paměti. Problém ale je, jak toto poznání uvést do škol. Jak vytvořit bohaté soubory vhodných úloh, jejichž řešením třída opravdu celou matematiku prvního stupně objeví? Právě to se týmu profesora Hejného podařilo v učebnicích vydávaných Nakladatelstvím Fraus. Milan Hejný k tomu dodává: „Naše učebnice předpokládají, že učitel nic žákům nevysvětluje, pouze organizuje diskusi mezi žáky. Pro mnohé učitele je tato silně netradiční cesta výuky těžko pochopitelná a nepřirozená. Ale ve všech sledovaných třídách, ve kterých učitel dokázal překonat tradiční postupy, vidíme nejen výrazný vzestup znalostí žáků, ale i jejich radost z matematiky. Projevuje se to v soutěžích, jako je Cvrček, v nichž se tyto třídy umísťují na předních místech, přičemž i nejslabší žáci těchto tříd vykazují nadprůměrné výsledky.“


O metodu profesora Hejného je zájem i v zahraničí

Problémy s vyučováním matematiky, zejména špatný vztah žáků k tomuto předmětu, nejsou jen českou specialitou, řeší je i ostatní země. Proto již v době, kdy byla tato metoda na Karlově univerzitě rozpracovávána, o ni projevili zájem i odborníci ze zahraničí. V současnosti je to Polsko či Kanada, které požádaly tým profesora Hejného o užší spolupráci. „Těší nás to, ale největší radost bychom měli, kdybychom dostali odpovídající prostor doma v ČR, abychom mohli intenzivněji pomáhat učitelům, kteří o pomoc požádají,“ dodává za svůj autorský tým Milan Hejný.


Hejného tým už pracuje na sbírkách úloh pro druhý stupeň základních škol

Žáci, kteří jsou na prvním stupni vedeni metodou Milana Hejného, mají naději, že i na druhém stupni budou vedeni stejně. Příběh z úvodu zprávy to ilustruje. Proto již déle než rok pracuje jeho tým, postupně rozšiřovaný o učitele z druhého stupně a z gymnázií, na sbírkách úloh pro 6.–9. ročník. Lze očekávat, že první sešity těchto sbírek se objeví ještě v tomto školním roce.


Našel se osvícený sponzor

„Máme učebnice pro první stupeň, pracujeme na sbírkách úloh pro druhý stupeň, máme rozpracovanou metodiku práce s učiteli, kteří mají o naši metodu zájem, máme ,ukázkové‘ třídy, ale širšímu rozvoji metody mezi učitele brání nedostatek prostředků na jejich školení. Žádali jsme MŠMT o dva granty. Jeden jsme nedostali a o osudu druhého se už půl roku diskutuje, ale žádné oficiální informace nemáme,“ říká profesor Hejný, který by se při šíření své metody nebránil podpoře ze strany soukromého sektoru. „Dostali jsme nabídky od investorů ze zahraničí, ale více nás těší, že se nám díky podpoře osvícených domácích investorů otevírá možnost podílet se na jednom projektu v České republice. Týkal by se diagnostikování úrovně matematiky žáků základních škol,“ uvádí Milan Hejný, který věří, že výsledky projektu mohou podstatně ovlivnit úroveň výuky v Česku, protože diagnostika se neomezí na standardní znalosti žáka, ale bude testovat i jeho schopnosti. Navíc bude učiteli matematiky radit, jak může svoje vyučování zkvalitnit.


S demotivovanými učiteli hrajeme stejné hry jako s dětmi

U českých učitelů nejenom matematiky postrádá Milan Hejný systémové nastavení zpětné vazby. „My potřebujeme učitele selektovat a pak je vést, ale učitel musí být současně také patřičně finančně ohodnocen. Protože není možné za současných podmínek ukázat na školu a učitele, že učí špatně, snažíme se jít opačnou cestou a vyzdvihovat ty učitele, kteří učí dobře,“ shrnuje Milan Hejný podstatu metody zprostředkování té nejlepší praxe, podle níž se řídí také Jitka Michnová, docentka Darina Jirotková, Eva Bomerová a další členové jeho týmu zapojení do školení učitelů. „Často jsme při školení svědky toho, že se nám naprosto demotivované učitele podaří revitalizovat a probudit v nich další zájem o nové metody. Hrajeme s nimi podobné hry jako s dětmi a nevěřili byste, jak to funguje,“ popisuje Milan Hejný poznatky z praxe.

„Děkujeme učitelům, kteří pomocí naši metody dosahují skvělých výsledků. Vedle Jitky Michnové a Evy Bomerové jsou to Ludmila Šimšíková, Jana Hanušová, Jarka Kloboučková, Pavla Polechová, Katka Novotná, Sylva Chaloupková a mnozí další pedagogové,“ uzavírá Milan Hejný.


Diagnostika škol podle profesora Hejného

Nástrojem připravované diagnostiky je série netradičních úloh spolu s diagnostickým klíčem, který uvádí, jak z žákova řešení zjistit jeho schopnosti hledat řešitelské strategie, tvořit, experimentovat, argumentovat, prověřovat hypotézy, interpretovat…

Učitel, v jehož třídě všichni žáci k řešení úlohy použijí stejný postup, učí instruktivněji než ten, jehož žáci použijí celé spektrum postupů.

Jedna z diagnostických úloh zní: tatínek má dvacet koleček, kolik z toho může udělat koloběžek a tříkolek. „Máme školy, kde najdou pouze jedno nebo dvě řešení, ale naopak existují školy, kde dokážou tento příklad rozvinout. Obecně je možné říct, že čím bohatší je spektrum řešení, tím je kvalita výuky vyšší. Jakmile předložíte v běžné třídě úlohu založenou na spekulování, děti si s ní neporadí, a pokud ano, tak jen omezeně. Samozřejmě i v těchto třídách se najdou žáci, kteří ji vyřeší dobře, ale jsou to jedinci. V třídách, které se učí podle metody profesora Hejného, je taková úloha standardní a děti nezaskočí, protože jsou vedeny k tvořivosti a přemýšlivosti.

Česko zná jména čtyř nejlepších mladých geografů

Jan Bednář (12 let), Jakub Gregora (13 let), Ondřej Babka (14 let) a Hana Pařízková (18 let) se stali absolutními vítězi celostátního kola Zeměpisné olympiády 2011/12, která proběhla 16. května v Plzni.


Zeměpisná olympiáda je každoroční předmětová soutěž ze zeměpisu/geografie pro žáky základních a středních škol. Je vypisována pro čtyři věkové kategorie a letošní celostátní kolo proběhlo již po čtrnácté. Každoročně se jí po celém Česku zúčastní kolem 5,5 tisíce žáků a studentů ze všech typů základních a středních škol.

Pořadatelé z katedry geografie Fakulty pedagogické Západočeské univerzity pod záštitou České geografické společnosti připravili velmi široký soubor otázek a úkolů. Soutěžící museli prokázat jak teoretické znalosti o vývoji sídelní soustavy, praktickou znalost práce s GPS, schopnost orientace na mapě a znalost možností a podmínek regionálního rozvoje. Nedílnou součástí geografických olympiád je – stejně jako v životě geografa – také práce v terénu, při níž musí prokázat takové dovednosti jako navrhnout a odborně obhájit nové využití opuštěného průmyslového areálu.

Pro nejlepší středoškoláky plzeňským celostátním kolem ještě nic nekončí, naopak to nejdůležitější je teprve před nimi. Anglická část testu naznačila, že vítězové národního kola mají možnost soutěžit a prokázat svoje znalosti i na mezinárodní úrovni. Tým prvních čtyř nejúspěšnějších řešitelů věkové kategorie 16–19 let (Hana Pařízková, Petr Kolařík, Nikola Jerinič, Bruno Jurášek) postupuje na Mezinárodní geografickou olympiádu iGeo, která se uskuteční v německém Kolíně nad Rýnem v srpnu společně s celosvětovým kongresem Mezinárodní geografické unie. A konkurence bude silná; letos se na soutěž sjedou týmy ze 30 zemí světa. Mladí geografové zde budou soutěžit v nejrůznějších znalostech a dovednostech, týkajících se například krajiny, klimatu, společenských nerovností nebo třeba regionální identity.

Kontakt: Radim Perlín, e-mail: perlin@natur.cuni.cz

Co ještě můžete získat v projektu Cesta ke kvalitě

Vážené kolegyně, vážení kolegové, rádi bychom Vám předali pro nejbližší dny a týdny několik zásadních informací, které se týkají všech, kteří by rádi využili nabídek projektu Cesta ke kvalitě.

1. Je možné se ještě přihlásit na poslední workshopy s praktickým nácvikem práce s evaluačními nástroji. Přihlašujte se na e-mail: gabriela.noskova@nuv.cz

Tyto workshopy se konají vždy od 8.30h:
Brno: 23. 5. 2012 – místo konání Středisko služeb školám, Hybešova 15, Brno
Praha: 5. 6. 2012 – místo konání jazyková škola Tutor, U půjčovny 2, Praha 1
Praha: 19. 6. 2012 – místo konání Jazyková škola Tutor, U půjčovny 2, Praha 1
Ústí nad Labem: 20.6.2012 – místo konání OA, Pařížská 15, Ústí nad Labem

2. Dále jsme připravili možnost objednání publikací projektu, kdy na základě Vašich požadavků budeme objednávat dotisky manuálů evaluačních nástrojů, bulletinů i jednotlivých publikací.

Na webových stránkách www.nuov.cz/ae/publikace-vytvorene-v-projektu jsou zveřejněny všechny publikace vytvořené v projektu včetně anotace. Při prokliku na objednávkový formulář si můžete tyto publikace objednat k dodání zdarma. Objednávky budou přijímány do 15. 6. 2012.

3. Dne 17. 5. 2012 bylo zveřejněno poslední (6.) číslo bulletinu Na cestě ke kvalitě ZDE. Toto číslo bude rozesíláno na školy spolu s DVD v první polovině června.

4. K portálu evaluačních nástrojů www.evaluacninastroje.cz

Minule jsme Vás informovali o převodu portálu evaluačních nástrojů na portál RVP.CZ. Termín převodu bude posunut a k převodu dojde na přelomu května a června. Vše ostatní bude probíhat dle předchozích instrukcí. Dosavadní portál evaluačních nástrojů bude s portálem RVP.CZ paralelně funkční do ukončení projektu v srpnu 2012. Pouze po dobu cca jednoho týdne nebude portál funkční z důvodů realizace převodu. O odstávce budete informováni na webu projektu předem.

Nový portál evaluačních nástrojů pod RVP.CZ nebude při spuštění obsahovat žádná data škol. Doporučujeme, abyste si do srpna 2012 stáhli a uložili zprávy z jednotlivých evaluačních nástrojů uložených na původním portálu. K 31. 8. 2012 dojde ke smazání dat z evaluačních nástrojů na původním portále.

5. Akreditovaný vzdělávací program Koordinátor autoevaluace, který byl v projektu připraven a pilotován, bude dále standardně součástí Programové nabídky NIDV, která vychází na každé pololetí. Vzdělávací program je v rozsahu 50 vyučovacích hodin (30 hodin prezenční výuka a 20 hodin e-learning).

Aktuální informace sledujte na www.nuov.cz/ae

Přejeme Vám krásný máj

PhDr. Martin Chvál, Ph.D., hlavní manažer projektu
Národní ústav pro vzdělávání, školské poradenské zařízení a zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků (NÚV)
Weilova 1271/6, 102 00 Praha 10
e-mail: martin.chval@nuv.cz
tel.: +420 274 022 413

Jana Hrubá: Bude reforma financování regionálního školství podle Dobeše?

Květnové číslo Informačního servisu Svazu měst a obcí ČR přineslo mj. informace o názorech starostů na reformu navrženou ještě ministrem Dobešem. Jak se k tomuto horkému problému postaví nový ministr Petr Fiala? Na středečním jednání školského výboru PSP ČR se poněkud vyjasnilo.


Jaký názor mají starostové obcí?

26. 4. 2012 se v Brně konal XIX. kongres starostů, kde byla připravovaná optimalizace sítě škol jedním ze dvou hlavních témat.

Citujeme Informační servis SMO ČR 5/2012, strana 15:

„Přestože náměstek ministra Ladislav Němec, který je i jedním z kandidátů na post ministra, pozvání Svazu přijal a svoji účast přislíbil, do Brna nakonec nepřijel. Den předem se přes svůj sekretariát omluvil. Nevyslal za sebe ani žádného jiného zástupce ministerstva, tudíž téma školství nebylo s kým diskutovat. Místopředseda Svazu a člen školské komise Jan Mareš proto účastníkům kongresu pouze zopakoval svazové stanovisko ke koncepčnímu záměru reformy financování regionálního školství, který na konci loňského roku předložil ministr Dobeš, a poukázal na celkový význam základního školství v území. Konstatoval přitom, že školství je třeba chápat komplexně. Školství není jenom vlastní vyučování, školství je také zájmové vzdělávání, školní stravování, družiny atd. A efektivita výchovně vzdělávacího procesu musí být spojena s kvalitou. Svaz proto požaduje, aby návrh byl zásadně přepracován, a to na základě důkladné analýzy dopadů na veřejnost.

Předseda Svazu Dan Jiránek poznamenal, že zarážející není pouze obsah dokumentu, tedy co ministr Dobeš předložil, zarážející je i to, jakým způsobem tak učinil. Nicméně podle posledních dostupných informací ministerstvo od záměru financovat školství na základě parametru optimálně naplněné třídy upouští. Nadále by obce měly dostávat příspěvek na žáka v kombinaci s fixní částkou na I. a II. stupeň školy. Beze změn ale vše nezůstane, s určitou optimalizací sítě škol je nutno počítat.“

V dotazníkovém šetření na krajských setkáních odpovědělo na otázku „Bude mít navržená reforma financování regionálního školství vliv i na vaše školy?“ 83 % respondentů ano, 17 % ne. Na str. 12 Informačního servisu SMO se k tomu píše: „Připravované změny v oblasti školství budou mít podle víc jak čtyř pětin starostů výrazný dopad na fungování základní školy na území obce. Obce mají strach, že venkovské školy s malotřídkami nebudou schopny plnit limity, a pokud bude chtít obec školu zachovat, bude ji muset výrazně dotovat – otázkou však zůstává, z čeho. Pokud by mělo skutečně dojít k rušení škol, starostové mají obavy z konce venkovského života. Jestliže již malé děti budou muset odjíždět do města, bude to znamenat další odliv obyvatel do měst a v neposlední řadě zátěž pro životní prostředí plynoucí ze zvýšené dopravy. Obavy přetrvávají i při financování uměleckých škol, domů dětí a mládeže i školních družin. Starostové chápou, že je potřeba nalézt ve veřejných financích úspory, ale investice do vzdělávání jsou tou poslední oblastí, kde by se mělo škrtat.“

Na problém reagovala i školská komise Svazu (str. 26): „ Komise na svém zasedání, které následovalo po XIX. kongresu starostů a primátorů v Brně, projednala předně aktuální situaci na ministerstvu školství. Prozatím nebylo jasně ministerstvem řečeno, zda od svého návrhu na reformu financování regionálního školství ustupuje, či nikoliv. Svaz se tedy bude obracet na ministerstvo se žádostí o jasnou odpověď. Pokud ministerstvo i nadále trvá na optimalizaci, musí říci, v jaké podobě. Školská komise se také důrazně ohradila proti chování ministerstva školství, které dlouhodobě ignoruje podněty a připomínky starostů a na svazové akce nevysílá žádné své odpovědné zástupce. Ministerstvo by mělo být připraveno na odbornou diskusi se zástupci samospráv, pokud předkládá takto zásadní návrhy.“


Jak vypadá situace po změně ministra?

Na školském výboru PSP ČR 16. 5. 2012 vystoupil k problému reformy systému financování regionálního školství náměstek ministra Ladislav Němec. Řekl, že materiál předložený ministrem Dobešem byl návrhem filosofie reformy pro odbornou diskusi. Kolovala čísla (minimální počet žáků ve třídě, pozn. red.), která nebyla reálná. Hledalo se konsensuální řešení. Systém financování je nutno modifikovat, protože celá řada problémů graduje. „Pracovali jsme na variantách řešení a nebyli jsme schopni dávat zpětnou vazbu. Poslední verze byla vstřícná ke stanoviskům veřejnosti – normativ na žáka bez omezení počtu žáků ve třídě. Do toho vstoupilo vázání prostředků 2,5 miliardy, příprava rozpočtu na rok 2013/2014 a změna ve vedení ministerstva,“ vysvětloval Němec. „Po delší debatě s novým ministrem došlo k dohodě, že reforma financování regionálního školství podle dosavadního modelu bude zastavena a počká se na přípravu rozpočtu na rok 2013/2014. Ministerstvo by chtělo dosáhnout alespoň zachování objemu finančních prostředků jako v roce 2012 před vázáním.“

Školský výbor vzal informaci na vědomí a vyžádá si, aby byl partnerem ministerstva hned od začátku práce na nové koncepci reformy financování regionálního školství.

Starostové si zatím mohou oddychnout.

Vladimír Burjan: Naše školstvo potrebuje menej manažovania a viac premýšľania

Dnešné problémy školského systému nie sú problémami jeho manažovania. Sú problémami spochybnenej a zneistenej podstaty školy, jej miesta v spoločnosti, jej účelu, cieľov a funkcií, ktoré má v spoločnosti plniť.


Zdroj: Blog Ondřeje Šteffla 1. 3. 2012

Ministri vidia svoju hlavnú úlohu v úspešnom manažovaní rezortu, v efektívnom narábaní so zdrojmi, v zmenách legislatívy, v tvorbe materiálov a prijímaní opatrení. Obávam sa však, že práve takýto zúžený manažérsky prístup je spoluzodpovedný za našu osudnú „slepotu“ voči najvážnejším problémom súčasnej školy.

Aj preto nepovažujem v tejto chvíli za užitočné stavať sa do pozície akéhosi tieňového ministra a formulovať alternatívne koncepčné dokumenty, návrhy opatrení či postupnosti krokov s časovým harmonogramom. Nechcem byť ďalším manažérom, pretože dnešné problémy školského systému nie sú problémami jeho manažovania. Sú problémami spochybnenej a zneistenej podstaty školy, jej miesta v spoločnosti, jej účelu, cieľov a funkcií, ktoré má v spoločnosti plniť.

Pán A. mi vytkol, že nikde neuvádzam postupnosť krokov vedúcu od A k B. Jedným z dôvodov je aj to, že neexistuje iba B. Budúcnosť školy môže mať aj podobu C, D, E či F. Aby malo zmysel formulovať konkrétne postupnosti krokov, musela by existovať zhoda ohľadom cieľa. A tá neexistuje. V tejto chvíli preto považujem za dôležitejšie poukazovať na to, že stav A je neudržateľný a upriamovať pozornosť verejnosti na možné alternatívy.

Otázka však stojí ešte inak: máme sa vôbec snažiť o celospoločenský konsenzus ohľadom podoby a cieľov štátneho školského systému? Nie sú už štátne školské systémy historicky prekonanou inštitúciou? Sú ešte stále tým najvhodnejším nástrojom na zabezpečenie vzdelanosti občanov alebo sa už naopak stávajú jej prekážkou? Je vôbec v dnešnej postmodernej spoločnosti ešte možné dosiahnuť širšiu zhodu na tom, ako by mali fungovať a o čo by sa mali usilovať všetky (alebo skoro všetky) školy v krajine? A je taká zhoda vôbec žiaduca? Nebolo by rozumnejšie, keby sa časť škôl pretransformovala z modelu A na model B, ďalšia časť na model C, ďalšia na D atď.? Nebolo by prospešnejšie, keby niektoré školy akcentovali kognitívny rozvoj žiakov, iné ich socializáciu, ďalšie prípravu na akademickú dráhu, iné uplatniteľnosť na trhu práce, ešte ďalšie výchovné aspekty a pod.?


Celý text najdete ZDE.

Daří se ve vaší škole spolupráce s rodiči?

Nabídka seminářů a besed značky Rodiče vítáni může pomoci učitelům a rodičům lépe spolupracovat.


Zdroj: Rodiče vítáni 25. 4. 2012

Na základě zjištěného zájmu nabízí nově semináře a besedy, která se dotýkají spolupráce a komunikace mezi školou a rodiči.


Konfliktní komunikace a jak na ni

Seminář je určený jak učitelům, tak i rodičům. Smyslem je pochopit základní zákonitosti mezilidské komunikace a možnosti prevence řešení konfliktů a krizových situací. Účastníci si osvojí principy efektivní komunikace v konfliktních situacích a vyzkouší si schopnosti formulovat své požadavky. Seminář bude probíhat jako trénink konkrétních situací se zpětnou vazbou.

Na semináři se seznámíte s:
– osobní mapou komunikačních situací
– konstruktivními a destruktivními prvky komunikace
– tím, jak vést rozhovor od NE k ANO
– nástroji komunikace (aktivní naslouchání, umění sdělit druhému, co mi vadí)
– strategií a kroky k řešení konfliktu
– analýzou konfliktu, identifikací vlastní strategie řešení konfliktu
– prací s emocemi
– tím, jak sdělit to, co se mi nelíbí, aby to druhý mohl přijmout
– tím, jak zvládat agresi a manipulaci


Škola otevřená rodičům, rodiče otevření škole

Seminář je určen učitelům, kteří mají zájem se blíže podívat na možnosti otevřené komunikace a spolupráce s rodiči. Seminář je postaven na zkušenostech se značkou Rodiče vítáni a kritérii certifikace této značky. Seminář probíhá jako autoevaluace školy, při níž mají učitelé možnost posoudit, v čem jsou ve spolupráci s rodiči úspěšní a proč, a kde leží hlavní překážky v komunikaci a jak je odstranit. Seminář je možné na vyžádání organizovat i pro skupinu složenou z učitelů i rodičů, kdy je práce postavena především na tréninku vzájemné komunikace.


Škola otevřená rodičům, rodiče otevření škole

Beseda pro rodiče je postavena především na tréninku nekonfliktní komunikace se zástupci školy a příkladových řešeních situací, kdy dochází mezi školou a rodiči k neporozumění a konfliktu. Rodiče se zároveň seznámí se značkou Rodiče vítáni a kritérii, podle nichž lze rozlišit školu, která se staví vstřícně ke komunikaci s rodiči svých žáků. Při práci v semináři mohou posoudit míru otevřenosti „jejich“ školy.


Spolupráce školy s komunitou

Seminář je určený jak učitelům, tak i rodičům. Záměrem je přiblížit možnosti aktivní participace rodičů na životě školy a samotné zapojení školy do života místní komunity. Součástí je seznámení se s prvky a metodami komunitního plánování na konkrétním případu dané školy. Výstupem je plán dalších kroků, které je možné realizovat na podporu tvorby komunity. Seminář je postaven na zkušenostech konkrétních obcí a škol, které se do podobného procesu již pustili.

Seminář je realizován ve spolupráci s organizacemi Centrum pro komunitní práci.


Více informací:
Konfliktní komunikace a jak na ni
Škola otevřená rodičům, rodiče otevření škole – beseda
Škola otevřená rodičům, rodiče otevření škole – seminář
Spolupráce školy s komunitou

V případě zájmu o některý ze seminářů vyplňte objednávku na webu.

Víte, co je to badatelsky orientované vyučování?

Pedagogická a Přírodovědecká fakulta Jihočeské univerzity spolupracují na realizaci Pilotního projektu vzdělávání učitelů přírodopisu a biologie s tematikou badatelsky orientovaného vyučování. Projekt byl zahájen v březnu 2012 a bude trvat do října 2012.

„Do přípravy a realizace úvodní fáze projektu se zatím zapojilo zhruba 10 zaměstnanců z Pedagogické a 15 z Přírodovědecké fakulty," uvedl manažer projektu Mgr. Jan Petr, Ph.D., z Pedagogické fakulty a upřesnil: „Projektem projde zhruba 15 učitelů gymnázií a středních škol a 35 učitelů základních škol. Počítáme také se zapojením zhruba 200 studentů, převážně zprostředkovaně přes implementaci BOV ve výuce na fakultách. Studenti PF se navíc budou podílet jako součást organizačních týmů připravujících jednotlivé semináře ."

Cílem projektu je vzdělávání stávajících i budoucích učitelů přírodopisu a biologie v oblasti badatelsky orientovaného vyučování (BOV) včetně začlenění postupů BOV do výuky přírodopisu a biologie na základních a středních školách. Pomocí projektu také dojde k vytvoření sítě pedagogických pracovníků, která zahájí a bude udržovat vzájemnou spolupráci a motivaci učitelů při přípravě a vedení hodin přírodopisu a biologie formou BOV.

„K dalším výstupům je možné zařadit implementaci prvků BOV do didaktik biologie a přírodopisu a do odborně-biologických disciplín tvořících základ pro obory zaměřené na učitelské vzdělávání na PF a PřF. Budou také vytvořeny a aktualizovány stránky s metodickými a dalšími podpůrnými výukovými materiály", doplnila koordinátorka projektu za PřF Mgr. Eva Kalmíková.


Co je badatelsky orientované vyučování?

Je jednou z účinných aktivizujících metod vyučování. Vychází z konstruktivistického přístupu ke vzdělávání. Učitel nepředává učivo výkladem v hotové podobě, ale vytváří znalosti cestou řešení problému a systémem kladených otázek (komunikačního aparátu). Učitel má funkci zasvěceného průvodce při řešení problému a vede přitom žáka postupem obdobným, jaký je běžný při reálném výzkumu. Od formulace hypotéz (jak co funguje, jakou to má roli…), přes konstrukci metod řešení (jak to zjistit…), přes získání výsledků (zjištěných metodikou, na které se žáci s učitelem dohodli) a jejich diskusi (co to znamená? co mohlo být jinak? co tomu říkají informace na webu a v literatuře?) až k závěrům (takhle to je, …by to mohlo být…). To umožňuje žákovi relativně samostatně a v kooperaci se spolužáky formulovat problém, navrhnout metodu jeho řešení, vyhledávat informace, řešit problém prodiskutovaným způsobem a tak aktivně získávat potřebné kompetence, znalosti, dovednosti a komunikační schopnosti.


Stránky Pilotního projektu vzdělávání učitelů přírodopisu a biologie s tematikou badatelsky orientovaného vyučování najdete ZDE.

Zdeněk Šimanovský, Alena Tichá: Hrajeme si s písničkou

Zpěvník s návody na hry pro děti obsahuje bezmála sto písniček vhodných pro práci s dětmi. Jsou v jednoduché notové lince s akordy a každá je doplněna návody k hrám a činnostem.

Na náladu, obsah a děj písniček navazují náměty na činnosti, které umožňují dramaticky zpřítomnit postavy a situace. Práce s písničkami a náměty na hry podporují zdravé, uvolněné a spontánní klima ve třídě, radost i sebepoznání. Kniha bude dobrým pomocníkem učitelek, vychovatelek a rodičů dětí předškolního věku i dětí prvního stupně základních škol, přibližně do jedenácti let. Kniha je doplněna CD s hudebním doprovodem.

Mgr., MgA. Zdeněk Šimanovský absolvoval dramaturgii divadla, psychologii, výcviky v psychoterapii, konstelacích a řadu kurzů. Externě učí na PedF UK, pracuje jako terapeut a supervizor v oblasti systemické muzikoterapie, psycholog a lektor psychoterapeutických výcviků. Je autorem a spoluautorem šesti knih vydaných v nakladatelství Portál, např. Lidové písničky a hry s nimi, Hry pro zvládání agresivity a neklidu, Hry s hudbou a techniky muzikoterapie, a DVD Hry s hudbou pohybem a zpěvem pro mladší a starší děti.

PaedDr. Alena Tichá, Ph.D., vyučuje zpěv na PedF UK a ZUŠ, odborně se zabývá metodikou hlasové výchovy a práce s dětmi, jako hlasový poradce spolupracuje s pěveckými sbory všech úrovní jak doma, tak i v zahraničí, vede pracovní semináře na téma hlasová výchova, je autorkou a spoluautorkou knih vydaných v nakladatelství Portál: Učíme děti zpívat, Písničky a jejich dramatizace, Zpíváme a hrajeme si nejmenšími, Zpíváme a nasloucháme hudbě s nejmenšími.

Zvukové ukázky z knihy naleznete ZDE.

Jak pomoci trhu práce na střední a východní Moravě?

V Olomouckém a Zlínském kraji jsou značné rozdíly mezi potřebami trhu práce a tím, co uchazeči o pracovní místa skutečně nabízejí. Mezi nejvíce poptávané profese patří především řemeslníci a opraváři (například svářeči či nástrojáři), a také obsluha strojů, techničtí a odborní pracovníci a řidiči.

O těchto a dalších tématech diskutovali účastníci Kulatého stolu s názvem Efektivní trh práce pro 21. století – kvalifikace a vzdělání z pohledu zaměstnavatelů, který se konal 19. 4. v prostorách hotelu Hesperia v Olomouci. Uspořádal jej Svaz průmyslu a dopravy ČR a mezi účastníky akce bylo mnoho zástupců významných zaměstnavatelů Olomouckého a Zlínského kraje, ale také představitelé krajských poboček Úřadu práce ČR a středních odborných škol v obou krajích.

Hana Houšťová ze společnosti Asistenční centrum, jež poskytuje strategické a ekonomické poradenství při získávání dotací a grantů, prezentovala výsledky analýzy disparit trhu práce v Olomouckém a Zlínském kraji. Nedostatky pracovního trhu v těchto regionech jsou dvojího rázu. Jednak existují oblasti, kde je příliš mnoho absolventů středních škol, kteří pak těžko nacházejí uplatnění, a jednak jsou oblasti, kde naopak existuje mnoho volných pracovních míst, ale absolventů je nedostatek. Mezi ty se řadí hlavně učňovské obory obecně, a z nich zdaleka nejvíce strojírenství a strojírenská výroba, dále doprava a stavebnictví, ale také třeba zemědělství, což představuje určité regionální specifikum Zlínského kraje. Ve Zlínském kraji jsou obecně disproporce trhu práce ještě větší, přičemž u učňovských oborů víceméně neexistuje jediná oblast, která by vykazovala příliš mnoho zájemců. V obou krajích je také mnohem vyšší poptávka na trhu práce po absolventech učebních oborů než po absolventech maturitních oborů. To potvrdil i přehled nejvíce poptávaných profesí.

Zdeněk Vršník ze Svazu průmyslu a dopravy ČR představil nově budované systémy Národní soustava povolání a Národní soustava kvalifikací. Obě soustavy mají posílit význam dalšího vzdělávání pro řešení struktury lidských zdrojů ve firmách, zpřesnit komunikaci s Úřadem práce ČR a agenturami práce a účinněji koordinovat procesy rozvoje lidských zdrojů. Hlavním cílem je optimalizace profesní skladby zaměstnanců ve firmách, aby zaměstnavatelé měli vždy příležitost vyhledat potřebnou pracovní sílu. K tomu slouží i aktuální katalog prací vytvořený v rámci NSP, který se stává důležitým komunikačním nástrojem všech zúčastněných subjektů na trhu práce.

V další části prezentace Zdeněk Vršník informoval o hlavních tvůrcích NSP a NSK – sektorových radách, které sdružují zástupce zaměstnavatelů, profesních sdružení, vzdělavatelů a dalších subjektů v daném odvětví. V současné době je v České republice ustaveno 29 těchto institucí a celkem je v tomto systému aktivně zapojeno kolem 1200 osob. Poté pokračoval se sektorovými dohodami, které přinášejí odpověď na aktuální potřeby zaměstnavatelů v jednotlivých sektorech ekonomiky. Proces jejich schvalování je zatím úspěšný – bylo jich dosud podepsáno už pět z celkových sedmi pilotních projektů. „Jejich úspěch přitom může předznamenat vznik dalších podobných úmluv v různých odvětvích, pomoci posílit české hospodářství a eliminovat nepříznivé trendy, které v něm existují. Jedná se o unikátní případ sjednocení a spolupráce různých subjektů na řešení problémů v rozvoji a řízení lidských zdrojů. Považuji za obrovský úspěch, že jinak konkurenční firmy jsou v této oblasti ochotny spolupracovat," uvedl.

V diskuzi se účastníci kulatého stolu shodli na tom, že v obou krajích chybí podpora technického vzdělávání, ať už ze strany krajské administrativy nebo zaměstnavatelů v regionu. Igor Machálek ze společnosti Siemens uvítal podporu trhu práce ze strany státu v podobě Národní soustavy povolání a Národní soustavy kvalifikací. „Firmám to ušetří náklady na získávání a přeškolování zaměstnanců," zdůraznil. Lidé by tak měli mít lepší představu o tom, co musejí umět, aby mohli vykonávat určité povolání.

Miloš Rathouský ze Svazu průmyslu a dopravy ČR s tím souhlasil a upozornil v té souvislosti na odstrašující příklad některých jihoevropských států, z nichž například ve Španělsku je více než padesátiprocentní nezaměstnanost absolventů. „Důležitá je prevence, směrování lidí na ty obory, které jsou skutečně poptávány na trhu práce,“ řekl.

Hana Vaňková ze společnosti Senior Flexonics navíc upozornila na problém překvalifikovanosti, kdy většina zaměstnavatelů má zájem obsadit pozice vhodné pro středoškoláky spíše absolventy vysokých škol. Igor Machálek tento jev vysvětlil tím, že kvalita středoškolských i vysokoškolských absolventů neustále klesá. Národní soustava povolání a Národní soustava kvalifikací představují řešení těchto problémů. To potvrdil i Petr Šimek z Ministerstva práce a sociálních věcí: „Když porovnám NSP a NSK s jinými evropskými projekty, musím říci, že za tímto projektem jsou vidět jasné a výrazné výsledky," uzavřel diskuzi.


Více informací:
www.nsp.cz
www.narodni-kvalifikace.cz
www.vzdelavaniaprace.cz

Vyhlášeny soutěže kvality v dalším vzdělávání

Měřit kvalitu vzdělávání není vůbec snadné. Stát i zaměstnavatelé tak utrácejí značné finanční sumy i za nekvalitní vzdělávání, aniž by dokázali skutečnou kvalitu rozeznat. Cílem Asociace institucí vzdělávání dospělých ČR (AIVD ČR) jako největšího profesního sdružení v oboru je poukazovat na příklady dobré praxe a tyto také oceňovat. Proto v letošním roce asociace udělí dvě ceny kvality ve vzdělávání dospělých: v soutěži Lektor/lektorka roku 2012 a nově také v soutěži Vzdělávací instituce roku 2012.

Po loňském úspěchu prvního ročníku soutěže Lektor/lektorka roku, kdy komise odborníků, zaměstnavatelů a zástupců Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy vybrala v náročném procesu jako vítěze lektorku brainjoggingu z liberecké vzdělávací společnosti ALPELEPHANT, vyhlašuje AIVD ČR stejnou soutěž i letos.

Postup přihlášení je následující: nominující instituce dodá vyplněný hodnoticí dotazník vyhodnocující práci lektora/lektorky v kritériích týkajících se zvládnutí metodiky vzdělávání dospělých, schopnosti sestavení vzdělávacího programu, práce s didaktickými pomůckami, ovládání komunikačních dovedností, práce se skupinou či osobnostních předpokladů. Dalším materiálem pro hodnocení komise je DVD s desetiminutovou videoukázkou lektorské práce a vzorek studijních materiálů používaných lektorem při výuce.

„Kritéria soutěže jsme nastavili velmi přísně, vždyť naším cílem je poukázat na skutečnou kvalitu ve vzdělávání dospělých a nastavit tak jasné měřítko pro ostatní lektory,“ uvedl PhDr. Zdeněk Palán, Ph.D., prezident AIVD ČR a expert na oblast dalšího vzdělávání.

Letošní novinkou je soutěž Vzdělávací instituce roku 2012, jejímž cílem je upozornit na kvalitu vzdělávacích institucí, stanovit jasná kritéria kvality a nastavit touto soutěží vzdělávacím institucím určité zrcadlo.

„Soutěž jsme připravovali déle než rok, nebylo vůbec snadné shodnout se na tom, která kritéria jsou pro kvalitu vzdělávacích institucí klíčová. Po řadě jednání a anketě mezi členy asociace se to podařilo a soutěž je tak konsenzem řady odborníků na vzdělávání dospělých napříč obory i regiony ČR,“ doplnila Mgr. Jana Brabcová, viceprezidentka AIVD ČR a místopředsedkyně Pracovní skupiny AIVD ČR pro kvalitu v dalším vzdělávání.


Jak tedy bude probíhat výběr?

„Z došlých přihlášek odborná komise vybere tu instituci, která nejlépe vyhoví všem náročným kritériím. Protože usilujeme o maximální objektivitu, komise bude složena ze zástupců asociace, akademické obce, zaměstnavatelů, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstva práce a sociálních věcí, Úřadu práce ČR či osobností vzdělávání dospělých,“ vysvětlil Mgr. Tomáš Langer, viceprezident AIVD ČR a člen Národní rady pro kvalifikace.

Mezi základní kritéria hodnocení kvality patří prozákaznická orientace; tvorba vlastních produktů a přínos trhu dalšího vzdělávání; kvalita lektorů a jejich rozvoj; kvalita vzdělávání, certifikace, členství v profesních sdruženích; etické chování na trhu i vůči kolegům; metodika vzdělávání a samozřejmě také reference.

Obě soutěže byly vyhlášeny 17. dubna 2012 a přijímání přihlášek bude probíhat až do 30. září 2012. Následně zasednou odborné komise, které představí výsledky svého hodnocení na konferenci AIVD ČR na téma „Nová ekonomická situace: výzva ke vzdělávání“ dne 21. listopadu 2012 v Praze.

Bližší informace o obou soutěžích naleznete na webu www.aivd.cz/soutez.


Kontakty:
PhDr. Zdeněk Palán, Ph. D., prezident, tel.: +420 734 605 208, e-mail: reditel@aivd.cz
Mgr. Tomáš Langer, výkonný ředitel, tel.: +420 739 445 930, e-mail: reditel@aivd.cz

Postupujeme dál na CESTĚ KE KVALITĚ

Projekt „AUTOEVALUACE- Vytváření systému a podpora škol v oblasti vlastního hodnocení“ vstupuje do své poslední fáze a školám nabízí již řadu nástrojů a možností na podporu vlastního hodnocení.