Jana Hrubá: Jak zjistíte postoj žáků k vašemu předmětu?

První díl seriálu o evaluačních nástrojích, které může učitel využít pro získání zpětné vazby o své práci.



Výsledky našich dětí v mezinárodním výzkumu PISA 2009 před časem rozvířily hladinu veřejného mínění. Sestupný trend ale trvá už od roku 1995. Vždycky se vzedme hladina, objeví se spousta lamentací, chvíli se hledají viníci, a pak kruhy na hladině zmizí a všechno jede dál postaru až k dalšímu kolu výzkumu.


Kde je příčina?

Nejdůležitější je ale zeptat se, proč tomu tak je, co je příčinou. Svádět to střídavě na kurikulární reformu a rozrůzněnost školních vzdělávacích programů, na klesající úroveň žáků, na současnou konzumní společnost nebo na nekvalitní učitele je velkým zjednodušením. Možná bychom se měli jako učitelé i jako rodiče více zabývat tím, co se stane v průběhu školní docházky s vrozenou chutí malých dětí učit se nové věci, s jejich vytrvalým zkoumáním světa, který je obklopuje. Na jejich neustálé PROČ v tom čase ani nestačíme odpovídat. Jak to, že u mnohých z nich tato motivace mizí už v průběhu prvního ročníku?


Co neděláme dobře?

Když jsem o tom přemýšlela, vrátila jsem se ke knihám Johna Holta „Proč děti neprospívají“ a „Jak se děti učí“, jejichž překlady vyšly u nás začátkem 90. let. Autor věnoval hodně času pozorování dětí při učení. V jeho knihách můžeme najít mnoho zajímavého, co by nám mohlo pomoci i v dnešní situaci.

John Holt píše v předmluvě ke své knize: „Proč děti neprospívají? Neprospívají proto, že se bojí, nudí a že jsou zmatené. Bojí se ze všeho nejvíce toho, že neuspějí, že zklamou nebo nepotěší tu spoustu starostlivých dospělých kolem sebe, jejichž nekonečné naděje a očekávání visí nad jejich hlavami jako mrak. Nudí se proto, že to, co jim ukládáme a o čem říkáme, že mají ve škole dělat, je pro ně nepodstatné, nezajímavé, a protože to klade velmi omezené a úzké požadavky na široké spektrum jejich inteligence, schopností a talentů. Jsou zmatené proto, že většina z vodopádu slov, který na ně ve škole dopadá, má jen malý nebo vůbec žádný smysl. Často je ve zřejmém rozporu s jinými věcmi, které jim byly řečeny, a jen velmi zřídka má nějaký vztah k tomu, co skutečně znají, k hrubému modelu skutečnosti, který si nosí ve svých hlavách.“ Jako by si přečetl výsledky výzkumu PISA…

Testy PISA 2009 totiž doprovázel také dotazník pro žáky, v němž se zjišťovalo, jaký vztah mají ke své škole. „Je alarmující, že více než polovina českých patnáctiletých žáků se ve škole často nudí a třetina do školy nechce chodit. Nejlepší vztah ke škole mají žáci čtyřletých gymnázií, přesto se ve škole nudí téměř polovina z nich. Za pozornost stojí i situace na víceletých gymnáziích, do kterých podle vlastního vyjádření nechce chodit čtvrtina patnáctiletých žáků.“ Dodejme na základě grafu v publikaci, že ve škole se nudí 60 % žáků základních škol a 40 % by tam nejraději nechodilo. (Hlavní zjištění výzkumu PISA 2009. ÚIV 2010, str. 38)

Věnujeme tomuto výstupu dostatečnou pozornost? Na propadu českých výsledků se nejvíce podílejí chlapci. Souvisí jejich počet nějak s počty nudících se žáků? (Zatím nevíme, sekundární výzkum neproběhl.) Zajímá nás to jako učitele? Víme, jak se takové věci dají zjistit?


Jak se dovědět něco bližšího o dětech a jejich učení ve škole?

Možností dovědět se o vztahu dětí k učení a škole, o jejich vnímání prostředí třídy a školy a o dalších okolnostech vzdělávání je celá řada. Na základě konkrétních zjištění v konkrétní škole u konkrétních žáků konkrétních učitelů je možné zamyslet se nad tím, co by se pro ně dalo udělat. Společně – učitelé s rodiči a určitě i s žáky – se můžeme zamyslet, jak zlepšit postoj jednotlivých dětí k učení, jejich dovednost učit se a v důsledku i jejich vzdělávací výsledky. Rodiče by v tom měli školu podpořit. Cílem je přece lepší příprava všech žáků pro osobní i profesní život.

Zajímavé možnosti (říká se jim evaluační nástroje) nabízí školám projekt Cesta ke kvalitě. Dnes se například můžeme podívat, jak se dají zjistit postoje žáků ke škole a k jednotlivým předmětům.

Postoje žáků ke škole může odhalit dotazník se záhadným názvem sémantický diferenciál. Mapuje postoje jednotlivého žáka ke vzdělávání, ke škole a k vybraným vyučovacím předmětům, které bývají považovány za jádro všeobecného vzdělávání – konkrétně k českému a cizímu jazyku, matematice a informatice…

…Pro každého žáka je – v závislosti na jeho schopnostech, zájmech, rodinném zázemí a trendu třídy – postoj k předmětům jiný. Ve všech případech autoři knihy Jaký jsem učitel V. Hrabal a I. Pavelková (Portál 2010) konstatují, že největší vliv na oblibu předmětu, chápání jeho obtížnosti a významnosti (smyslu) má učitel. Je to jeho způsob výuky, motivace žáků a způsob hodnocení, které jsou pro vztah k předmětu významné. Kniha nabízí učitelům dotazníky, kterými mohou zjistit postoje žáků ke svým předmětům i ověřit si, zda se shoduje nebo liší pohled žáků a jejich vlastní odhad. Svou roli ale sehrává podle autorů také frustrace potřeb. Pokud se žák ve škole necítí dobře a postrádá motivaci, objevuje se nuda nebo strach a obranným mechanismem může být i agrese. Samozřejmě to souvisí nejen se způsobem výuky, ale významně i s žákovou osobností.


Co se s tím dá dělat?

Pokud bude učitel znát postoj svých žáků ke vzdělávání a jejich vztah ke svému předmětu, může s tím pracovat – volbou konkrétního učiva zajímavého pro žáky, spojováním s jejich zkušenostmi, výběrem efektivnějších forem výuky, využíváním materiálů pro žáky atraktivních. Tak jako automechanik musí umět zjistit, proč nejde motor, závadu odstranit a motor nahodit, měl by také učitel být profesionál. Na základě pozorování, dotazování, zjišťování by měl umět diagnostikovat příčiny obtíží a navrhnout a realizovat řešení. Také škola jako společenství učících se by měla zařadit postoje žáků k učení mezi své priority. Rodiče to jistě uvítají, protože důsledky vidí u svých dětí, a nemůže jim to tedy být lhostejné…

… Na závěr nechme ještě promluvit Johna Holta: „Protože nemůžeme vědět, jaké znalosti budou potřebné v budoucnu, je nesmyslné pokoušet se je vyučovat s předstihem. Místo toho bychom se měli snažit vychovat lidi, kteří se budou do té míry rádi učit a budou se učit natolik dobře, že budou schopni se naučit cokoliv, co se bude třeba naučit.“ (1964)


Celý text článku si můžete přečíst ZDE (psáno pro web RVP – 1. díl seriálu Kudy vede cesta ke kvalitě).


Seriál Kudy vede cesta ke kvalitě
2. díl Víte, jakou motivaci mají vaši žáci?
3. díl Jaký je váš vztah s žáky, jak je vedete při učení?
4. díl Jak se vaši žáci cítí ve své třídě?

Jana Poláchová Vašťatková: Autoevaluační zpráva: nezbytnost, nebo zbytečná administrativa?

V předcházejících číslech bulletinu Na cestě ke kvalitě jste již měli možnost postupně poznávat specifika jednotlivých fází evaluačního procesu probíhajícího ve škole. Dnes se podrobněji zaměřím na závěrečnou fázi, v jejímž rámci je vytvářena autoevaluační zpráva .


Zdroj: Bulletin Cesta ke kvalitě č. 5, 2011/2012, str. 2–5


Na její tvorbu mohou mít lidé úzce spjatí s realizací autoevaluace ve školách různé názory, což ukazují i následující výroky: „Tolik práce nám evaluace dala, tolik času vzala a ještě jsme při ní zároveň vyučovali, snažili se o individuální přístup k žákům, o komunikaci s rodiči, s vedením i s partnery školy, věnovali se projektům… Už nemáme čas ani energii vytvářet jakési zprávy o tom, co jsme dělali…Však my si vše potřebné pamatujeme…. Další administrativa… K čemu je to vůbec potřeba? A nemůže to napsat ředitel – ten nejlépe ví, co tam dát…“ Smyslem předkládaného textu není přesvědčit vás o nezbytnosti vytvářet v návaznosti na autoevaluaci školy další a další dokumenty, složky, archiválie… Spíše bych chtěla vyzdvihnout důležitost, jakou má podávání zpráv v evaluačním procesu, a v této souvislosti poukázat na některé jeho aspekty, které mohou významně posílit (ale i oslabit) pozici evaluace v práci školy či jiné organizace.

Z obecného hlediska znamená zpráva oznámení události, předání získané informace, sdělení něčeho nového. Zpráva z autoevaluace se pak váže na události v příslušných procesech a informuje o tom, co a s jakými výsledky se odehrálo při evaluačních aktivitách ve škole (ve zprávě dochází k vyhodnocení z hlediska dosažení cíle apod.). Její zpracování vyplývá z potřeby završit zahájený autoevaluační cyklus. Z pohledu řízení školy jako specifické organizace je autoevaluační zpráva dokumentem, který poskytuje aktuální odpověď na otázku: Jak na tom právě je naše škola? – a vytváří fundovanou oporu pro zvažování: Kam chceme jít, kam se chceme posunout?

Zásadním východiskem k tomu, jak nahlížet na tvorbu zprávy z realizované autoevaluace v konkrétní škole, je poznání (přiznání si) důvodu, PROČ je vlastně autoevaluace ve škole realizována. Aby byly splněny legislativní požadavky? Protože mají žáci, rodiče, učitelé zájem o chod školy? Protože je ve škole zapotřebí zjistit nové impulzy pro další práci? Atd. Odpověď pak předurčuje, jaké funkce může autoevaluační zpráva ve škole zastávat.

Může:
– se stát prokazatelným milníkem v práci školy či jen některých lidí (umožní zřetelně oddělovat, jak se pracovalo „před“ a „po“ určité době)
– primárně sloužit a konkretizovat další profesní, ale i osobní rozvoj evaluátorů i tvůrců zprávy (vždyť strukturovat myšlenky, vyhledávat priority a poté je komunikovat není pro mnoho z nás samozřejmostí)
– se stát významným pomocníkem pro vysvětlení a zdůvodnění potřeby ve škole plánovaných změn: může prokazatelně podpořit určité rozhodnutí směřující k udržování nebo zlepšování kvality výchovně-vzdělávacího procesu, může pomoci plánovat aktivity zaměřené na rozvoj školy
– představovat zpětnou vazbu pro všechny, kteří se evaluace přímo účastnili (ať už jako její realizátoři, respondenti…), a mohou se tudíž oprávněně ptát na závěry z procesů, do kterých byli vtaženi
– se stát způsobem, jak informovat o dění ve škole i ty, kteří nebyli do evaluačních procesů přímo vtaženi, tzn. i širší okolí školy
– být důležitým podnětem pro zlepšování následných evaluačních aktivit (zpráva pomáhá lépe identifikovat silné i slabé stránky realizované autoevaluace)
– být podpůrným důkazem při získávání různých certifikátů (např. Model excelence EFQM)
– být důkazem toho, že se ve škole dodržuje litera zákona
– se stát nástrojem pro podporu PR školy (zpráva pomáhá prokázat míru, do které jsou reflektovány potřeby a přání „zákazníků“, a i to, že se organizace snaží na sobě pracovat, zlepšovat se, učit se)
– …

Celý článek najdete ZDE (strana 2–5).

Šárka Portešová: Rozumově nadané děti s dyslexií

Nesprávná identifikace dvojí výjimečnosti je pro většinu těchto dětí neobyčejně riziková. V důsledku nerozpoznané poruchy může například i velmi chytré dítě rychle klesat v pomyslném žebříčku školní úspěšnosti a může být trvale zařazeno mezi průměrné, či dokonce podprůměrné žáky.

Autorka vysvětluje, jak je vhodné tyto děti, jež bývají označovány jako tzv. „paradoxní žáci“, rozpoznat, jakým způsobem obvykle kompenzují svůj handicap, jaký je častý profil jejich schopností a handicapů při psychologickém vyšetření, jaký je obvykle jejich styl učení, paměť, motivace, tvořivost, jaké mají sociální a emocionální problémy a zejména jaké jsou možnosti jejich dalšího vzdělávání tak, aby byly skutečně rozvíjeny jejich schopnosti, nejen kompenzovány nápadné handicapy. Publikace se opírá o zahraniční poznatky, ale vychází z českého výzkumu a úzkého kontaktu s konkrétními nadanými žáky a studenty s dyslexií. Pro lepší názornost je text doplněn citáty rozhovorů a ukázkami výtvorů a školních prací dětí, komentáři jejich učitelů a rodičů a kazuistikami vybraných dětí.

Mgr. Šárka Portešová, Ph.D., je vývojová psycholožka, dlouhodobě se zabývá psychologií rozumově nadaných dětí. V této oblasti provádí výzkum a poskytuje poradenství nadaným dětem i jejich rodičům a učitelům. Přednáší na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.


Ukázka z knihy: Identifikace nadaných dětí s dyslexií a její význam

Rozpoznání schopností, ale i handicapů těchto dětí je klíčem k jejich rozvoji, a tím i k pozdějšímu úspěchu. Je východiskem pro vytvoření vhodného způsobu vzdělávání, základem pro tvorbu speciálních vzdělávacích programů i prostředkem ke zformování odpovídající psychologické podpory, jež společně povedou k rozvoji schopností i ke snižování vlivu a významu handicapu.

Naopak, nesprávná identifikace dvojí výjimečnosti je pro většinu těchto dětí neobyčejně riziková. V důsledku nerozpoznané poruchy může například i velmi chytré dítě rychle klesat v pomyslném žebříčku školní úspěšnosti a může být trvale zařazeno mezi průměrné, či dokonce podprůměrné žáky. Je také pravděpodobné, že v některých školních předmětech získá postupem času i skutečnou a jen obtížně překonatelnou mezeru ve vědomostech. Čím déle totiž trvá období, kdy není správně identifikováno, a tedy ani vzděláváno, tím více zasahuje jeho porucha učení do dalších poznávacích a mimointelektových funkcí, tím hlouběji proniká i do širšího okruhu školních předmětů. Současně však postupem času výrazně klesá možnost a zejména motivace dítěte rozvíjet své schopnosti v těch oblastech, které nejsou tak výrazně poruchou učení zasaženy, nebo jež přímo souvisejí s jeho nadáním. A právě to je hlavní důvod, proč býváme u mnohých dětí s dvojí výjimečností svědky tak nebezpečného poklesu zájmu o školu a vzdělávání.

Jakékoli oddalování záměrné odborné identifikace, nejčastěji hned na počátku školní docházky, ale i později, vyjadřované obvykle slovy „ještě nějaký čas počkáme a pak se uvidí“, je tedy zejména pro tuto skupinu dětí velmi nevhodné. Nesprávně nebo vůbec neidentifikované talentované děti s poruchou učení se vlastně dostávají ve srovnání se svými běžnými i nadanými vrstevníky bez handicapu do obrovské vzdělávací nevýhody. Mají totiž dlouhodobě výrazně sníženou možnost rozvíjet své schopnosti a vyniknout.

Identifikaci dvojí výjimečnosti je proto třeba chápat jako proces velmi důležitý, klíčový, nikoli nepodstatný nebo jen okrajový. Nesmí to být ovšem proces samoúčelný. Nejde jen o to dojít k oficiálnímu potvrzení, nebo vyvrácení „diagnózy“. Postup vyhledávání musí být vždy záměrný, v určitých intervalech opakovaný, s přímou návazností na odpovídající vzdělávací program nebo na speciální vzdělávací nabídku. Jinak by identifikace ztratila svůj smysl. Každá větší škola by proto měla mít vytvořen otevřený, pružný systém identifikace, který poslouží k včasnému rozpoznání nadaných dětí a na nějž naváže koncept odpovídajícího vzdělávání.


Více ZDE. Objednat si knihu můžete také ZDE.

Milan Pol, Roman Švaříček: Plošné testování násobí sociální nerovnosti

Rozhovor o rizikách standardizovaného testování v 5. a 9. třídách s profesorem University of London Stephenem Ballem.


Zdroj: Online.muni.cz, Věda a výzkum 3. 1. 2012


V brzké době Česká republika zavede standardizované testování v pátých a devátých třídách základní školy, navzdory tomu, že máme mnoho dokladů o nevýhodách tohoto testování. Politikové však hovoří jinak, pro ně je zavedení testů krokem k uspokojení rodičů žáků. Jak si myslíte, že to promění vzdělávací systém v České republice?

Myslím, že ta změna přijde. V Anglii i jinde, ve Spojených státech, Austrálii i v některých zemích Dálného východu se projevují velmi výrazná negativa, která s sebou přineslo zaměření na výkonnost. Působí to velmi bezprostředně na učitelskou praxi a na způsob, jakým učitelé přemýšlejí o tom, co dělají. Věci to skutečně dramaticky mění.

Jedním ze společných negativ napříč systémy je, že to vede školy a učitele ke koncentraci úsilí na žáky, kteří mohou nejvýrazněji přispět ke zlepšení. Vede to tedy k systematické pozornosti věnované určitým žákům a k systematickému zanedbávání jiných. A násobí to sociální nerovnosti. Také to znamená enormní tlak na učitele. U většiny systémů, které uplatňují plošné standardizované testy, existuje vysoká míra stresu učitelů, častá zdravotní nezpůsobilost a je mnoho těch, kteří nechtějí pokračovat v profesi. Myslím, že tvůrci politiky si tato negativa neuvědomují.

Celý text najdete ZDE.

10. 1. 2012 NTKino: Rembrandtova Noční hlídka

NTKino ve spolupráci s Artcam uvede 10. 1. 2012 film Petera Greenawaye s lektorským úvodem Václava Hájka. Rembrandtova Noční hlídka je fascinující cestou do světa umění šerosvitu a velkých pláten, ve kterém se odráží krutost doby a nebezpečný život geniálního umělce.

Začátek projekce 19.00 hod. / 10. 1. 2012 / v Ballingově sále NTK (Technická 6, Praha 6) / vstupné 60 Kč / 139 min. + lektorský úvod


Synopse

Příběh filmu začíná v roce 1642, kdy je Rembrandt van Rijn (Martin Freeman) již jedním z předních evropských malířů. Doba je zlá. Všude okolo zuří válka, ale jemu se daří více než dobře. Jeho žena Saskie a jeho agent ho ovšem přesvědčí, aby portrétoval skupinu amsterodamských měšťanů, kteří vytvořili jakousi polovojenskou milici jako místo pro své setkávání. Rembradntovi se to příliš nezamlouvá, ale když odhalí, že se za společenstvím skrývají úklady, vražda a pokrytectví, rozhodne se do obrazu ukrýt pravdu a vykreslit své chlebodárce tak, jak si podle něj zaslouží…

Výtvarně velmi upřímný a silný film nás odkazuje nejen na principy Rembrandtova malířského stylu, ale ukazuje ho také jako člověka z masa a kostí, který i přes svou genialitu musí čelit přízemnosti svého okolí. Člověka, jehož práce na Noční hlídce radikálně poznamenala na celý zbytek života.


O filmu

Peter Greenaway se v posledním snímku vrací ke svému starému stylu, jenž se opírá o důmyslnou koncepci, ironický humor a nápaditou autorskou formu, která pod často efektní zápletkou provokativně rozvíjí komplexní pohled na svět.

V Rembrandtově Noční hlídce se Greenaway ptá po různých významech slavné enigmatické malby, především pak propojuje historická fakta z umělcova života s aktem tvorby samotné. Jaký je skrytý význam Noční hlídky a co znamenala v Rembrandtově životě? Greenaway jako by stylově vycházel ze samotného obrazu – jež působí jako dramatická divadelní scéna rozehraných gest a pohybů. Kromě bohatých dynamických dialogů se totiž opírá o divadelně pojatý prostor, v návaznosti na barokní malbu využívá šerosvitného světla, kterým ostře modeluje pečlivé obrazové kompozice. Greenaway pracuje se záběry tak, že každý z nich by mohl být obrazem, pohybu kamery využívá k tomu, aby ještě lépe zacílil kompozici obrazu. Film tak působí jako sled zastavených momentů z tvůrčího a soukromého Rembrandtova života. Dekorace interiéru je vytvářena po vzoru holandské malířské tradice oproštěnosti a účelnosti. Silná divadelní stylizace filmu zároveň nikdy nepřestává být sebereflexivní, což je pro Greenawaye typické, Greenaway ji podtrhuje například použitím monologů postav, které někdy mluví přímo na kameru k divákovi a vysvětlují své chování nebo diskutují mezi sebou. Divadelnost naproti tomu Greenaway balancuje čistě filmovým užitím hudby, jež dává filmu emocionální náboj, stmeluje jej do jednoho rytmického celku a umožňuje ho prožít jako jednu konzistentní obrazově-smyslovou symfonii. Pod opulentním a přesto přísně dávkovaným obrazem-dějem, Greenaway rozvíjí obecná lidská témata – touhy a chamtivosti, lásky a závisti, společenských konvencí a revolty proti nim, umělcovy svobody a odpovědnosti.

V centru filmu však zůstává Rembrandtova osobnost – Rembrandt je zobrazen jako vášnivý, občas obscénní umělec, plný životní a tvůrčí energie, analyzující sebe a svou společenskou roli, podléhající pudům i schopný opravdové lásky. Právě tento příkrý kontrast obrazové stylizace a na druhé straně životní energie pramenící i z hereckých výkonů, dává dílu neobyčejný účinek a možná je i Greenawayovou odpovědí na otázku po svébytnosti filmu a malby jako média. Obě umění totiž Greenaway propojuje, smývá a znovu nalézá jejich hranice. Přes zkoumání obrazu vzývá a znovu definuje možnosti filmu a naopak filmem se ptá po esenci malířství.

Scénář a režie: Peter Greenaway
Kamera: Reinier van Brummelen
Střih: Karen Porter
Art director: Maarten Piersma
Hudba: Wlodek Pawlik

Hrají: Martin Freeman (Stopařův průvodce po Galaxii, Láska nebeská, Jednotka příliš rychlého nasazení), Emily Holmes, Eva Birthistle (Snídaně na Plutu), Jodhi May, Toby Jones a další

Více informací zde:
www.artcam.cz
http://www.techlib.cz/cs/1811-rembrandtova-nocni-hlidka

Jana Hrubá: Obava o ministrovo zdraví

Vystoupení ministra Dobeše na úterní tiskové konferenci k výsledkům auditu Evropské komise v Operačním programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost mě vede k důvodným obavám.

Ponechám stranou věcnou stránku problémů – dostatečně o ní publikují kolegové-investigativci. Velmi mě zarazil charakter ministrova vystoupení. Zvýšená emotivita, tok řeči a dimenze hlasu, doplňování podřízených, bagatelizace problémů, odpovědi-neodpovědi novinářům na otázky, hledání viníka jinde („90 % Vitula, 10 % Josef Dobeš“), místo obvyklého „jájismu“ (já, já, já) mluvení o sobě jako o Josefu Dobešovi… Něco mi to připomínalo.

Po návratu z tiskové konference jsem nalistovala v knize Františka Koukolíka „Mocenská posedlost“ pasáž Hybris neboli syndrom mocenské pýchy (nakladatelství Karolinum 2010, str. 72–73). Tvůrce pojmu Sir David Owen společně s americkým psychiatrem Jonathanem Davidsonem v roce 2009 popsal 14 příznaků, podle nichž se syndrom určuje. Z nich pět je charakteristických jen pro tuto poruchu, další jsou společné s jinými poruchami. Cituji:


Příznaky syndromu mocenské pýchy podle Owena a Davidsona

Unikátní:
1. Identifikace s národem nebo organizací takového stupně, že jedinec považuje jejich a své zájmy a perspektivy za totožné.
2. Sklon mluvit ve třetí osobě a sklon užívat plurál majestaticus, královské „my“.
3. Neotřesitelná víra, že „mne jakýkoli soud ospravedlní“.
4. Neklid, nesoustředěnost, roztěkanost, bezohlednost, nedbalost, neodpovědnost, vznětlivost.
5. Pocit morální oprávněnosti všeho, co dělají, je u těchto lidí mohutný. Umožňuje jim uhýbat před potřebou rozvahy, zda je postup, který prosazují, praktický, co bude stát nebo jaký bude jeho výsledek.

Z příznaků narcistické poruchy osobnosti do syndromu mocenské pýchy patří:
6. Narcistický sklon prvotně chápat svět jako arénu výkonu moci a vyhledávání slávy.
7. Sklon k akcím, které jedince uvedou do dobrého světla, vylepší dojem, který o něm lidé mají.
8. Nepřiměřený zájem o vlastní vzezření a prezentaci.
9. Mesiášský způsob hovoru o své současné činnosti a sklon k velebení.
10. Krajní důvěra ve vlastní úsudek, pohrdání kritikou nebo radami druhých lidí.
11. Krajní sebedůvěra hraničící s pocitem všemocnosti ve všem, co by mohli osobně dosáhnout.
12. Přesvědčení, že jejich soudcem mohou být pouze dějiny nebo Bůh, nikoli okruh jejich kolegů nebo veřejné mínění.

Z příznaků antisociální poruchy osobnosti do syndromu mocenské pýchy patří:
13. Ztráta kontaktu s realitou často sloučená s prohlubující se izolovaností.

Z příznaků histrionské poruchy osobnosti do syndromu mocenské pýchy patří:
14. Neschopnost založená na krajní pýše; poruchy nebo katastrofy systému jsou výsledkem vůdcovy sebedůvěry, která dosáhla takový stupeň, že se nestará o nutné „maličkosti“.

Diagnóza syndromu mocenské pýchy vyžaduje přítomnost nejméně tří kritérií, jedno z nich musí být znakem unikátním. Syndrom mocenské pýchy se rozvíjí v rozmezí jednoho až devíti let života na mocenské špičce. (konec citace.)


Jestli v seznamu naleznete alespoň tři kritéria, ponechám na vás. Pan ministr vyjádřil před časem obavu, že máme na vysokých školách „retardované bakaláře“. Já se obávám, zda se nám pan ministr někde nenakazil. Zdá se mi, že je to „nahoře“ jakási letitá epidemie. Nebo že by si infekci už přinesl s sebou?

Učitelé základních škol si mohou sestavit netradiční hodinu chemie

Skupina Unipetrol zprovoznila internetové stránky www.zazijchemii.cz určené pro žáky a studenty základních a středních škol. Portál prostřednictvím zábavných videí, návodů k pokusům a testů představuje žákům chemii jako zábavný a atraktivní obor.

Projekt, který může sloužit i jako užitečná pomůcka pro učitele chemie, spouští Unipetrol v rámci aktivit na podporu Mezinárodního roku chemie v České republice.

„Projekt Zažij chemii bourá mýty o chemii jako nudném a nemoderním oboru. Obsah portálu je koncipován tak, aby byl využitelný primárně pro žáky a studenty ve věku 13 až 18 let a jejich vyučující. Spolu se svými žáky si učitelé mohou sestavit netradiční hodinu chemie plnou chemických videí, vědomostních kvízů či netradičních pokusů,“ uvedl Piotr Chełmiński, předseda představenstva a generální ředitel společnosti Unipetrol.

Hlavní roli na stránkách www.zazijchemii.cz mají extravagantní mladí chemici, přezdívaní Cyril a Kvasnice, kteří ve svých videích provádějí „vychytané“ experimenty. Předvádějí například ohnivé hollywoodské efekty s pomocí hypermanganu, zatloukají hřebíky jablkem zmraženým kapalným dusíkem nebo si ve tmě posvítí záhadnou kapalinou v nádobce. Všechny efekty jsou ve videích samozřejmě vysvětleny chemickými vzorci a procesy tak, aby je mohli učitelé základních škol vyzkoušet při výuce se svými žáky.

Je zde také možné otestovat si své znalosti chemie na čas a shlédnout mnoho dalších pokusů a tipů. Stránky jsou koncipovány tak, aby z nich mohli čerpat inspiraci mladí návštěvníci, u pokusů je však vždy připomenuta nutnost provádět je jen ve speciálně vybavené laboratoři a pod dohledem učitele.

Stránky podpoří Unipetrol na Facebooku speciálním profilem Zažij chemii. Projekt bude rovněž propagovat na akcích svých partnerských institucí, zejména Vysoké školy chemicko-technologické.

Mezinárodní výzkum dospělých PIAAC

Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) organizuje Mezinárodní výzkum dospělých (PIAAC) s cílem zjistit, jak jsou občané v jednotlivých zemích připraveni na život v moderní společnosti. Tento výzkum je zaměřen na hodnocení úrovně základních dovedností potřebných pro úspěch v běžném životě i na pracovním trhu. Probíhá od 1. 9. 2011 do 31. 3. 2012.


Předpoklady úspěchu v práci a v životě (PIAAC)

V posledních letech dochází k velkým změnám ve společnosti i na trhu práce. V dnešním digitálním věku stále častěji využíváme při práci i při každodenních činnostech informační technologie. Čím jsme při využívání informací a komunikačních nástrojů zdatnější, tím efektivněji můžeme vykonávat svoji práci a zapojit se do života společnosti i obce.

Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) organizuje Mezinárodní výzkum dospělých: PIAAC (Programme for International Assessment of Adult Competencies) s cílem zjistit, jak jsou občané v jednotlivých zemích připraveni na život v moderní společnosti. Tento výzkum je zaměřen na hodnocení úrovně základních dovedností potřebných pro úspěch v běžném životě i na pracovním trhu. Zkoumá činnosti, jimž se lidé věnují v každodenním životě (čtení, vyhledávání údajů, využívání počítačů a technologií), pracovní zkušenosti, průběh počátečního i dalšího vzdělávání.

Mezinárodní výzkum dospělých poskytne pedagogům, politikům i výzkumníkům v oblasti vzdělávání cenné informace o dovednostech a pracovních a vzdělávacích zkušenostech dospělých v České republice. Výsledky výzkumu budou využity k rozvoji programů na zdokonalení dovedností, které dospělí potřebují, aby se co nejúspěšněji zapojili do ekonomiky a společnosti 21. století.


Východiska – předcházející výzkumy

ČR se v roce 1998 zúčastnila mezinárodního výzkumu kompetencí dospělých nazvaného IALS. Čeští dospělí v něm ve srovnání s ostatními zeměmi prokázali vysokou úroveň dovednosti pracovat s čísly v situacích běžného života (numerická gramotnost) a získávat informace z nesouvislých textů: tabulek, grafů, formulářů apod. (dokumentová gramotnost). Nízká byla naopak úroveň tzv. literární gramotnosti (dovednosti pracovat se souvislými texty). Podobné rozložení silných a slabých stránek jsme zaznamenali i ve výzkumech školní mládeže (PISA, PIRLS, TIMSS). Čeští žáci v nich opakovaně prokazují nadprůměrnou úroveň přírodovědné a matematické gramotnosti a podprůměrnou úroveň čtenářské gramotnosti.

Výzkum PIAAC umožní zjistit, zda se úroveň dovedností dospělých v posledních deseti letech zlepšuje či zhoršuje. Nové výzkumné metody, především administrace v prostředí informačních technologií, a zjišťování využívání základních kognitivních a obecných pracovních dovedností v běžném životě, nám zároveň umožní získat zcela nové, dosud nedostupné informace o efektivitě našeho vzdělávacího systému. Umožní nám zjistit, do jaké míry se dovednosti zjištěné u patnáctiletých žáků v rámci výzkumu PISA promítají do jejich pracovního života.


Co se bude v rámci výzkumu zjišťovat?

U respondentů budou zjišťovány matematické (numerické) a čtenářské dovednosti a dovednosti řešit problémy v prostředí informačních technologií. Testy budou konstruovány pro následující oblasti:

Numerická gramotnost představuje dovednost řešit úkoly běžného života, které zahrnují nějaké číselné nebo jiné matematické prvky (např. geometrické, prostorové). Její význam se stále zvyšuje, neboť roste množství a různorodost kvantitativních a matematických informací, se kterými se v každodenním životě setkáváme.

Čtenářská gramotnost je dovednost porozumět psanému textu a získávat z něj informace. Předchozí výzkumy ukázaly, že čtenářská gramotnost podmiňuje úspěch na pracovním trhu i zapojení do společnosti a je nezbytná pro celoživotní učení.

Dovednost řešit problémy v prostředí informačních technologií zahrnuje práci s běžnými počítačovými aplikacemi, jako je elektronická pošta, vyhledávače, kalkulátory, programy na zpracování textu. V této oblasti bude hodnocena dovednost získávat, vyhodnocovat a zpracovávat informace, přičemž pozornost bude věnována jak kognitivním dovednostem, tak zběhlosti v práci v počítačovém prostředí.

Výzkum PIAAC umožňuje rovněž zjišťování úrovně základních složek gramotnosti u osob, které mají problémy se čtením jednoduchého textu. Výsledky by měly poskytnout informaci o zastoupení těchto osob v dospělé populaci a specifikovat jejich vzdělávací potřeby. Předchozí výzkumy ukázaly, že ve většině vyspělých zemí je významné zastoupení občanů,kteří mají problémy s porozuměním čtenému textu. Tyto výzkumy však nebyly schopny rozlišit mezi těmi, kteří neumějí číst, a těmi, kteří číst umějí, ale mají nedostatečnou znalost příslušného jazyka. V tom by měl výzkum PIAAC přinést nová zjištění.

Respondenti budou dále vyplňovat doprovodný dotazník, který bude mapovat jejich demografické charakteristiky, vzdělávání (počáteční i další), používání čtenářských, matematických a počítačových dovedností v běžném životě, pracovní zkušenosti a rodinné zázemí.

Respondenti budou rovněž vyplňovat dotazník Požadavky trhu práce podrobně mapující, do jaké míry využívají ve svém zaměstnání čtenářské, matematické a počítačové dovednosti i další obecné dovednosti podmiňující komunikaci, prezentaci nebo práci v týmu.


Co se dozvíme z výzkumu PIAAC?

Výzkum poskytne detailní informace o úrovni funkční gramotnosti české dospělé populace v mezinárodním srovnání, umožní porovnat funkční gramotnost různých skupin české dospělé populace: žen, mužů, minorit, pracujících působících v různých ekonomických oblastech, absolventů různých typů škol a úrovní vzdělání. Bude koncipován tak, aby umožnil srovnání výsledků s výzkumem IALS, ukáže tedy, jak se vyvíjí vzdělanost české populace v posledních 12 letech. Poskytne nové informace o kompetencích dospělých v oblasti využívání informačních technologií a o obtížích osob s nízkou úrovní čtenářských dovedností. Výzkum poskytne podrobnou informaci o kompetencích využívaných na trhu práce a bude hledat odpovědi na otázky, jak je funkční gramotnost důležitá pro životní úspěch, jaké kompetence jsou pro dobré životní uplatnění nejdůležitější a do jaké míry je nízká úroveň funkční gramotnosti spojena s rizikem nezaměstnanosti. Bude také zjišťovat, jak souvisí funkční gramotnost s věkem a dalším vzděláváním a jak podmiňuje zdravotní stav a občanskou angažovanost občanů.

ČR rozšíří vzorek ve věkové kategorii 16–30 let, aby získala přesnější informace o populaci mladých lidí opouštějících různé typy středních a vysokých škol. Informace o vědomostech a dovednostech absolventů různých typů středních a vysokých škol není k dispozici ani v národním ani v mezinárodním kontextu. Omezené informace o populaci žáků opouštějících střední školu máme pouze z výzkumu matematických a přírodovědných vědomostí TIMSS, který byl proveden v roce 1995, a výzkumu občanských kompetencí v roce 1999. Oba tyto výzkumy ukázaly velké rozdíly ve výsledcích žáků jednotlivých typů studia.


Jak bude šetření probíhat?

Respondenty výzkumu budou občané ČR ve věku 16–65 let, přičemž v ČR bude navýšen počet respondentů ve věkové kategorii 16–30 let a navýšen počet respondentů krátkodobě nezaměstnaných (jeden z volitelných modulů výzkumu je zaměřen na zjišťování dovedností, které postrádají nezaměstnané osoby a jejichž nedostatek jim brání v uplatnění na trhu práce). Respondenti budou vybíráni do výzkumu náhodně, na základě místa svého bydliště. Šetření proběhne na pravděpodobnostním výběru respondentů tak, aby testovaní dobře reprezentovali celou dospělou populaci v České republice. Požadovaný počet uskutečněných rozhovorů je 5000, požadovaná návratnost 70 %. K tomu, abychom získali kvalitní informace, které budou dobře vypovídat o všech skupinách společnosti, je důležité, aby se výzkumu zúčastnilo co nejvíce oslovených občanů. Pravidla výzkumu neumožňují nahradit vybraného respondenta jiným.

Dotazování bude prováděno tazatelem, který bude vyškolen společností SC&C, a bude trvat zhruba 2 hodiny. Zjišťování dovedností bude probíhat prostřednictvím přenosných počítačů. Respondenti, kteří neumějí pracovat s počítačem, budou pracovat s papírovou verzí testu. Účast ve výzkumu bude zcela anonymní, odpovědi účastníků nebude možno přiřadit ke konkrétním osobám.


Informační leták najdete ZDE. Příklady úloh naleznete ZDE.

Bezplatná informační linka: 800 800 878

Silvie Pýchová: V čem pomůže a uškodí nový systém financování?

Pokud jste si ho v předvánočním shonu nestačili přečíst, přinášíme upoutávku na výstup z kulatého stolu SKAV a EDUin 15. 12. 2011.


Cílem prosincového kulatého stolu bylo se prostřednictvím odpovědí na následující otázky dozvědět:
– Jakým způsobem nový systém financování přispěje ke zlepšování výsledků českých žáků? 
– Jaké by mělo být rozdělení pravomocí mezi ministerstvem a kraji v oblasti financování?
– Jakým způsobem bude v novém systému financování zohledněna situace venkovských škol?
– Není stanovení minimálního počtu žáků v rozporu s inkluzívním vzděláváním?
– Má o platu učitele rozhodovat ředitel?

Pozvání na kulatý stůl přijali tito panelisté:
Ing. Vlastimil Finke, ředitel odboru financování, MŠMT
Mgr. Stanislav Kutálek, předseda profesní sekce vedoucích pracovníků a pracovníků přímo řízených organizací, Českomoravský odborový svaz
PhDr. Marcela Štiková, předsedkyně Školské komise, Svaz měst a obcí
Mgr. Jaroslava Simonová, Asociace pro domácí vzdělávání, zástupkyně SKAV
Jana Jíšová, ekonomka ZŠ a MŠ Postupice, zastupitelka obce Postupice
Setkání moderoval Tomáš Feřtek z EDUin, o. p. s.

Celý text si můžete přečíst ZDE.

Příspěvek V. Finkeho Koncepční záměr reformy systému financování regionálního školství najdete ZDE.

Příspěvek J. Simonové Vybrané dopady nového systému financování si můžete přečíst ZDE.

Kompletní zvukový záznam najdete ZDE.

Videozáznam můžete shlédnout ZDE.

Martin Chvál: Co je nového v projektu Cesta ke kvalitě

Dopis hlavního manažera projektu ředitelům a učitelům.


Vážená paní ředitelko, vážený pane řediteli,
milé kolegyně, milí kolegové,


před koncem roku bychom Vás rádi informovali o dalších aktualitách v projektu Cesta ke kvalitě. V těchto dnech byste měli poštou obdržet 5. číslo bulletinu Na cestě ke kvalitě – předchozí čísla se zabývala postupně jednotlivými fázemi evaluačního procesu, tentokrát se bulletin zaměřil na zprávu z vlastního hodnocení, její význam, funkci a využití. V příloze bulletinu najdete ukázky nově zveřejněných evaluačních nástrojů na zjišťování školního klimatu.

Na webu projektu postupně zveřejňujeme evaluační nástroje, které jsou zdarma k použití. V této chvíli jich je k dispozici již 28. Portál evaluačních nástrojů umožňuje u zveřejněných nástrojů po jejich vyplnění automatické zpracování dat a poskytuje škole u každého nástroje evaluační zprávu, se kterou může škola pracovat v rámci vlastního hodnocení.


Nově zveřejněné nástroje

Pod nástrojem Anketa pro žáky nenajdete pouze jednu anketu, ani sadu anket. Najdete zde soubor otázek vhodných pro použití v každém typu školy a dále doporučení pro skladbu otázek do jedné ankety, která bude adresovaná žákům. Cílem ankety může být zjištění názoru žáků na určité aspekty činnosti školy nebo získání doporučení před určitým konkrétním rozhodnutím v dalším rozvoji školy.

Katalog kvantitativních indikátorů Analýza dokumentace školy je určen pro ty, kteří chtějí získat nové, inspirativní a hlavně přehledné výstupy z dokumentace, kterou školy běžně vedou. Jedná se o přehled indikátorů kvality, které lze v dokumentaci školy sledovat a vyhodnocovat v návaznosti na stanovená kritéria. Tato kritéria si škola může definovat sama nebo využije nabízených zdrojů.

Dotazník pro absolventy a metoda rozhovoru pro zástupce spolupracujících firem Zpětná vazba absolventů a firem zjišťuje zpětnou vazbu k předchozímu vzdělávání od absolventů středních škol. Dotazník je určený pro střední školy.

Ke každému evaluačnímu nástroji postupně zveřejňujeme manuál (uživatelskou příručku) – aktuálně je 9 zveřejněných. Jedná se o text, který by měl uživatelům nástrojů napomoci při rozhodování, zdali je využít k evaluaci. Uživatelé se taktéž dozvědí informace, jak správně a smysluplně nástroj použít. Zodpoví si tak otázky typu: Co jím lze zjistit, co již ne? Za jakých podmínek lze získat věrohodné informace? Co bylo učiněno pro to, aby nástroj „měřil“, co jeho autoři deklarují? Co jím neměřit? Jakých úskalí se při používání vyvarovat? Apod.

Na webu projektu se můžete seznámit již se čtrnácti příklady inspirativní praxe autoevaluace. Pro každého z Vás se zde najde blízký příběh – z MŠ, ZŠ, ZUŠ, SOŠ, konzervatoře nebo gymnázií ze všech krajů naší republiky. Jsou to příběhy z běžné praxe, takže je v nich popisován nepřikrášlovaný vhled do problematiky a nejde jen o „ódy na radost“. Můžete se zde dočíst o pozitivech autoevaluace, ale i o „pokusech“, které se nejprve nedařily a teprve až s postupem času, po obtížném hledání, vedly k dalšímu rozvoji školy.

Od ledna 2012 do března 2012 budou probíhat závěrečné krajské konference. Cílem konferencí bude seznámit s výstupy z jednotlivých aktivit projektu pedagogickou, odbornou veřejnost a zřizovatele škol a školských zařízení, a poukázat na možnosti jejich využití i po ukončení projektu. Krajské konference dají účastníkům také možnost seznámit se s tím, jak autoevaluační procesy dnes probíhají na některých školách. Termíny konferencí v jednotlivých krajských městech a kontakt na přihlášení najdete ZDE.

Přejeme Vám krásné svátky a hodně úspěchů v příštím roce

Za projekt Cesta ke kvalitě

PhDr. Martin Chvál, Ph.D., hlavní manažer projektu

Národní ústav pro vzdělávání, školské poradenské zařízení a zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků (NÚV)
Weilova 1271/6, 102 00 Praha 10
e-mail: martin.chval@nuv.cz
tel.: +420 274 022 413

Radomír Rais: Jak neskončit v koši

Sběr a recyklace odpadu se již dávno stala součástí dobrých mravů, způsobem získání výrobně drahých či nedostatkových surovin, ekologickým hitem, příležitostí, jak nehledat své bydliště mezi okolními skládkami, ba co více – přímo nutností. Čím ale dlouho nebyla, je hraní.

Od roku 2008 však majoritní strážci odpadu (společnosti Asekol, Ecobat, Eko-kom a Ekolamp) se záměrem podpořit environmentální výchovu na základních a středních školách v České republice přišli s projektem "Recyklohraní". Snad symbolicky vyjadřuje název projektu potřebu přistupovat k recyklaci čehokoliv možného s takovou samozřejmostí a přirozeností, jakou představuje pro lidstvo hraní, hra, zábava…

Obdobně našim zvířecím spolubydlícím na Zemi se „Recyklohraní" stává hrou, při které se lidská mláďata připravují na dospělý život v džungli civilizace zasypávající je ze všech stran nepřetržitým proudem obalových materiálů, vysloužilých a již i po dvou letech zastaralých elektrospotřebičů, nejrůznějších odpadů. Rozvíjí tak vztah dětí k životnímu prostředí formou tematických her, praktických činností, kvízů a menších projektů, ale také jejich přímou účastí na sběru použitých baterií a vysloužilého drobného elektrozařízení. Za plnění úkolů a sběr získávají školy body, které si následně mohou ve speciálním internetovém katalogu vyměnit za různé odměny, charakteru výtvarných či sportovních potřeb, her, školních pomůcek, nebo také vstupenek do divadel, kin a zoo.

Asi tušíte, že her a zábavy není nikdy dost. Podle mého názoru spolu s lidstvu vrozenou zvídavostí tvoří hlavní hnací motor pokroku. A když už si hrát, tak co nejdéle. Nejlépe celý letošní podzim, který jsme ověnčili projektovými přívlastky velký a sběrový. V jeho rámci proběhl vsunutý projektový týden "Jak neskončit v koši".

Jeho těžiště tvořil sběr starého papíru (s celkovým počtem 17 114 kg), baterií i nejrůznějších elektrospotřebičů (počítačů, monitorů, televizí, praček, ledniček apod.), sběr nepotřebných mobilních telefonů (druhé kolo akce Věnuj mobil) a zajímavé projektové činnosti. Děti zhlédly tematické pořady České televize „Kam s nimi". Mladší žáci zformulovali recyklační desatero, znázornili koloběh života elektrospotřebičů. Diskutovaly o problematice třídění odpadu ve škole i v domácnostech – „Utopíme se v odpadech? Má třídění odpadu smysl?" Snažily se chápat kompostování jako součást řešení dané problematiky. Zabývaly se historií, výrobou a zpracování papíru i plastů. Poznávaly životnost, rozložitelnost, recyklaci plastů a bioplastů. Zkoumaly jejich vztah k životnímu prostředí. Začleňovaly téma odpadu do všech předmětů. Tvořily recyklační pohádky, slovní úlohy, dokonce i píseň „Třídíme odpad", kterou pod vedením Mgr. Ester Pelcové secvičil a zazpíval pěvecký sbor ZUŠ Štěpánov na „Dni školy" pořádaném ke stému výročí jejího založení.

Velmi zajímavým se ukázal dotazník, který s 9. ročníkem zrealizovala Mgr. Lucie Kupcová: „V rámci celoškolní akce s názvem Jak neskončit v koši byl žáky 9. tříd realizován výzkum týkající se třídění odpadu a přístupu občanů k problematice životního prostředí. Akce probíhala v obci Štěpánov a principem tohoto projektu byla anketa a zodpovězení žáky vytvořených otázek k již zmíněnému tématu.

Dotazovaní spoluobčané přistupovali, stejně jako žáci, k vyplňování dotazníků svědomitě a velmi ochotně. Záludným otázkám neunikli ani někteří členové pedagogického sboru. Po vyhodnocení dotazníků se žáci dopracovali k následující statistice: 53 % občanů se snaží třídit odpad, 28 % občanů se o tuto problematiku začíná zajímat a řešit ji, zbylých 19 % občanů tématu třídění odpadu a životní prostředí nevěnuje pozornost. Celkově hodnotím tuto akci za velmi úspěšnou a zábavnou."

Všechny povedené práce zdobí školní chodby a i nadále připomínají úspěšný projektový týden. Jeho chutnou tečkou se stal každoroční sběr kaštanů s výletem Mladých ochránců přírody do Obory u Troubelic. Věřme, že nastupující generace ocení naši snahu nezanechat jim neobyvatelnou planetu a Země bude stále modrou zářící perlou naší galaxie.

Více fotografií, informací i recyklační on-line hru naleznete na www.zsstepanov.cz.

Eva Dobšíková: Děvčata jsou dnes ve škole úspěšnější než chlapci

Průměrně inteligentní, ale hodná dívenka má lepší předpoklady školní úspěšnosti než poněkud inteligentnější, ale vzpurný chlapec. Dobrým žákem v současné době je dívka, která má vhodnější chování. Není ovšem přípustné, aby dnešní pedagogika znevýhodňovala chlapce, protože nejsou tak snadno vychovatelní jako dívky. Chlapce znevýhodňujeme, protože je prostě nechceme mít takové, jací jsou.


Volně zpracováno a poněkud zkráceno podle rozhovoru s renomovaným curyšským pediatrem a výzkumníkem Remo Largem. Článek byl přetištěn v „fpa – newsletter 2/08“.


Rok od roku se otvírají nůžky mezi vzdělávacími výsledky hochů a dívek. Ve švýcarském kantonu Curych byla tato kvóta ještě v roce 1988 více méně vyrovnaná. Od té doby se tamtéž zvýšil počet maturujících děvčat v poměru k chlapcům na 60:40 v neprospěch chlapců. Od základní školy až po střední stupeň bývá dvakrát tolik hochů ve třídách s horším prospěchem včetně speciálních (dříve zvláštních) škol. Rozdíly tohoto druhu se projevují už v mateřských školkách.

Signalizují nerovnost šancí mezi hochy a děvčaty. Dívky jsou systematicky upředňostňovány, chlapci diskriminováni. To prof. Largo považuje společensky za velmi nebezpečné. Pravděpodobně tahle diskriminace není záměrná. Lze ji pozorovat i v jiných evropských zemích. Prošli jsme desetiletími ženské emancipace. Dříve byly ženy společensky diskriminovány tím, že se jim vštěpovalo, že vzdělání není pro jejich rodinné poslání manželek a matek tak důležité jako pro muže. Mělo to velmi dlouhou tradici.


Dnes zní otázka: Jak se vlastně daří chlapcům?

Na rozdíl od dívek chybí chlapcům lobby. Profesor Largo říká, že švýcarští pedagogičtí odborníci nepovažují tuto skutečnost za alarmující. Poukazují na to, že hoši absolvují svou cestu k vyššímu a vysokoškolskému odbornému vzdělání často prostřednictvím odborných technických škol.

Skutečně vede cesta u mladých mužů stále častěji přes učební obor, pak průmyslovku (odborně zaměřenou střední školu) na technicky zaměřenou vysokou školu. Plíživě jsou vytlačováni ze všeobecně zaměřených středních škol. Tento trend lze pozorovat také v Německu, Anglii a jinde Ve Švýcarsku je nejsilnější.

Děvčata nejsou ve škole lepší proto, že by byla chytřejší. Hoši mají jiné zájmy a jinou motivaci než dívky. Proto potřebují jiné podmínky k učení. Za daných podmínek nemohou uplatnit své silné stránky. Zřetelně získali v dívkách ve třídě silnější konkurenci.


Neměli by se víc snažit a méně se třebas věnovat hrám na computeru?

Largo říká, že to je klišé a že ostatně ti, kdo si hodně hrají na počítači, většinou nebývají špatní žáci. Dnešní soutěživý školní systém, kde se neustále hodnotí, známkuje, zkouší a učí podle jednotných učebních plánů a cílů, je vhodnější pro dívky. Proč? Zaprvé se rychleji vyvíjejí. V průměru bývají ve dvanácti letech o 1,5 roku v předstihu před chlapci. Kromě toho mají děvčata lepší výřečnost, což vzhledem k učebním plánům pro ně také bývá výhodné.

Velmi důležitý je vztah k práci. Děvčata jsou pilnější, spolehlivější a přizpůsobivější. Snadněji se s nimi komunikuje. Říká se, že se snadněji vychovávají. Výchova chlapců je náročnější. Pokud jde o pořádek, píli, přesnost, jsou chlapci horší.

Před 40 lety se škola zaměřovala mnohem víc na pořádek, píli, přesnost. Přesto byl podíl chlapců na gymnáziích vyšší. Bylo to možné jen proto, že se jednostranně dávala hochům přednost?

K důležitým důvodům patří, že dívky dnes chtějí své schopnosti rozvíjet právě tak jako chlapci. Jejich sebevědomí závisí na školní úspěšnosti právě tak jako u chlapců.

Průměrně inteligentní, ale hodná dívenka má lepší předpoklady školní úspěšnosti než poněkud inteligentnější, ale vzpurný chlapec. Dobrým žákem v současné době je dívka, která má vhodnější chování. Není ovšem přípustné, aby dnešní pedagogika znevýhodňovala chlapce, protože nejsou tak snadno vychovatelní jako dívky. Chlapce znevýhodňujeme, protože je prostě nechceme mít takové, jací jsou.

Sociální kompetence chlapců by se dala jistě zlepšit, ale musíme počítat s tím, že se nedají stejně snadno socializovat jako děvčata. Ženská sociální kompetence je všeobecně poněkud vyšší. Spočívá to v tom, že ženy vychovávají děti a s malým dítětem se nonverbálně uskutečňuje velká část komunikace. Proto, obecně vzato, mají ženy větší empatii vůči svým dětem a lépe „vidí“ do lidí než muži a také lépe reagují.

Nejhorší šance mají chlapci, jejichž silné stránky nepodléhají známkování a slabé stránky ovlivňují školní kariéru. Například chlapci s výbornou manuální zručností a současně dyslexií. Také matematicko-přírodovědné, motorické a múzické schopnosti bývají podceňovány. Školským úřadům je to známo, ale korekce, kterou snad zavedly, ve skutečném školním provozu není poznat.


Neměl by být u chlapců posunut začátek školní docházky, když se vyvíjejí později než dívky?

Podle prof. Larga je důležitější více zohlednit zvláštnosti chlapců. Například tedy méně biflovat slovíčka a gramatiku a místo toho je třebas vést k tomu, aby objevovali, jak vzniká elektrický proud a jak je ho možno používat. Navštívit zároveň vodní elektrárnu nebo pozorovat elektrikáře při práci.

Nemálo chlapců, ale i dívek je ve 13 až 15 letech zralých pro ukončení školní docházky. Držíme-li je déle v lavicích povinné základní školy, je to, co následuje, ztracený čas a dítě léta , která by mohlo dobře využít k zdokonalování v praktických dovednostech, které by je zajímaly, pouze odsedí. Kdyby se ti žáci, pro které je poslední rok či dva povinného základního vzdělávání nevhodný a školní docházka zbytečná, vzdělávali prakticky, byli by velmi motivováni pro osvojení praktických dovedností.

Na prvním stupni sotva ještě vyučují muži. Je feminizace výuky jednou z příčin znevýhodňování chlapců? Largo míní, že obě pohlaví, ženy i muži, mají jako pedagogové výchovně víc těžkostí s chlapci. Problém nespočívá v pohlaví učitelů, ale ve vzdělávací politice.

Dnešní vzdělávací politika plíživě vytlačuje chlapce ze středních škol netechnického zaměření Statistika však ukazuje, že v bohatých čtvrtích je rozdíl mezi chlapci a děvčaty na gymnáziích jen poloviční. To se dá vysvětlit tím, že zámožní rodiče podporují své syny, aby měli dobrý školní prospěch, mimoškolními doučovacími hodinami od kvalitních učitelů. Také najímají psychologické služby, aby děti obstály u zkoušek… Jenže společnost nepotřebuje lidi, jejichž vzdělání spočívá jen na stupidním učení zpaměti.

Nesmírně důležitou otázkou je, jakou v současnosti potřebujeme základní školu? Právě o této otázce se dosud pořádně nediskutovalo. „Domnívám se,“ říká prof. Largo, „že jsme velmi dlouho měli dobrou základní školu. Byla však zaměřena na potřeby industriální společnosti. Dnes žijeme ve společnosti služeb a informatiky. Ta potřebuje lidi s jinými kompetencemi.“ Jednotné učební plány se neřídí podle potřeb dětí. Vytváří je byrokraté a technokraté, kteří je sami nemusí ve škole prosazovat. Tyto plány mají zajišťovat vysoký standard vzdělání. Vyvolávají však jen veliký tlak na děti, rodiče i učitele. Standard vzdělání nezajišťují cíle podle plánů, nýbrž učitelstvo způsobem, jakým vyučuje.

Známky nesmějí být smyslem vzdělávání. Děti, které mají trvale špatné známky, se dostávají do enormního stresu. Odpírají chodit do školy, jejich sebevědomí se ničí. Přitom je přece motivace a sebevědomí zrovna tak důležité jako osvojování dovedností a vědomostí. Jedno bez druhého jde těžko a neradostně.

Děti se slabými schopnostmi se musí osvobodit od učebních plánů. Nejde to jinak. Rozhodující je, zda se děti samy od sebe chtějí učit. Nebo si myslíme, že bez konkrétního cíle, jaký mají podat výkon, by nic nedělaly? Dále Largo říká: „Za všechna léta, kdy jsem pracoval jako specialista pro vývoj, nesetkal jsem se s dítětem, které by se nechtělo učit. Když však začneme pedagogicky špatně a dítě přetížíme, může reagovat zablokováním učení. Můžeme do dítěte, jak se říká, nalít látku trychtýřem, ale skutečně naučit je nemůžeme nic, k čemu samo není připraveno. Zrovna tak je to s námi dospělými. Většina z nás by byla na přednášce z fyziky přetížena. Každý však má svou individuální oblast chápavosti, v jejímž rámci jej můžeme zaujmout.“

Dítěti je určeno jeho vývojovou zralostí, čemu je připraveno se učit. Pedagogika musí být přiměřená jednotlivým dětem.

Ve školách je mnoho způsobilých učitelů a učitelek. Mohli by ve školách vytvořit klima, ve kterém by se dítě samo a rádo učilo. Jen kdybychom takové učitele nechali svobodně konat. Špatné je, že dnes mají úřady řídící vzdělávání a úřady spravující školy příliš mnoho moci.

Učitelstvo je základ. Mělo by mít mnohem víc kreativního prostoru, místo aby bylo jen přinucováno plnit učební plány. Na učitele se nesmí pohlížet pouze jako na vykonavatele rozkazů řídících úřadů. Učitelům se už konečně musí přiznat odpovědnost (kterou ostatně mají) a nezbytná důvěra.

Většina učitelů je způsobilá sestavit vlastní učební plán a nebude se cítit přetížena. Samozřejmě k tomu musí mít učební a metodické pomůcky, aby mohli dobře pracovat. Základem je, že se musí orientovat podle dítěte, nikoliv podle učebních plánů, jež sestavují odborníci, kteří sami nevyučují.

Dodávám k tomu, že tyto poznatky zkušeného odborníka, podobně jako poznatky tvůrčích učitelů i u nás, ukazují, že soudobá situace společnosti vyžaduje individuální výuku a pojetí učitele jako svobodného, tvůrčího pracovníka, který má svrchované pravomoci i zodpovědnost za každého jedince, jehož rozvoj je mu svěřen.

Hana Kasíková a Eva Janebová: Na cestě k inkluzivní škole

Vzdělávání může být jednou z nejefektivnějších cest, jak zvýšit sociální integraci a kohezi společnosti, a to tehdy, když škola přijme ideál pozitivního zhodnocování lidské rozmanitosti a bude hledat způsoby, jak se tomuto ideálu přiblížit.

„Cesta k inkluzivní škole byla ve Velké Británii dlouhá a bolestivá… a zdaleka ještě nejsme na konci cesty“, řekl na své přednášce v učitelském studiu Sir Arthur Ivatts, bývalý inspektor Jejího Veličenstva a poradce vlády Velké Británie. UK. Artur Ivatts je jedním z mnoha předních odborníků na problematiku inkluzivního vzdělávání, kteří napomáhali plánování kursu pro budoucí učitele u nás, zaměřeného bezprostředně na tuto tematiku. Nyní v tomto kursu předkládá svoji zkušenost i zkušenost své země s inkluzí ve vzdělávacím systému.

Otázka sociální inkluze je důležitou součástí vládních vzdělávacích a sociálních politik na celém světě. Inkluzivní společnost je pojem, který však stále postihuje ideální cíl, kdy by nebyla základní lidská práva (1) jen proklamací, ale funkční součástí každodenního života. Tohoto ideálního cíle je možné dosahovat pouze tak, že se bude na všech rovinách – politických, kulturních, společenských – tento cíl respektovat a prosazovat. Vzdělávání může být jednou z nejefektivnějších cest, jak zvýšit sociální integraci a kohezi společnosti, a to tehdy, když škola přijme ideál pozitivního zhodnocování lidské rozmanitosti a bude hledat způsoby, jak se tomuto ideálu přiblížit.

Zcela jasně mezi nejdůležitější cesty patří pojetí učitelského vzdělávání. Zatímco ve Velké Británii můžete sledovat problematiku vzdělávací inkluze napříč celým kurikulem v magisterském programu, v České republice na šířce i intenzitě studia „šetříme“. Občas se tato tematika objeví v rámci některého předmětu, studovaného v pedagogických oborech na vysoké škole (srovnávací pedagogika, speciální pedagogika, obecná pedagogika, didaktika, aj.)., obdobně pak je to i v rámci kursů učitelského studia. Přemýšlíme-li a diskutujeme-li jako společnost o změně školy v inkluzivní školu, je to opravdu málo. A máme-li tuto změnu uskutečnit, je rozšíření vědění o inkluzivní škole (prostřednicvím výzkumu, reflexí i praktických opatření) nezbytnou, byť ne jedinou podmínkou. Jde o vědění, které zahrnuje pozitiva takovéhoto uspořádání a možné způsoby, jak jej dosáhnout, stejně tak jako problematická místa a možné přístupy, které napomáhají k jejich překonávání.

Kurs pro budoucí učitele, jehož plánování jsme výše zmiňovaly, je tedy již zařazen v letošním studijním roce do výuky v učitelském programu. Přizváni jsou do něj nejen studenti učitelství na FF UK, kde kurs probíhá, ale také z pedagogické, přírodovědecké, matematicko-fyzikální fakulty, navíc kdokoliv, koho tato tematika zajímá. Při plánování tohoto kursu jsme nejvíc stály o to, aby se tento kurs potkal co nejbezprostředněji s potřebami učitelů, kteří mají nelehkou úlohu – vyučovat žáky rozmanitého zázemí a rozmanitých schopností. Snažily jsme se zachytit systémovou perspektivu této problematiky: tedy od podmínek stanovených vzdělávací politikou, přes porozumění diverzitě jako takové až po konkrétnější přístupy typu spolupráce s rodiči nebo individualizované strategie výuky. V neposlední řadě pak nám šlo o to pokusit se zřetelněji utvářet u budoucích učitelů pozitivní postoj k inkluzivní škole a inkluzivní občanské společnosti obecně.

Jak tento kurs vznikal? Napíšeme-li s podporou Fondu pro rozvoj vysokých škol (č. grantu 895/2011), nemíníme to jako formální dedikaci. Tato podpora nám totiž umožnila být skutečně podporovány z různých stran. Ponejvíce týmem odborníků z ČR, kteří poskytli svoje příspěvky ke kurikulu kursu i studijní materiály, případně se účastní i výuky některých témat v kursu. Dále pak několika experty především z Velké Británie, kteří jednak učí budoucí učitele pro inkluzivní školu (vysokoškolští učitelé na univerzitách), jednak pomáhají s její realizací v praxi (odborníci z místních úřadů, center pro minority aj.). Samozřejmě možnost přístupu k zahraničním studiím, výzkumům, ukázkám dobré praxe byla pro nás všechny, kteří jsme připravovali kurs, tím neméně cenným zdrojem podpory.

Jaký kurs tedy na základě této podpory vznikl a v současnosti se vyučuje? Cílem kursu je představit současnou situaci inkluzivního vzdělávání v ČR, a to jak na teoretické úrovni, tak na úrovni praktické. Účastnice/účastníci kursu se na začátku kurzu seznamují s ideovým kontextem rovných vzdělávacích šancí, s dosavadními výzkumy v této oblasti, ale také s nejnovějším vývojem vzdělávací politiky České republiky. Důležitý je i mezinárodní kontext: srovnání především s podmínkami ve Velké Británii by mělo vyslat nikoliv zjednodušující vzkaz typu „Jsme pozadu!“, ale ukázat možný směr společenských a pedagogických analýz k řešení této problematiky v naší zemi.

Zásadní důraz v kursu je ovšem kladen na praktickou stránku – způsoby a možnosti inkluze ve škole a ve třídě. V tomto kurzu se snažíme o to, aby se jeho účastníci učili o inkluzi prostřednictvím přístupů a metod, klíčových pro inkluzivní vzdělávání. Jde o případové studie, diskusní metody, učební kontroverze, rolové a dramatické hry aj. Součástí kurzu jsou také hospitace studentů ve školách a organizacích, které mají s inkluzí dlouhodobé zkušenosti (META, Nová škola, Rytmus a další). Obsahová stránka kursu je pak podpořena nově vzniklým souborem materiálů, který byl opět promýšlen týmově a jednotlivé texty vypracovali vybraní odborníci v této oblasti (Pavla Baxová, Lenka Felcmanová, Jana Kargerová, Klára Laurenčíková, Věra Pokorná, Pavla Polechová, Iveta Němečková a Jana Stará), jednotlivé kazuistiky pak poskytly organizace výše zmíněné.

Participativní charakteristiku kursu chceme podpořit i způsobem jeho ukončení. Připravujeme studentskou konferenci s tematikou inkluzivní školy, kde vystoupí i představitelé vzdělávací politiky spojení s tematikou inkluze, které zveme k dalšímu promýšlení, jak začlenit optimálně tuto problematiku do pregraduální přípravy budoucích pedagogů. K účasti jsou zváni nejen další studenti učitelských programů, ale i studenti a učitelé oboru pedagogika a speciální pedagogika i další zájemci.

Předpokládáme, že celá koncepce kurzu by měla vést nás všechny zúčastněné k formování dovedností i postojů nutných k rozvíjení inkluzivního charakteru naší školy. Některé zahraniční univerzity mají v profilu absolventů učitelských programů také to, že by měli být advokáty lidských práv a sociální spravedlivosti. Chtěli bychom, aby tento kurs (kromě toho, že se v něm studenti a studentky učí přemýšlet o vzdělávací praxi a zdokonalují své způsoby, jak tuto praxi zkvalitnit) nabídl širší pojetí smyslu vzdělávání. A na základě tohoto pochopení jednat tak, aby naše cesta k inkluzi nebyla tak bolestivá a dlouhá….

Hana Kasíková a Eva Janebová za tým připravující a realizující kurs Inkluzivní vzdělávání

Pozn. Podrobnější informace o obsahu kursu naleznete na webu Katedry pedagogiky FF UK. V současné době je nabízen také formou kursu v systému celoživotního vzdělávání. Na webu Katedry pedagogiky FF UK také jsou k dispozici informace o studentské vědecké konferenci a kulatém stolu k tematice inkluze ve vzdělávání.


_______________

(1) Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jinému postavení.

pf 2012

pf 2012

Michaela Bergmannová, Lenka Zemanová: Výři nesýčkují

Knížka předkládá malým i velkým čtenářům osm veselých povídek (podle osmi českých obojetných souhlásek), které jsou výjimečné tím, že v sobě vždy obsahují všechna vyjmenovaná slova pro určitou hlásku a navíc se hemží spoustou dalších slov s měkkými či tvrdými i/y.


Veselé příběhy s vyjmenovanými slovy

Po povídce doprovázené obrázky následuje text povídky s vynechávkami pro doplnění i/y, přehled vyjmenovaných slov, slov příbuzných a odvozených, objasnění „zapeklitých výrazů“, slov stejně či podobně znějících, ale jinak psaných, s různými významy (syrový, sýrový, sírový). Knihu ocení rodiče či pedagogové, kteří chtějí komplexně a zároveň zábavně přiblížit dětem vyjmenovaná slova. Kniha je vytvořená tak, aby ji mohli využít ti, kteří s touto záludností češtiny „bojují“. Zároveň jde o výborný způsob, jak zabavit nadané dítě v odpovídajícím věku.

Michaela Bergmannová je absolventkou FAMU, oboru animovaná a multimediální tvorba. Zabývá se kreslenou animací a ilustrací knížek pro děti. Podílí se na několika projektech České televize.
 
Lenka Zemanová je absolventkou FF UK, KTF UK, ETF UK, v současné době studuje na PedF UK (obor primární pedagogika) a pracuje jako asistentka pro nadané děti v ZŠ sv. Voršily v Praze.

Knihu si můžete objednat ZDE.


O Myšákovi v mikině (ukázka)

M šák M ky, přezdívaný M kimaus, stál před zrcadlem a přem šlel, co si obléknout. Rozhodl se pro m kinu z m kané příze, tento vým sl textilního prům slu. Ze svých několika m kin si nakonec vybral tu s obrázkem kočky M cky, což mu připadalo m mořádně vtipné. Byla to jeho nejm lejší m kina, dárek od kamarádky Herm ny k m nulým narozeninám.

Nadešel čas snídaně. M šák si v m krovlnné troubě ohřál m chaná vajíčka od včerejška a v m xéru um xoval km novou pomazánku. Chleba s pomazánkou chutnal m zerně. M ky to rychle zapil m nerálkou. Špinavou m sku uklidil do m čky a v um vadle si um l ruce m dlem.

Pak si usm slel, že pojede navštívit svého m lého kamaráda m vala M rka, bydlícího v m slivně uprostřed lesa. Zamkl vysm čený byt skládající se jen z jedné m stnosti, kde nebylo ani sm tko. Nasedl do starého m krobusu a vydal se na cestu, která mu trvala asi dvacet m nut. M šák tyto výlety doslova m loval. Občas se příliš zam slel a m krobus dostal sm k, ale tentokrát dojel bez nehody.

M krobus si koupil před lety za peníze, které mu odkázala jeho mam nka, která byla m mochodem m lionářka a také majitelka sbírky houslových sm čců a hlem ždích ulit. M vala podivné nápady, které se vym kaly zdravému m šímu rozumu, a často trpěla m grénou. Byla um něná, a když viděla nějaký hm z, chovala se jako pom nutá. Vym nila si, že M ky vyhubí veškerý hm z v domě a vyžene i všechny hm zožravce, jejichž stravovací návyky považovala za nem stné a nem nila se s nimi sm řit. M šák jí m lerád vyhověl a nem losrdně vym til z domu nem lý hm z a hm zožravce odvezl do nedalekého průsm ku. M ky našel M rka, jak si hraje s m čem na m tině asi půl m le od čerstvě om tnuté m slivny stojící v m rném kopci. Kolem poletovalo chm ří z pampelišek, nad nimiž se m hotali m loučcí bělásci, v trávě km tali mravenci. M rek byl starý dobrák, nebyl však slabom slný, nam šlený ani zlom slný. Nikdy nechtěl rozdm chávat nějaké spory, takové m šlenky mu byly cizí. M ky s M rkem se často zalykali sm chem, když si vyprávěli nesm slné vtipy.

M šák si s M rkem chvíli bezm šlenkovitě, téměř m moděk házel m čem a pak si pom slel, že jsou oba úplně m mo. Ze zam šlení vytrhla M kyho bolest. M rek špatně m řil a om lem trefi l M kyho m čem přímo do m chy. Naštěstí m nul hlavu a nic mu nezlom l. M šák křičel, jako by šlápl na m nu. Když se bolest zm rnila, rozhodl se M rek, že odveze M kyho na pohotovost. Ujal se jich m krochirurg Přem sl Dm chadlo, který se na pohotovosti jen tak ochom tal, protože toho dne bylo m nimum úrazů. Vyšetřil m šáka a uklidnil ho, že se těší m mořádnému zdraví. M rek a M ky tím byli m le potěšeni a vydali se zpět. Cestou zajeli do Kam ka podívat se na pantom m cké představení m ma Lum ra M dliny, což prý byl opravdový m str. M zivý poplatek zaplatili m ncemi z nezam katelné kasičky. M m byl sice nem stně nam šlený, ale jeho vystoupení bylo nádherné. Po představení se vydali zpět k m slivně.

Vedle M rkova příbytku si M ky všiml staré m chačky. Zbylo v ní jen pár kam nků. M ky se rozhodl, že pro dnešek si v m chačce udělá domeček. Zatím se mu ale nechtělo spát, a tak si to s M rkem nam řili na ryby. Ulovili plno vodních živočichů, mezi nimi i pár m hulí a sum šů. Když odem kali, jejich první m šlenkou bylo povzbudit m sl pořádnou večeří z vydatného úlovku.

Zamilujme se do vědy!

Jak bychom měli mladé lidi motivovat, aby se sami chtěli stát průkopníky inovace? Zdá se, že nepřirozenější cestu, jak mladé lidi zaujmout, je zapojit je do samotného procesu vývoje inovací a vysvětlit jim fungování vyspělých technologií.

Zdroj

Spolupráce mezi průmyslem a univerzitami je zcela klíčovým aspektem, pokud si chce Evropská unie dlouhodobě zachovat konkurenceschopnost vůči Spojeným státům a asijským ekonomikám. Společnost GE Aviation Czech se rozhodla tuto spolupráci podpořit tím, že nabízí studentům program GE Engineering Trainee.

„Účast v programu mě obohacuje nejen z odborného pohledu, navíc mám možnost přihlížet chodu mezinárodní velké firmy,“ říká Filip Archalous, student ČVUT, který je na stáži u GE Aviation Czech. Už jako malý kluk se Filip nadchl pro létání a rozhodl se stát inženýrem. Mezi jeho vrstevníky u nás však nenajdeme zdaleka tolik technicky zaměřených studentů, jako bychom si přáli. Vysoké školy v České republice i v ostatních zemích střední a východní Evropy si posledních deset let musí klást znepokojující otázku – máme dostatek studentů se zájmem o technické obory? Prostoru pro zlepšení je v této oblasti určitě dost a pomoci může i sektor průmyslu.

„Technické obory jsou považovány za obecně složitější. Dále se v ČR zavedla spousta jiných univerzit, které otevírají nové fakulty s novými obory a chtějí nalákat nové studenty, ti pak mnohdy zvolí lehčí univerzitu s lehčím přijímacím řízením. Také je tu konkurence v podobě různých ekonomických a právnických oborů s vidinou velkých příjmů v manažerských pozicích a většího uplatnění na trhu práce po ukončení studia,” vysvětluje Filip, jak se na studium technických oborů dívá jeho generace.

Není nikterak překvapivé, že cílem EU ve vzdělávání bylo v posledních deseti letech zvýšit počet absolventů technických a přírodovědných studijních oborů o 15 %. Česká republika, stejně jako Maďarsko a další země střední a východní Evropy, je v počtu absolventů technických oborů na 1 000 obyvatel pod průměrem 27 členských zemí EU. Ten v roce 2007 činil 12 absolventů, v České republice a Maďarsku to ovšem bylo jen 8 absolventů. Ve srovnání s Irskem, které je na tom s 25 absolventy na 1 000 obyvatel nejlépe, čelí země střední a východní Evropy u současné mladé generace vážnému deficitu techniků.

„Technologické firmy většinou mají slabší prezentaci, a proto je nižší i motivace pracovat pro ně. Společnost GE Aviation Czech je v tomto směru jiná, a to nejen kvůli své pozici na trhu a obsahu produkce. Díky spolupráci mezi společností a mou fakultou jsem si našel atraktivní příležitost – pomocí mentoring programu jsem se dostal na pozici GE Engineering Trainee,” vysvětluje Filip. Stáž u GE Aviation Czech je velkým přínosem pro jeho profesní i osobní život: „Je zajímavé seznámit se s dlouholetou historií firmy, která patří mezi špičku v současném leteckém průmyslu. Mám možnost pracovat s největšími odborníky v oboru a být přímo u výroby nového produktu GE Aviation – motoru H80.“

V rámci průzkumu GE Global Innovation Barometer 2011 odpovědělo v Polsku 59 % respondentů (oproti celosvětovému průměru 65 %), že polské univerzity a školy neposkytují dostatečný vzdělávací model, který by kvalitně připravoval budoucí inovativní mozky. Zároveň si 97 % Poláků myslí, že inovace je hlavní cestou k vytvoření konkurenceschopnější národní a dokonce i regionální ekonomiky. Technické vzdělání, inovace a silná ekonomika spolu tedy úzce souvisí, ale zároveň nedostatek absolventů s technickým vzděláním, kteří v tomto ohledu hrají klíčovou roli, představuje v Evropě hrozbu pro konkurenceschopnost a ekonomický rozvoj.

Jak bychom měli mladé lidi motivovat, aby se sami chtěli stát průkopníky inovace? Zdá se, že nepřirozenější cestu, jak mladé lidi zaujmout, je zapojit je do samotného procesu vývoje inovací a vysvětlit jim fungování vyspělých technologií. Filip to shrnuje následovně: „Děti potřebují podnětnou výchovu a vzor, je třeba v nich vztah k vědě a technice podporovat od nejútlejšího věku. Mě osobně motivovala vášeň pro létání, ale samozřejmě jsem potřeboval i podporu okolí: ze strany rodičů, pedagogů a také inspirativních mentorů, například těch, s nimiž jsem se setkal v programu GE Engineering Trainee program”

Dana Šalamunová: Zapojení handicapovaných studentů do běžné výuky

„Dnes má referát Filip! Tak pojďte, Filipe, k tabuli“ Z přední lavice vycouvá chlapec na vozíku a vesele přijede před tabuli. Nikdo se tomu nediví. „Tak já bych začal,“ promluví usměvavý student.


Zapojení handicapovaných studentů do běžné výuky je dnes stále častějším aspektem moderního vzdělávání. Namísto nejrůznějších psychologických rozborů se dnes klade naprosto zaslouženě důraz na základní věc – zařadit handicapovaného studenta do normálně fungující třídy, do lavice k ostatním spolužákům a místo nejrůznějších úprav ho prostě brát jako běžného studenta.

Mgr. Petr Kuba, učitel z gymnázia a střední odborné školy v Českých Budějovicích, která je součástí sítě středních škol EDUCAnet, popisuje, jak tato integrace funguje právě zde. „Na naší škole je tělesně postižený student, který se do běžné výuky zapojil od prvního ročníku. Když přehlédnete třídu od katedry, téměř si ani nevšimnete, že ne všichni studenti sedí na židlích. Teprve až když vyvoláte chlapce v první lavici u dveří k tabuli, všimnete si, že přijede na vozíku. Do té doby v lavici pracoval se svým notebookem stejně jako celý zbytek třídy, takže cizí příchozí nezpozoruje nic výjimečného, hlásí se a pracuje stejně jako všichni ostatní.

Ještě dnes je ale takováto pozice tělesně postiženého studenta výjimečná. V dobách minulých a často i dnes na sebe upozorňuje buď tím, že sedí sám v lavici, často ještě zadní, nebo také tím, že jako jediný ve třídě pracuje s notebookem. Ani jedna z těchto věcí na naší škole není. S notebookem pracují všichni studenti, takže ani sám Filip nemá pocit, že je, v negativním slova smyslu, něčím výjimečný. Jeho schopnosti v oblasti výpočetní techniky, kterou u nás studuje, jsou navíc poměrně na výši, čili v kolektivu svých kamarádů je uznáván i po odborné stránce. V lavici sedí se svým kamarádem a panuje u nich tak dobrá nálada, že je někdy musí učitel dokonce umravnit. Žádný zakřiknutý samotář se tady nekoná.

Ne vše se dá ale zvládnout pouhým zařazením do běžně fungující třídy, bez některých úprav, zvlášť pro pohyb v patrové škole, se prostě neobejdete, a tak má na naší škole Filip svou asistentku. Ta je součástí zaměstnanců školy, takže komunikuje s učiteli, informuje je o Filipových možnostech, domlouvá termíny referátů a zkoušek, pokud je něco takového potřeba. Někdy dokonce sedí ve třídě a píše pro Filipa zápisky. Nesedí však u Filipa, ten je mezi svými kamarády. Po skončení výuky ji potkáte, jak Filipa veze po chodbě, popřípadě mu pomáhá po schodech. A když není „po ruce“ asistentka, pomohou studenti. Na naší škole je Filip prostě normálním studentem a kamarádem.“

Martin Chvál: Autoevaluace – vytváření systému a podpora škol v oblasti vlastního hodnocení

Prezentace ze závěrečné konference projektu Cesta ke kvalitě 29. 11. 2011.

Článek o konferenci si můžete přečíst ZDE.


Připravují se samostatné publikace projektu:
– Autoevaluace v praxi českých škol (kriticky nahlížený výběr z příkladů inspirativní praxe)
– Autoevaluace z externího pohledu (souhrn výstupů aktivity B3)
– Vzájemné učení (souhrn výstupů aktivity C1)
– Poradenství v oblasti autoevaluace (souhrn výstupů aktivity C2)
– Školy na cestě ke kvalitě. Systém podpory autoevaluace škol v ČR – souhrnná publikace projektu určená odborné veřejnosti

Celou prezentaci si můžete stáhnout ZDE.

Jana Hrubá: Projekt Cesta ke kvalitě bilancoval

Koncem listopadu se za velkého zájmu pedagogů konala v Konferenčním centru City v Praze 4 celostátní konference národního projektu Autoevaluace – Cesta ke kvalitě.


„Jsme na konci ojedinělého projektu. Přináší nový prvek do vzdělávacího systému. Inovativní a inspirativní prvek, který chyběl,“ řekl na zahájení závěrečné konference projektu PaedDr. Jaromír Krejčí, ředitel odboru vzdělávací soustavy MŠMT. Ambicí projektu bylo podle něho dát školám k dispozici ucelený soubor nástrojů a pomoci jim získat náhled, jak uchopit autoevaluaci. Vzhledem k novele školského zákona, kterou byla vyňata povinnost zpracovávat zprávu o vlastním hodnocení školy, význam projektu ještě vzrostl. Ředitel nebude mít stanovena kritéria, rozsah ani periodicitu vlastního hodnocení. „Vážím si nástrojů, které projekt přináší – jsou tím, co školám prakticky pomůže. Klíčový je Rámec pro vlastní hodnocení školy. Věřím v budoucnost tohoto instrumentu,“ dodal Jaromír Krejčí.

„Každá škola by měla najít způsob, jak zhodnotit svou vlastní práci. Největší rezervy jsou v managementu škol. Výsledky projektu by se proto měly stát součástí vzdělávání ředitelů škol,“ řekl na konferenci Mgr. Václav Hořejší, nový ředitel Národního ústavu pro vzdělávání. Ústav byl realizátorem projektu společně s Národním institutem dalšího vzdělávání. Jeho ředitelka Mgr. Helena Plitzová zhodnotila vzdělávací kurzy, které postupně připravily a ještě připravují přes 400 učitelů na funkci školního koordinátora pro vlastní hodnocení. NIDV bude kurzy nabízet i po skončení projektu. Institut v rámci projektu vytvořil a ověřil vzdělávací program nejen pro koordinátory, ale i pro poradce autoevaluace.

PhDr. Martin Chvál, Ph. D., hlavní manažer projektu Cesta ke kvalitě, představil hlavní aktivity projektu, které mají za cíl podpořit sebereflexi škol a provázat autoevaluaci s externí evaluací. Sladění přístupu zřizovatelů a České školní inspekce k vlastnímu hodnocení škol by mělo zajistit, aby školy mohly ve svém vlastním hodnocení uvést i zjištěné negativní prvky, aniž by se musely obávat, že kvůli tomu budou negativně hodnoceny ze strany inspekce či zřizovatele. Identifikace určitého problému je bezpochyby nutná jako první krok k jeho řešení.

Pro školy bylo připraveno a v praxi ověřeno 30 tzv. evaluačních nástrojů. Jde o nástroje pro hodnocení školy, jako jsou dotazníky pro žáky, rodiče i učitele, hospitační protokoly či rozhovory se žáky a další. Školy je mohou zdarma využít ke zjišťování stavu v různých oblastech školního života. Většina nástrojů je softwarově podpořena a učitelé či žáci tak mohou jednoduše vyplnit dotazníky ve škole na počítači a výsledky jsou pro ně vygenerovány. Ke všem nástrojům jsou postupně zpracovávány manuály. Zatím je jich dostupných sedm. Nástroje jsou přístupné na portále.

Proškolení poradci navštěvovali školy, které požádaly o pomoc, a společně s jejich řediteli a učiteli hledali cesty, jak postupovat, jaký nástroj zvolit, jak pracovat s výsledky, jak nastavovat vhodná opatření tak, aby vedla ke zlepšení v dané oblasti.

Školy měly během projektu možnost předávat si své zkušenosti s prováděním vlastního hodnocení, navzájem se inspirovaly, učily a hodnotily při workshopech, recipročních návštěvách a Peer Review. V bezpečném, nekonkurenčním prostředí školní týmy společně pracovaly na tom, jak zlepšit autoevaluační činnosti, aby z nich dokázaly vytěžit maximum pro svoji školu.

„Projekt povzbudil pedagogické pracovníky, aby si začali navzájem sdělovat zkušenosti ze své práce. Důležité je i to, že partnerství vytvořená v rámci projektu velmi často pokračují, i když daná aktivita již skončila,“ zdůraznil hlavní manažer projektu Martin Chvál. „Pominu-li konkrétní předávání zkušeností o autoevaluaci, nejpodstatnější smysl celé akce je v tom, že vzájemné návštěvy učitele vyvedou ze stereotypu každodenní rutiny. Proto by bylo správné, kdyby se něčeho podobného zúčastnili i ostatní pedagogové, nejen vedení školy a osvědčení „tahouni“,“ zhodnotil přínos vzájemných návštěv škol jeden z účastníků.

Na základě zkušeností škol vzniká databáze inspirativní praxe, která je k dispozici na webových stránkách projektu. Do konce projektu v dubnu 2012 tu bude zveřejněno přes 20 příkladů (aktuálně 9) inspirativní praxe z různých typů škol, takže je mohou využít například i málotřídní školy nebo základní umělecké školy.

Po dobu trvání projektu je také vydáván a rozesílán všem základním a středním školám a dalším adresátům bulletin Na cestě ke kvalitě, jehož jednotlivá čísla jsou postupně zaměřena na fáze evaluace. S posledním číslem bude rozesíláno CD se všemi výstupy projektu, aby byla alespoň takto zajištěna udržitelnost výstupů projektu, jejíž zabezpečení ze strany MŠMT zatím není známo.

Prof. PhDr. Milan Pol, CSc. hovořil o současnosti a perspektivách autoevaluace z různých hledisek. Řekl, že autoevaluace má ve školských systémech pevné místo. Prakticky ve všech zemích je dnes snaha dostat vlastní hodnocení do centra činnosti škol. Jeho současné zpochybňování u nás je spíše kuriozitou. Vlastní hodnocení je podle něj účinnější než kontrola zvenku, kterou školy mohou vnímat jako hrozbu. Může se stát nástrojem profesionalizace lidí ve škole a kontinuálního rozvoje školy zevnitř.

S hlediskem zřizovatelů vystoupili Mgr. Jiří Holý, ředitel Vzdělávacího institutu Středočeského kraje, a PhDr. Marcela Štiková, předsedkyně školské komise Svazu měst a obcí. Ocenili společné dílo jedné z pracovních skupin projektu – Doporučení pro zřizovatele k hodnocení škol.

„Starosta i v malé obci nese zodpovědnost za kvalitu práce ředitele školy. Musí ho umět hodnotit a nebát se ho hodnotit. Novela školského zákona jeho roli posiluje – může ředitele i odvolat,“ řekl Holý. „Proto jsme se snažili vytvořit obecná doporučení k hledání cest, jak škole pomoci při zlepšování kvality. O kritériích jsme vedli bouřlivé diskuse,“ dodala Štiková.

Vztah autoevaluace a externí evaluace z hlediska ČŠI měl být předmětem vystoupení ústřední školní inspektorky Mgr. Olgy Hofmannové. Bohužel se omluvila.

O svých zkušenostech s plánováním autoevaluace na závěr dopoledního jednání hovořil Mgr. Pavel Škramlík, ředitel soukromé ZŠ sportovní z Litvínova. Jeho škola se zapojila do různých aktivit projektu. Ocenil především evaluační nástroje kvalitně zpracované odborníky, usnadnění práce s vyhodnocováním dat a také příležitosti k poznání mnoha lidí, kteří své práci rozumí. Ing. Vít Beran, ředitel další zapojené ZŠ Kunratice, ocenil, že projekt pomáhá ředitelům vést školu. „Škoda, že není dále podpořen,“ dodal.

V odpoledním programu účastníci mohli diskutovat podle svého výběru střídavě v pěti panelech o jednotlivých aktivitách projektu s jejich manažery. Panely se týkaly evaluačních nástrojů, příkladů dobré praxe, vzdělávání, vzájemného učení a poradenství. Uplatnit svůj názor či dotaz mohl opravdu každý, ovzduší na konferenci bylo přátelsky neformální a pracovní. Jak řekl ve svém vystoupení PaedDr. Krejčí: „Nic není černobílé. Projekt dal školám příležitost odstranit pochybnosti o autoevaluaci a výrazně přispěl k ujasnění této činnosti.“

Svatava Kučíková: Učitelé se vydali do Polska s Moderními dějinami.cz

„Historie na vlastní oči – po stopách židovské kultury a utrpení“ – pod tímto názvem se uskutečnila první akreditovaná exkurze, kterou v rámci dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků připravilo Občanské sdružení PANT. Akce byla financována v rámci Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost ze státního rozpočtu ČR a Evropského sociálního fondu.


Účastníci navštívili místa spjatá s utrpením Židů i ostatních národů za II. světové války a vydali se po stopách předválečné židovské kultury v Polsku. „Smyslem akce je podpořit učitele dějepisu při sestavování kvalitních exkurzí pro žáky a studenty, upozornit účastníky na zajímavá místa, poskytnout jim množství praktických návodů a materiálů k tvorbě pracovních listů, s nimiž žáci budou na exkurzích pracovat, i k činnostem ve vyučovacích hodinách,“ uvedl Petr Šimíček z pořádajícího Občanské sdružení PANT, který na exkurzi provázel a tlumočil z polštiny.


Den první

Do Polska vyrazily čtyři desítky učitelů nejen z Moravskoslezského kraje, ale i z jiných částí naší republiky. První zastávkou bylo františkánské Centrum sv. Maxmiliána Kolbeho v Harmežích, kde se nacházel jeden z pobočných pracovních táborů Osvětimi. Klášter je zasvěcen mučedníku osvětimského koncentračního tábora, polskému duchovnímu Maxmiliánu Kolbemu. Otec Kolbe nabídl po útěku vězňů veliteli tábora, že podstoupí smrt v hladomorně za spoluvězně, který měl doma ženu i děti a prosil o život. Velitel jeho nabídku přijal, podle výpovědí pamětníků se Kolbe většinu svého trýznivého věznění modlil a zpíval, jeho trápení ukončila fenolová injekce. V roce 1982 jej Jan Pavel II. prohlásil za svatého. Muž, za kterého se Maxmilián Kolbe obětoval, přežil a zemřel až v roce 1995. V podzemí zdejšího kostela je expozice velkoformátových kreseb bývalého osvětimského vězně č. 432 Mariana Kolodzieje. Po válce pracoval jako scénograf a o své válečné zkušenosti mlčel až do roku 1993, kdy začal vytvářet expresivní výjevy osvětimské reality. Jeho fantaskní motivy jsou plné autoportrétů, portrétů spoluvězňů, káp i esesmanů a symbolů utrpení. Obrazy v klášterním podzemí útočí na diváka se stejnou naléhavostí jako díla mnohem známějších umělců, Bosche, Dürera, Muncha či Schieleho. Jako by si autor po téměř pěti desítkách let uvědomil, že přežil ne proto, aby žil, ale aby podal svědectví. To se mu podařilo velmi sugestivně. Březinku, skutečnou továrnu na smrt, je možné navštívit bez průvodce. Jako mlčenlivé memento zde stojí pozůstatky destruovaných plynových komor a krematorií, zbytky z tří set vězeňských baráků, nejstarší zděné, novější dřevěné, vyprojektované původně na ustájení 50 koní; zde v nich přebývalo 400 vězňů.

Prohlídka s místním průvodcem následuje v hlavním táboře. Původní kasárna polské armády, umístěná v řídce obydleném prostoru Malopolska s železničním spojením, byla vybrána jako vhodné místo pro realizaci konečného řešení. Jeho součástí bylo i důsledné využití pracovního potenciálu vězňů před jejich likvidací, jakož i zpracování jejich ostatků při průmyslové výrobě tkanin a mýdla. Nepochopitelně zní informace o sofistikovaných způsobech mučení při rozšiřování lékařských obzorů v oblasti fyziologie i o rafinovaných variantách ponižování. V expozici nahromaděných osobních věcí se návštěvník dozvídá, že tyto předměty byly důsledně recyklovány; vše procházelo systémem důkladného třídění, jídlo, oblečení, nádobí či jiné předměty denní potřeby putovaly ke spotřebitelům do Německa, ze zabavených šperků, cenností a módního oblečení si mohla vybrat manželka velitele tábora. Válečné Německo potřebovalo zboží i materiál, brýle i zlaté zuby. Mezi podepsanými zavazadly je kufřík Zdenky Fantlové, která své zážitky nejen z Osvětimi vložila do úžasné knihy Klid je síla, řek´ tatínek.

Cestou z Osvětimi ještě zbývá dozvědět se, jak dotvořit pro žáky program dne, jehož součástí byla návštěva tohoto místa. Všichni cítí, že po takovém zážitku není možné sednout do autobusu a odvézt je domů. Abychom se drželi tématu, pouštíme si na cestu dokument Ondřeje Grošafta Auschwitz, který natočil pod vedením svého učitele a ředitele gymnázia EDUCAnet v Ostravě Marka Šimoňáka.


Den druhý

Další den dopoledne míří účastníci do Lipové ulice v Krakově. Kdo by neznal Spielbergův oscarový film Schindlerův seznam! Právě zde fungovala továrna na smaltované nádobí, kterou Oskar Schindler v roce 1939 arizoval. Za jejími zdmi se dnes nachází unikátní expozice Krakov v době nacistické okupace 1939–1945. Do světa vzdáleného sedm desítek let vstoupí návštěvník přes poetiku zaniklých míst, jako je fotografické studio či holičská oficína, aby se postupně pomocí artefaktů, dobových fotografií, camery obscury, propagandistických materiálů, výpovědí pamětníků i dobových rekvizit stal svědkem obsazení Polska, protižidovských opatření, bezpráví a teroru, zazdění obyvatel ghetta, otroctví v pracovním táboře. Civilně působí Schindlerova pracovna, velmi emotivní je ztvárnění stěny se jmény lidí, které zachránil. Tato expozice není v areálu bývalé Schindlerovy továrny jediná, nachází se zde rovněž pavilon se současným polským uměním.

Historická část města Krakova by vydala na program několika exkurzí. Pokud máte čas omezen na jedno odpoledne, můžete začít stejně jako účastníci exkurze pod Wawelem, projít Planty, park, který obepíná centrum místo zbořených hradeb, obdivovat zrenovované objekty Jagellonské univerzity. Za pozornost stojí poetická a výjimečně zachovalá židovská čtvrť Kazimerz i s několika zpřístupněnými synagogami. Z proslulých památek v centru města stojí za návštěvu např. Mariánský kostel s oltářem Wita Stwosze, osamocená radniční věž, „vdova“ po gotické radnici, Muzeum knížat Czartoryských s díly Leonarda či Rembrandta, nebo Sukiennice, velkolepá tržnice ze 14. století.

Za zmínku stojí, že v Krakově, na rozdíl od jiných kulturních metropolí, si může turista dopřát ubytování i stravování za přijatelné ceny.


Odezva účastníků

V evaluačních dotaznících je nejvýše hodnocena fundovanost lektora-průvodce, organizace akce a atmosféra, kvalita i použitelnost získaných materiálů. Také jsou výborné reakce na návštěvu továrny Oskara Schindlera.

… znovu děkuji všem z PANTU za skvělou exkurzi!
…jsme plni nové energie, a to díky Vaší "Expedici Krakov", čímž bychom Vám chtěli ještě jednou tuze moc poděkovat. Jste naprosto úúúúúúúúžasní a budeme se, pokud to půjde, těšit i na další akci.
Poděkování přesto nevynechám – díky za skvělý zájezd, bylo to opravdu hóóódně utěšené. Těším se na další.
… děkuji za perfektně připravenou akci!
… ještě jednou děkuji za zdařilou a inspirativní exkurzi. Také se těším na další podobné akce.

Vážení organizátoři,
Vaše akce měla vynikající úroveň. Nebyl snad nikdo, kdo by nebyl nadšen novými místy poznání, organizací, Vaší fundovaností a dobrou atmosférou, kterou jste navodili humorem. Prostě správní organizátoři na svém místě. Děkujeme za možnost poznání zajímavých míst a budeme se těšit příště.
S pozdravem účastnící ze SPŠ a OA z Frýdku-Místku


Připravované akce

Další tematické exkurze se uskuteční na jaře příštího roku. Třídenní exkurze Německo ve víru událostí 20. století bude směřovat do Berlína a Postupimi, jednodenní výjezd Po stopách předválečného československého opevnění a bojů II. světové války se soustředí na místa v Severomoravském kraji a dvoudenní akce Místa utrpení a bolesti našich předků směřuje do Prahy a tábora Vojna u Příbrami. Podrobnější informace podá Petr Pánek, předseda Občanského sdružení PANT, na adrese petr.panek@pant.cz.

Zaměstnanci škol a školských zařízení mají na uvedených akcích účast, dopravu, ubytování a vstupné do památníků zdarma. Školám je poskytnuta finanční kompenzace za absenci učitele ve výuce.

K. Kubalová, M. Holubová, K. Starý: Přechod na 2. stupeň z pohledu žáků a učitelů

Prezentace z odborného semináře na Pedagogické fakultě UK 24. 11. 2011 „Dva světy základní školy a přechod mezi nimi“.

Informaci o semináři si můžete přečíst ZDE.


Byly vedeny polostrukturované rozhovory s žáky a jejich učiteli.

Témata otázek rozhovorů:
– vnímání přechodu mezi stupni žáky a učiteli: obavy a očekávání žáků v 5. ročníku, odchod žáků do víceletých gymnázií a jiných výběrových škol, příchod nových žáků z jiných škol, změna třídního klimatu v 6. ročníku
– důležitost přípravy žáků na přechod na 2. stupeň ZŠ
– informovanost žáků – zdroje, způsoby, míra
– změny obsahu učiva, stylu vyučování, chování žáků, přístupu učitelů.


První asociace žáků na téma přechodu na 2. stupeň:
– pocit dospělosti – „budem větší, starší“,
– obavy z vyšších nároků: „už nás tam tak učitelé šetřit nebudou,“
– změna organizace výuky jako střídání učitelů, stěhování z učebny do učebny, odpolední výuka, apod.
– změny v sociálním složení třídy: jak v negativním smyslu: „odejdou spíš takoví ti žáci, kteří jsou dost chytrý, takže to bude takový narušený“, i v pozitivním smyslu: „přijdou noví kamarádi“.


Celou prezentaci najdete ZDE.

Dominik Dvořák: Kontinuita a diskontinuita v kurikulu základní školy

Prezentace z odborného semináře na Pedagogické fakultě UK 24. 11. 2011 „Dva světy základní školy a přechod mezi nimi“.

Informaci o semináři si můžete přečíst ZDE.


Mají jednotlivé stupně vzdělávání stejné cíle?

Získání základních dovedností v oblasti:
– čtenářské gramotnosti,
– matematiky a
– přírodních věd
na školní úrovni je zásadní pro rozvoj klíčových kompetencí v rámci kontinuity celoživotního učení.“ (Brusel 22. října 2010)


Změny v pojetí vzdělávání:

„První stupeň základní školy musí vytvářet předpoklady pro plynulý přechod žáků na 2. stupeň. (…)
Zejména ve 4. ročníku [tehdy čtyřleté primární školy] je potřebné, aby učitelé 1. stupně postupně připravili žáky na styl práce na 2. stupni. (Osnovy…, 1983, s. 9)

Je nutné posilovat svébytnost a didaktickou specifičnost primární školy a zajistit, aby ji neohrožovaly např. požadavky na přijetí do vyššího stupně školy, jednostranně orientované jen na výkon nebo jen na znalosti požadované osnovami vyučovacích předmětů. (České vzdělání a Evropa, 1999, s. 59).


Celou prezentaci najdete ZDE.

Eliška Walterová: Dva světy základní školy a přechod mezi nimi

Prezentace ze stejnojmenného odborného semináře na Pedagogické fakultě UK 24. 11. 2011.


Informaci o semináři si můžete přečíst ZDE.


Téma se „vynořovalo“ ve výzkumech Centra jako jeden z klíčových problémů školního vzdělávání a reálně existující problém fungování české ZŠ.

V českých výzkumech přechodů mezi vzdělávacími stupni bylo téma spíše okrajové.

– Přechod je zlomem ve vzdělávací dráze žáků - mění se kurikulum, konfigurace vztahu učitelů a žáků, fyzické a sociální prostředí třídy, výukové situace i hodnocení výkonu žáků.

– Přechod nastává v období rané adolescence, kdy u žáků dochází k výrazným vývojovým změnám.

– Přechod není jednorázový akt (transfer), nýbrž proces (tranzice), který vyžaduje podporu a vývoj facilitačních strategií.

– V modelu české ZŠ existují dosud nevyužité potenciality.


Celou prezentaci najdete ZDE.

Jana Hrubá: Přechod z 1. na 2. stupeň ZŠ – neuralgický bod?

Ústav výzkumu a rozvoje vzdělávání Pedagogické fakulty UK ve spolupráci s Institutem výzkumu školního vzdělávání Pedagogické fakulty MU Brno uspořádal 24. 11. 2011 zajímavý odborný seminář „Dva světy základní školy a přechod mezi nimi“ . Prezentovaly výsledky získané v posledním roce řešení společného projektu „Centrum základního výzkumu školního vzdělávání“.


Seminář zahájila ředitelka ÚVRVŠ Eliška Walterová (UK). Označila přechod z 1. na 2. stupeň za jeden z klíčových problémů školního vzdělávání. Proč tomu tak je? Je to zlom ve vzdělávací dráze žáků, který probíhá v období rané adolescence. Jde o proces a nikoli jednorázový akt. Na semináři budou představeny vybrané výsledky, podrobně bude výzkum zpracován v připravované publikaci. Prezentaci najdete ZDE.

Dominik Dvořák (UK) v příspěvku „Kontinuita a diskontinuita v kurikulu základní školy“ upozornil na nárůst neprospěchu v 6.–9. třídě ZŠ (v letech 1988/89 bylo propadání problémem 1. třídy). Zatím ale nevíme, v čem žáci propadají. Svědčí to o tom, že 1. stupeň se změnil a druhý nikoli – není sladěna návaznost. Změnilo se chápání vzdělávání – období 1. stupně se jeví jako samostatné, není už podřizováno přechodu na 2. stupeň. Působí dvě protikladné tendence: odsouvání náročnějšího učiva na 2. stupeň X není naplánována progrese na 2. stupni.

Petr Knecht (MU) navázal pohledem do RVP ZV a školních sešitů. Ve výzkumu se ukázalo, že některé očekávané výstupy nejsou na 2. stupni rozvíjeny. Diskontinuita může být příčinou problémů přechodu. Záleží na učitelově pojetí kurikula.

Petr Najvar (MU) představil ukázku z výzkumu „Výuka na prvním a druhém stupni – videostudie“. Vyučování je chápáno jako vytváření příležitostí k učení – videostudie se ukazuje jako dobrý nástroj zkoumání („otisky hodin“). Autoři natočili 150 vyučovacích hodin na 1. i 2. stupni (hodiny přírodovědy, fyziky a anglického jazyka). Nenašly se výrazné rozdíly mezi 1. a 2. stupněm, převažovalo slovo učitele – rozhovor se třídou a výklad. Přes 50 % hodin proběhlo bez použití médií.

Kateřina Vlčková (MU) referovala o výzkumu „Vnímání klimatu školy žáky“. Ukázalo se, že žádné významnější rozdíly mezi 1. a 2. stupněm neexistují. Školní klima lépe vnímají žáci mladší, dívky a žáci s lepšími známkami. Nerozhoduje velikost školy nebo sídla.

Karel Starý, K. Kubalová-Novotná a M. Holubová zkoumali „Přechod mezi stupni z pohledu žáků a učitelů“ ve třech školách, které si nazvali „Předsazená“, „Tradiční“ a „Alternativní“. Ředitelé škol přechod verbálně reflektují („je to pro ně šok“), ale zcela se rozcházejí v tom, co pro usnadnění přechodu z 1. na 2. stupeň dělají. Byly vedeny rozhovory se žáky v tzv. triádách (skupina tří dětí nejlépe stejného pohlaví, které se dobře znají a mezi kterými panují přátelské vztahy). Páťáci nahlíželi na přechod s obavami z neznámého, obtížnějšího, ale také jako na příležitost k „restartu“, což šesťáci potvrdili. Závěr výzkumu potvrdil, že k usnadnění přechodu nevede tolik snaha o stírání rozdílů mezi stupni, ale vzájemná spolupráce učitelů 1. a 2. stupně a koordinace nároků na žáky především v oblasti hodnocení.

Eliška Walterová v závěru uvedla, že jde o komplexní otázku systémové povahy. Výzkumný tým byl nepočetný, takže ji nemohl uchopit v plné šíři. Podrobnější informace o výzkumu budou uvedeny v publikaci. Projekt končí, takže pro možnost pokračování ve výzkumech bude nutno usilovat o dílčí granty.

Poznejte mobilní web NTK

Národní technická knihovna připravila pro své klienty novinku – mobilní webovou prezentaci. Můžete si prohlížet informace o knihovně kdykoliv a kdekoliv.

Mobilní web je možné používat z mobilních zařízení, jako jsou telefony s operačním systémem Android či iOS. Web automaticky rozpozná mobilního klienta, poskytne rozhraní optimalizované pro zmenšené displeje, a nabízí tak funkcionalitu webu NTK v kapesní velikosti. Je možné například sledovat přehled výstav, žádat o reprografické služby, zadávat rešerše, číst novinky, prohledávat telefonní seznam a prohlížet si informace o knihovně kdykoliv a kdekoliv.

„Jsme první knihovna v České republice, která zahájila provoz mobilní verze webové prezentace. Reagujeme tak – coby moderní knihovna – na nastupující trend, který jasně ukazuje nárůst mobilních klientů především v dalších letech," dodává k problematice webové prezentace Ondřej Koch, hlavní vývojář mobilního webu NTK.