Jaromír Coufalík: Kvalifikované prognózy i pro vzdělavatele

Pro úspěšnou práci kvalitních škol nestačí jen znalosti z pedagogiky, nýbrž i znalosti o ekonomickém a sociálním prostředí, v němž školy pracují a pro které vlastně pracují.


Národní observatoř zaměstnanosti a vzdělávání (NOZV), která je jedním z útvarů Národního vzdělávacího fondu, se již delší dobu soustavně zabývá prognózováním kvalifikačních potřeb na trhu práce. Dělá to především proto, že podložené informace o budoucím vývoji struktury zaměstnanosti z různých hledisek (např. z hlediska kvalifikací, profesí, oborů a sektorů ekonomiky) potřebuje pro svou práci řada pracovníků a institucí.

Pro úřady práce a jejich informační a poradenská centra jsou potřebné informace o očekávaném vývoji poptávky na trhu práce, pro školy jsou užitečné informace o tom, které druhy znalostí budou v příštích letech potřebovat jejich absolventi, a pro regionální samosprávy je důležité vědět, jaké hrozby a příležitosti čekají odvětví a podniky, které v kraji nejvíce přispívají k celkové zaměstnanosti.

V poslední době NOZV zveřejnila výsledky svých prací jednak spuštěním webového portálu Budoucnost profesí a jednak vydáním publikace Předvídání kvalifikačních potřeb na trhu práce. O jejich obsah již projevili zájem pracovníci služeb zaměstnanosti a odborníci zabývající se rozvojem lidských zdrojů, kteří již jistou dobu s výsledky prognózování kvalifikačních potřeb pracují. Na druhé straně by je mohli a měli více využívat i ředitelé a učitelé středních, vyšších a vysokých škol a v přiměřené míře také stávající či budoucí studenti těchto škol a jejich rodiče. Měli by se o ně zajímat z několika důvodů.

První důvod výstižně naznačuje název jednoho z oddílů zmíněné publikace – Zítřek není pokračováním dneška. Vzdělavatelům totiž zřetelně ukazuje, že požadavky na cíle a obsah vzdělávání se stále vyvíjejí, a proto budou v příštích obdobích jiné, než jsou dnes. Mají-li tedy vzdělavatelé poskytovat vzdělání, které jejich absolventům umožní dobře obstát během jejich téměř čtyřicetiletého produktivního věku, měli by přinejmenším znát trendy těchto požadavků a se zřetelem k těmto trendům cíle a obsah vzdělávání cílevědomě upravovat.

Druhým důvodem je vyvíjející se kvalifikační a profesní struktura zaměstnanosti. Uplatňují-li se dobře absolventi určitých oborů dnes, nemusí se stejně dobře uplatňovat v budoucnosti. Existuje-li dnes vysoká poptávka po pracovnících určitých profesí, nemusí tomu tak být i v době, kdy mladí lidé vstupující dnes do střední, vyšší či vysoké školy budou školu absolvovat a pak ovšem po mnohem delší období jejich profesní dráhy.

Ředitelé a učitelé na středních, vyšších a vysokých školách by si měli postupně zvyknout využívat zmíněný webový portál Budoucnost profesí. Je dostupný na adrese www.budoucnostprofesi.cz. Je členěn do šesti hlavních oddílů.

Prvním oddílem je oddíl Budoucnost profesí. Jeho uživatelé se na něm mohou informovat o současné situaci a budoucnosti profesí na trhu práce. Lze zde najít informace o téměř 800 profesích uspořádaných do 30 skupin. Zajímá-li vás určitá profese (např. účetní, zlatník, obchodní referent, sekretářka automechanik, zdravotní sestra atd.), najdete zde údaje o počtu pracovníků dané profesní skupiny jak v minulosti (od roku 2001), tak i v období do roku 2013. U každé profese jsou rovněž uvedeny šance na získání zaměstnání v dané profesi.

Ve druhém oddíle s názvem Sektorové studie uživatelé najdou tři studie, v nichž jsou podrobnější informace o očekávaném vývoji profesí, a to studie Energetika, Elektrotechnický průmysl a ICT služby. Například v sektorové studii týkající se elektrotechnického průmyslu se lze dovědět o budoucím vývoji 17 profesních skupin v elektrotechnickém průmyslu, jako jsou projektant/konstruktér, elektroinženýr nebo kvalifikovaný dělník. Kromě celkového trendu v poptávce podává sektorová studie také informace o očekávaném vývoji požadovaných dovedností pro každou profesní skupinu.

Oddíl nazvaný Vývoj v odvětvích je zaměřen na jednotlivá odvětví české ekonomiky, jejich minulost i očekávaný budoucí vývoj. Jsou zde např. informace o poptávce po profesích v daném odvětví, předpokládaném vývoji zaměstnanosti, věkové i profesní struktuře. Tento oddíl obsahuje informace o celkem 40 odvětvích podle odvětvové klasifikace ekonomických činností OKEČ.

Čtvrtý oddíl Trhy práce v regionech vychází z poznatku, že trhy práce v jednotlivých regionech jsou sice specifické a mají tedy i specifický vývoj a požadavky na pracovníky, avšak na druhé straně jsou všechny regionální trhy práce ovlivňovány i globálními trendy. Proto je zde především porovnání očekávaných změn v ekonomice a potenciálu daného regionu v oblasti lidských zdrojů. Uživatel zde najde např. údaje o vzdělanostní struktuře populace, profesní a odvětvové struktuře zaměstnanosti v jednotlivých krajích a také specifika jednotlivých krajů.

V pátém oddíle Zahraniční zkušenosti se mohou zájemci dovědět, jak se postupuje při prognózování kvalifikačních potřeb v dalších evropských (a také mimoevropských) zemích, tj. např. jaké metody prognózování se tam používají nebo k jakým výsledkům se tam v tomto oboru dospělo. Je zde několik odkazů na webové stránky zahraničních institucí, které se soustavně zabývají prognózováním kvalifikačních potřeb na trhu práce (např. Warwick Institute for Employment Research).

Šestý oddíl má název O předvídání. Jsou do něj zahrnuty i aktuality týkající se prognózování kvalifikačních potřeb na trhu práce.

Na webovém portálu Budoucnost profesí je k dispozici i značná část informací obsažených ve výše zmíněné publikaci Předvídání kvalifikačních potřeb na trhu práce. Zatímco webový portál je běžně dostupný, zájemci o publikaci mohou požádat o její zaslání (zdarma) na adrese kantorova@nvf.cz.

Veškeré dosavadní výsledky NOZV v oboru prognózování kvalifikačních potřeb trhu práce školským pracovníkům zřetelně dokládají, že pro úspěšnou práci kvalitních škol nestačí jen znalosti z pedagogiky, nýbrž i znalosti o ekonomickém a sociálním prostředí, v němž školy pracují a pro které vlastně pracují. Práce NOZV jim k tomu poskytují řadu užitečných informací.

Jaromír Coufalík, Národní vzdělávací fond

Ludvík Eger: Jak by měla vize školy vypadat?

Vize a audit školy jsou základními stavebními kameny, které používáme, když chceme řídit změnu školy.


Vize se stává sdílenou představou o podstatných záměrech. Důležité je, že je spojena s očekáváním a usilováním o vše, co je spojeno s organizací. Je to základní záměr, který by měla organizace nabízet nejdříve. Ten se potom stává výzvou pro všechny, kteří jsou nějakým způsobem spojeni se školou. To znamená, že přesahuje vnitřní prostředí školy…

S vizí jako s obrazem budoucnosti je spojena otázka časového horizontu. Pro školy se doporučuje horizont několika let.


Vize má tři funkce (podle Murgatroyd a Morgan,1994)

– Za prvé je inspirací. Každý ve škole by měl být seznámen s vizí a měl by ji umět interpretovat. Vize by se měla stát základem pro povzbuzení, rozvoj, inspiraci, možnost uplatnění učitelů… je hybnou silou nejen pro jednotlivce, ale pro celou školu. Musíme zdůraznit, že vize musí zahrnovat žáky. Položme si otázku: je vize sdílena žáky?

– Za druhé je vize základním kamenem pro rozhodování. Každá činnost ve škole by měla být zvažována v souvislosti s vizí. Jak k ní přispívá naše činnost? Je ve shodě? Přibližuje naše činnost vizi realitě?

– Za třetí vize umožňuje všem uvnitř i vně školy najít společné body, které vedou ke zlepšení kvality. "Vize je nástrojem pro týmovou práci."…


Aby byla vize efektivní, měla by (podle Murgatroyd a Morgan, 1994) být:

1. výzvou náročnou, ale zároveň i realistickou

2. srozumitelná (jasná) – neměl by být dán prostor pro mylnou interpretaci

3. zapamatovatelná – ideální je, aby nebyla delší než 20–25 slov (v tomto tvrzení se ovšem různí autoři rozcházejí)

4. motivující pro ostatní lidi

5. hodnotově orientovaná – měla by zde být silná vazba na hodnoty školy

6. vizuální – mělo by to být něco, co reprezentuje nebo je zobrazeno vizuálně

7. mobilizující – měla by vyžadovat odpovědnost od všech

8. směrnicí – mělo by to být něco, pomocí čeho by zaměstnanci školy mohli porovnávat a hodnotit denně svoji činnost

9. měla by být spojena s potřebami studentů – základním testem vize bude její vztah k tomu, co studenti dělají a čeho dosáhnou

Upozornění: Vize je ovlivněna naší současnou situací, ale při její formulaci si musíme dát pozor na naši svázanost s momentálně důležitými věcmi, které nám někdy brání v koncentraci na priority budoucnosti. Vize musí být odstupem od každodenních záležitostí.

Vlastní formulace je také orientována pozitivně. Nepoužíváme negativní formulaci s problémy apod.


Při tvorbě vize se pro ředitele školy doporučují následující kroky

1. Nejdříve musíte ve škole přesvědčit o významu vize. Učitelé, studenti i ostatní pracovníci by měli chápat důležitost vize.

2. Tvoření vize předpokládá týmovou práci. Zapojte jednotlivce, malé týmy, učitele, žáky i rodiče a případně ostatní partnery školy. Vybírejte společné významy z pracovních návrhů (zde je vhodné použít metody brainstormingu, panelovou diskusi apod.). Tvorba vize by měla být společným dílem. Mělo by se vycházet z vizí ostatních, aby bylo dosaženo toho, že i ostatní se ztotožní s naší vizí.

3. Vytvořte skupinu, která provede generalizaci a vytvoří návrh, jenž bude opět posuzován…

Zbývá otázka kontroly vize. Každá vize by měla být stejně jako ostatní strategické dokumenty např. jedenkrát ročně podrobena určité supervizi. Ve škole to může být činěno v souvislosti s vytvářením výroční zprávy školy. Opět by to ovšem neměla být činnost pouze vedení školy, ale je nutné zapojit sbor a ostatní partnery školy.

Informujete pravidelně o vaší výroční zprávě rodiče školy?


Příklady vize školy

1. Naše škola se stane místem, kam bude každé dítě rádo chodit, kde získá základní znalosti a kde se rodiče a jiní členové komunity budou moci zapojit do vzdělávacích programů vedoucích k rozvoji jejich dětí.

2. (příklad z Anglie)
Na naši školu budou všichni učitelé a žáci pyšní a rodiče a ostatní členové komunity ji budou pravidelně navštěvovat a podporovat.

Ne všichni žáci budou ve všech oblastech dosahovat vynikajících výsledků, ale jsme přesvědčeni o tom, že většina dětí může být lepší a může se do školy těšit.

Různými cestami zapojíme rodiče do činnosti školy a budeme spolupracovat s jinými organizacemi a firmami, které přispějí ke zlepšení školy. Vytvoříme partnerskou spolupráci s místní samosprávou a komunitou.

Náš vzdělávací program a výuka budou odrážet potřeby a zájmy všech dětí a budou provázeny vysokým očekáváním výsledků a realizovány v s velkým zaujetím…

Pokud budete volit formu vize v podrobnějším rozpracování na např. 1–2 strany, potom ji doporučujeme rozdělit do následujících oblastí:
- Rozvoj kurikula
- Rozvoj kvality a její řízení
- Rozvoj vlastní organizace
- Rozvoj zabezpečení (zdroje lidské, materiální a finanční)

Je vaše vize prezentována ve všech důležitých dokumentech vaší školy?


Použitá literatura

Murgatroyd, S. a Morgan, C. Total Quality Management and the School. Buckingham: Open University Press, 1994


Zdroj: EGER, L. Strategie rozvoje školy. Plzeň: Cechtuma s. r. o., 2002, str. 16–20

Učitelské listy 2003/2004, č. 4, příloha Ředitelské listy, str. 2

Michaela Prášilová: Potřebuje vaše škola vizi?

Začínajícím ředitelům k přemýšlení o prázdninách jsme připravili ukázku z přílohy pro ředitele 4. čísla časopisu Učitelské listy 2003/2004.


Pod heslem vize najdeme ve slovníku cizích slov, že je to vidina, zjevení, představa, vidění do budoucna. Bělohlávek (1996) uvádí, že vize je relativně jasná a konkrétní představa budoucího stavu, o značné emocionální síle, která motivuje své nositele k mimořádným výkonům a jejich úsilí usměrňuje. Vedoucí, který chce svou vizi realizovat, ji musí komunikovat a přenášet na své podřízené. Ve spojení s konkrétní školou lze podle Egera (2002) za vizi považovat jasně definovaný, realistický a věrohodný obraz toho, čeho chce škola v budoucnosti dosáhnout.

Pro podporu myšlenky uvědomělé práce vedení školy s vizí uvádím následující argumenty:

- Bezcílné řízení nemá smysl. Základem dobrého řízení školy je řízení ke konkrétnímu rozvojovému cíli a tím je konkurenceschopná vize.

- Pokud je vize přesně nadefinovaná a termínovaná, pomáhá škole dostat se z výchozího bodu do bodu cílového, protože:
1. Neustále připomíná škole, čeho chce dosáhnout. Určuje směr a slouží jako korektor při všem, čím se škola zabývá. Nedovolí škole zbytečně „vybočit z kolejí“, plýtvat silami a časem.
2. Ztotožňují-li se pracovníci školy s vizí (tzv. sdílení vize), pokud se dokonce na její formulaci podíleli, pak je jejich veškerý tvůrčí potenciál zaměřen na dosažení kýženého stavu. Vize je průběžně inspiruje, motivuje, posiluje.

- Dobře a přesně definovaná vize umožňuje funkční kontrolu denní práce školy. Zpřesňuje pracovníkům i vedení školy, kde už jsou a kde nejsou, co umí a co ještě neumí úspěšně dělat, co by dál dělat měli a co neměli.


Jak se s vizí pracuje ve školách?

Není to vždy v souladu s teoretickými doporučeními managementu. Na většině škol bývá stanoven nějaký konečný cíl (záměr) pro určitý časový úsek. Někdy je nazýván vizí, někdy rozvojovým cílem školy, strategickým cílem školy, dlouhodobým cílem školy nebo pouze cílem školy, případně jinak. Jsou školy, ve kterých vedení školy vizi má a sleduje ji, ale ke škodě školy ji nesdílí se spolupracovníky. Jsou i školy, ve kterých se projektuje jen pro období následujícího školního roku (jejich ředitelé neumějí nebo nechtějí pracovat s vizí).

Management škol, které přečkávají rok od roku a všechny nepřízně osudu svrhávají na vnější vlivy, by se měl zamyslet nad otázkou, kterou převzal z anglické učebnice školského managementu Eger (2002): „Kde skončíme, necháme-li věci plynout tak, jak jsou nyní?“


Literatura

Bělohlávek, F. Organizační chování. Olomouc: Rubico s.r.o., 1996.
Eger, L. Strategie rozvoje školy. Plzeň: Cechtuma s. r. o., 2002.


Zdroj: Prášilová, M.: Vybrané kapitoly ze školského managementu pro učitele. Univerzita Palackého, Olomouc 2003

Učitelské listy 2003/2004, č. 4, příloha Ředitelské listy, str. 1

Jana Hrubá: SERIÁL: Analýza Bílé knihy 2

Druhé pokračování seriálu Analýza Bílé knihy, který na základě textu analýzy a oponentních posudků připravila Jana Hrubá. Dnešní díl se týká první strategické linie.


Zdroj: Analýza naplnění cílů Národního programu rozvoje vzdělávání v České republice (Bílé knihy) v oblasti předškolního, základního a středního vzdělávání, web MŠMT 4. 5. 2009. Celý text si stáhněte ZDE.

První díl seriálu „Po osmi letech máme analýzu Bílé knihy“ si můžete přečíst ZDE.

Třetí díl „Přizpůsobování vzdělávacích a studijních programů potřebám života ve společnosti znalostí“ najdete ZDE.

Čtvrtý díl seriálu „Monitorování a hodnocení kvality a efektivity vzdělávání" si můžete přečíst ZDE.

Pátý díl "Podpora vnitřní proměny a otevřenosti vzdělávacích institucí" ZDE.

Šestý díl „Proměna role a profesní perspektivy pedagogických a akademických pracovníků" najdete ZDE.

Sedmý díl „Přechod od centralizovaného řízení k odpovědnému spolurozhodování" najdete ZDE.

Osmý díl „Závěry a doporučení" najdete ZDE.



2. Hodnocení relevance a naplňování cílů Bílé knihy


Společné charakteristiky cílů Bílé knihy

Silnou stránkou Bílé knihy je bezesporu formulace obecných cílů vzdělávání a výchovy a principů vzdělávací politiky, ze kterých vyplývá i implicitní představa autorů o podobě budoucí společnosti jako společnosti nejen ekonomicky konkurenceschopné, ale také soudržné a kulturní. Bílá kniha ovšem neobsahuje explicitní formulaci vize ani globálního cíle a při formulaci cílů se nevěnuje potenciálním konfliktům mezi různými společenskými zacíleními.

Zdá se, že Bílá kniha byla sepsána se snahou o co největší konsensus, což je sice samo o sobě chvályhodné, může to ovšem vést – a v případě Bílé knihy v mnoha ohledech skutečně vede – k tomu, že jsou vedle sebe poskládány cíle v některých ohledech nesourodé a neslučitelné (1).
Hlavním všeobecným problémem při naší analýze naplnění cílů Bílé knihy byla samotná formulace cílů (2):
- Bílé knize chybí konceptuální rámec, který by dával jednotlivé cíle a opatření do vzájemných souvislostí a ukázal, jakým mechanismem opatření přispějí k naplnění cílů. Někdy se to může zdát zřejmé, mnohdy to však vůbec zřejmé není.
- Většina cílů je formulována značně obecně.
- Chybí hierarchizace cílů a opatření z hlediska významu a důležitosti i z hlediska příčinných souvislostí.
- Jenom výjimečně jsou cíle operacionalizovány tak, aby bylo možné finálně vyhodnotit nebo průběžně vyhodnocovat jejich naplnění.
- Indikátory naplnění cílů vesměs zcela chybějí.
- Cíle jsou kladeny na jednu úroveň s nástroji.

V kapitolách našeho seriálu se budeme postupně zabývat hodnocením jednotlivých strategických linií. V originále analýzy jsou samozřejmě uvedeny četné zdroje (statistické údaje a výzkumná zjištění) a poznámkový aparát, které zde byly pro zjednodušení většinou vypuštěny.


Realizace celoživotního učení pro všechny

První strategická linie obsahuje dva hlavní cíle: zajistit širokou dostupnost vzdělávání a zajistit maximální rozvoj schopností na principu spravedlivosti a využívání talentů. Uvádí k nim řadu opatření, v nichž je možno vysledovat následující principy:
- snahu o co nejdelší společné vzdělávání všech žáků (zrušení zvláštních škol, zrušení víceletých gymnaziálních programů, budování polyfunkčních středních škol);
- vytvoření podmínek pro vnitřní diferenciaci vzdělávacího obsahu v rámci společného vzdělávání (systém volitelných předmětů na základní škole, modulární systém na úrovni střední školy);
- zajištění individuální péče (diagnostika, individuální vzdělávací plány, poradenství, rozvíjející a doplňkové aktivity podle potřeb jednotlivých žáků);
- poskytnutí systematické podpory znevýhodněným žákům (raná péče, předškolní vzdělávání, zájmové aktivity, péče asistentů a psychologů).

Hlavní stanovené cíle i principy, kterými se řídí dílčí navrhovaná opatření, jsou i z dnešního pohledu důležité a aktuální a odpovídají směřování vzdělávacích politik vyspělých zemí i potřebám ČR.

Zahraniční výzkumy ukazují, že co nejdelší společné vzdělávání všech žáků významně přispívá ke spravedlivosti ve vzdělávání, tedy stavu, kdy vzdělávací příležitosti, výsledky vzdělávání a dosažené vzdělání jsou co nejméně ovlivňovány rodinným zázemím žáka. Toto společné vzdělávání však musí být koncipováno a organizováno tak, aby každému žákovi v každé škole umožňovalo maximální individuální rozvoj a zohledňovalo jeho specifické potřeby. Společné vzdělávání nemá vést k jednotným výsledkům. Není v žádném konfliktu s podporou talentu a nadání. Naopak má pomoci odhalovat nadání a talent i u dětí, jejichž zázemí není rozvoji talentu a nadání příznivé.

Posouzení míry naplnění cílů Bílé knihy v oblasti 1. strategické linie komplikuje zejména skutečnost, že jsou formulovány velmi obecně a oblasti, kterých se týkají (typicky spravedlivost systému), nejsou vůbec monitorovány. Naplnění cílů a realizaci opatření je tedy možno vyhodnocovat pouze odděleně.


Vývoj dostupnosti vzdělávání

V Bílé knize byla formulována dvě „opatření“, která měla podobu konkrétních ukazatelů a týkala se účasti (3) na úplném středním a vysokoškolském vzdělávání. Tyto ukazatele byly naplněny. Účast na středním vzdělání s maturitou dosáhla ve školním roce 2006/2007 73 %, přičemž cílová participace stanovená v Bílé knize byla 75 %. Čistá míra vstupu do vysokoškolského vzdělání byla ve školním roce 2006/2007 53 %, cílová míra stanovená v Bílé knize byla 50 %.

Celková účast v předškolním vzdělávání se nicméně nezvýšila, nezvýšila se ani účast v mimoškolním vzdělávání. Participace dětí s kulturním a sociálním znevýhodněním na předškolním a zájmovém vzdělávání není sledována.

Za důležitý přínos pro dostupnost a prostupnost považujeme princip uznávání výsledků neformálního vzdělávání a informálního učení.


Vývoj spravedlivosti ve vzdělávání

Spravedlivost systému není cíleně sledována. Na žádné úrovni systému není monitorován vývoj rozdílů mezi různými skupinami žáků ani mezi jednotlivými školami. Spravedlivost systému a její vývoj můžeme posuzovat nepřímo na základě ukazatelů z mezinárodního výzkumu matematické, přírodovědné a čtenářské gramotnosti OECD PISA (v originále analýzy jsou uvedeny podrobné grafy a tabulky).

Ty ukazují, že se průběžně zvyšují rozdíly ve výsledcích mezi jednotlivými žáky a školami a jednotlivými typy škol, a že jsou velké rozdíly rovněž v sociální skladbě žáků navštěvujících jednotlivé školy. Zatímco výsledky žáků víceletých gymnázií se statisticky významně zlepšují a výsledky žáků výběrových tříd základních škol zůstávají beze změn, výsledky žáků běžných základních škol a nematuritních odborných oborů se statisticky významně zhoršují.

Závislost výsledků vzdělávání na rodinném zázemí v ČR zůstává mezi zeměmi OECD jednou z nejvyšších. Výzkum PISA umožňuje monitorovat situaci pro patnáctileté žáky nacházející se na konci povinného vzdělávání a na počátku vyššího sekundárního vzdělávání. Vzhledem k absenci národního monitoringu zcela chybí informace o situaci na výstupu z vyššího sekundárního vzdělávání.

Zákon č. 561/2004 Sb. o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon) a následné vyhlášky učinily některé kroky k zajištění legislativních a organizačních podmínek pro vytvoření spravedlivého systému s širokou dostupností, který umožní na všech stupních vzdělávací soustavy realizovat inkluzívní vzdělávání a individualizovat vzdělávací dráhu i výuku. Vytvořil rovněž formální podmínky pro zohledňování specifických potřeb žáků se zdravotním postižením a znevýhodněním (méně již žáků se sociálním znevýhodněním) i žáků nadaných.

Naplňování cílů odpovídajících cílům uvedeným v Bílé knize bylo podpořeno řadou projektů ESF a dotačních a rozvojových programů MŠMT. Tato opatření však měla na fungování a výsledky systému zatím jen velmi omezený dopad.

Hlavní důvod spatřujeme v tom, že vytvoření legislativních podmínek nebylo provázeno strukturálními změnami systému, osvětou a zavedením mechanismů, které by k inkluzívnímu vzdělávání motivovaly.

K neúspěchům při zvyšování spravedlivosti systémů nepochybně přispělo i to, že na všech úrovních se opatřeními na podporu spravedlivosti rozumí opatření na podporu žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, tedy žáků se zdravotním postižením nebo znevýhodněním či sociálním znevýhodněním. Opatření na podporu spravedlivosti musí směřovat ovšem rovněž ke všem žákům z rodin, které z jakéhokoliv důvodu prostě nemohou svým dětem pomoci při plnění školních povinností (4).

Opatření, která mířila na změnu struktury systému (zvýšení prostupnosti, podpora společného vzdělávání), nebyla realizována vůbec, nebo byla realizována pouze částečně. Struktura škol na úrovni povinného i středního vzdělávání nadále podporuje rozdělování dětí do výběrových a nevýběrových proudů. Zrušení zvláštních škol se uskutečnilo pouze ve formální rovině. Nástupnická základní škola praktická plní stejnou funkci jako původní zvláštní škola – tedy zvláštní školy nebyly de facto zrušeny, pouze přejmenovány. Žáci s lehkým mentálním postižením jsou vzděláváni podle rámcových vzdělávacích plánů s redukovaným objemem akademických předmětů.

Rovněž mechanismy zařazování žáků mimo hlavní vzdělávací proud (tedy s odlišným rámcovým učebním plánem) zůstaly beze změn. Podíl žáků vzdělávaných ve specializovaných školách a třídách se zásadněji nemění. Nebyly eliminovány programy víceletých gymnázií. Podíl žáků, kteří během svého povinného vzdělávání navštěvují výběrové školy a třídy, zůstává neměnný. Disponibilní hodiny většinou nejsou využívány k vnitřní diferenciaci vzdělávacích drah a postupné profilaci žáků, ale k větší profilaci škol. Konkurence základních škol s víceletými gymnázii i mezi sebou posilovaná populačním poklesem vede k rozvoji výběrových tříd a výběrových základních škol, jejich vývoj však není systematicky monitorován.

Tvorba modulového systému na úrovni středního vzdělávání není realizována. Polyfunkční školy kombinující všeobecné a odborné obory vznikají pouze ojediněle. Rozdíly mezi maturitními a nematuritními obory zůstávají velmi významné a dokonce se dále zvyšují.

Nebyla provedena osvěta, která by popularizovala v zahraniční literatuře známý a hojně citovaný nález, že vysoká kvalita a spravedlivost nejsou protichůdné či konkurující si cíle, a která by se pro ideu dostupného a spravedlivého vzdělávání snažila získávat odbornou i širokou veřejnost. Cíl zvyšovat dostupnost a snižovat závislost výsledků na rodinném zázemí nejenže není veřejností požadován, ale často jí není ani tolerován, neboť je směšován s požadavkem rovnosti výsledků. Idea inkluzívního vzdělávání je často mylně interpretována jako naplnění tříd rozmanitou populací při setrvání u stávajících metod a zdrojů a je rovněž slučována s nechvalně proslulou jednotnou školou.

Rostoucí dostupnost maturitního a vysokoškolského vzdělávání je částí společnosti vnímána negativně. Odpůrci rostoucí dostupnosti i společného vzdělávání se obávají poklesu celkové kvality vzdělávání, neboť předpokládají, že musí nutně představovat snížení nároků na všechny žáky, nikoli zavedení a zvýšení diferenciace.

Díky přetrvávajícím rozdílům v atmosféře i výsledcích žáků jednotlivých škol jsou vzdělanější rodiče motivováni volit pro své dítě jinou než spádovou školu, čímž se rozdíly dále zvyšují. Z médií i od představitelů státní správy a samosprávy se rodiče nedozvídají, že cílem je, aby všechny školy byly dobré, ale spíše to, že si mají pro své dítě školu vybírat co nejpečlivěji. Ve společnosti je sdíleno přesvědčení, že rozdělování dětí v rámci povinného vzdělávání do výběrových a nevýběrových větví je správné.

Učitelé nejsou připravováni zohledňovat specifické potřeby jednotlivých dětí a nedostává se jim ani dostatečné podpory. Nejsou vybaveni znalostmi a dovednostmi potřebnými pro vzdělávání heterogenního kolektivu, nemají k dispozici odpovídající pomůcky (materiály, které usnadňují individualizaci), pomocný personál (asistenty, speciální pedagogy, logopedy). Ve škole nejsou stanoveny postupy, které by individualizaci práce umožňovaly. Učitelé nepokládají za svůj úkol pomáhat dětem z méně podnětného rodinného zázemí tento hendikep kompenzovat.

Zcela specifickým problémem v oblasti spravedlivosti ve vzdělávání jsou vzdělávací příležitosti romských dětí. Přestože výzkumy ukazují, že česká společnost je nakloněna investicím do jejich zvyšování a přestože v romských lokalitách je realizována řada aktivit, jejichž cílem je zvýšit školní docházku a školní úspěšnost romských žáků, výzkumy žádné zlepšení neindikují. Poslední empirická studie zaměřená na vzdělávání romských žáků (GAC 2008) udává, že pouze 30 % romských chlapců a 50 % romských děvčat dokončí školní docházku ve třídě, ve které ji zahájili. Ostatní jsou zpravidla odkloněni do tříd se sníženými nároky.


Opatření na podporu dostupnosti a spravedlivosti

Naplňování cílů Bílé knihy v oblasti 1. strategické linie považujeme za zásadní z hlediska vývoje vzdělávacího systému a celé společnosti. Domníváme se, že kvalitu života jednotlivců nemohou a nemají určovat jen podmínky a prostředí, do nichž se jednotliví lidé narodí spolu s náhodnými vlivy, ale že významnou roli zde může (a musí) hrát vzdělávání.

MŠMT má ovšem pouze omezené nástroje, jak tyto cíle prosazovat. Národní program rozvoje vzdělávání byl vypracován v době, kdy MŠMT mělo podstatně větší vliv na realizaci školské politiky. Dnes je plnění úkolů zejména v oblasti předškolní výchovy a základního školství závislé na práci místních orgánů měst a obcí. Za stěžejní a prvořadou proto považujeme práci s veřejností (včetně veřejnosti odborné – učitelů, úředníků). Dále nasměrování finančních prostředků ve vzdělávání v daleko větší míře do oblasti základního a předškolního vzdělávání a využití části těchto prostředků k poskytování podpůrných služeb školám, učitelům, ale i žákům a jejich rodičům. Důležitý je rovněž mechanismus příjímání, přípravy a odměňování učitelů (úspěch inkluzívního vzdělávání závisí i na motivovanosti učitelů i na jejich vybavenosti patřičnými dovednostmi).

Dále je nutno stanovit ukazatele a provádět cílené monitorování stavu. Všechna nově zaváděná opatření vzdělávací politiky by rovněž měla být posuzována podle toho, zda nemají potenciál zvyšovat vzdělanostní nerovnosti.

Další kroky budou záviset na tom, zda bude spravedlivý přístup ke vzdělávání skutečnou prioritou české vzdělávací politiky. V tomto ohledu by mělo být učiněno jasné rozhodnutí, které by ukončilo současný stav, kdy jsou na jedné straně zdůrazňovány rovné příležitosti, ale na druhé straně systém podporuje výběr školy a vznik nových výběrových škol. To je matoucí nejen pro veřejnost, ale i pro samotné školy a učitele, kteří nedostávají jasné zadání. Pokud budou rovné příležitosti stanoveny jako priorita, je nutno zvážit i strukturální změny na úrovni základního a středního školství.


Názor oponentů

Prof. PhDr. Vladimíra Spilková píše k poslednímu odstavci: „Velmi souhlasím – selektivnost vzdělávacího systému v ČR považuji za jeden z největších problémů českého školství a za prioritu k řešení – pokud k tomu bude politická vůle (tomu příliš nevěřím – bohužel).“

Prof. PhDr. Stanislav Štech hodnotí tuto část: „První podkapitola věnovaná cíli Dostupnost a spravedlivost se mně jeví velmi kvalitní, protože je vyváženě deskriptivní i analytická. Věcně konstatuje dosažení cílů v oblasti dostupnosti a u spravedlivosti (byť trochu oklikou přes PISA data – ale jiná nejsou), že se stav nezlepšil, možná i trochu zhoršil…

Absenci politické odvahy udělat kroky, které jdou proti převažujícímu mínění – třeba zrušit víceletá gymnázia nebo ponechat nadané v běžných školách či prosadit výstupní hodnocení jako něco užitečného pro žáka samotného – je možno omluvit, když není dost přesvědčivých argumentů (musí být v různých variacích – třeba suchá čísla z PISA dat doprovodit typovými kasuistikami, totéž u nadaných, kde je vše jednostranně předkládané veřejnosti). A jsme u potřeby podpory solidního a žánrově pestrého výzkumu.“


Komentář vedoucí analytického týmu RNDr. Jany Strakové (červenec 2009)

Výzkumy veřejného mínění ukazují, že i když je česká společnost obecně velice rovnostářská, pro oblast vzdělávání to neplatí. Rozdělování žáků do výběrových a nevýběrových škol má velkou podporu jak v široké veřejnosti, tak mezi pedagogy. Velká část společnosti soudí, že motivace ke vzdělání je výhradní zodpovědností rodiny, a od školy neočekává, že by měla jakýmkoli způsobem kompenzovat hendikepy dětí, jejichž rodiče jim nejsou schopni se vzděláváním pomoci.

Pomoc dětem z méně podnětného prostředí nepovažují za svoji povinnost ani učitelé, nejsou pro ni odborně vybaveni a nemají podmínky k tomu, aby ve výuce vycházeli vstříc individuálním potřebám jednotlivých žáků. Z toho důvodu je pochopitelné a pravděpodobně i správné, že představitelé vzdělávací politiky se zdráhají přistupovat k radikálním krokům zacíleným na zvýšení spravedlivosti.

Česká republika ovšem vykazuje silnou závislost výsledků vzdělávání na rodinném zázemí a má jeden z nejselektivnějších vzdělávacích systémů, který se vyznačuje velkými rozdíly ve výsledcích i sociálním složením žáků jednotlivých typů studia. Dostupné informace naznačují, že se dále zvyšuje diferenciace systému (tvorba dalších výběrových škol a tříd) a zvyšují se rovněž rozdíly ve výsledcích žáků v jednotlivých typech studia.

Zahraniční zkušenosti ukazují, že tento trend může mít pro společnost závažné důsledky. I v ČR se dříve či později začne stejně jako v jiných vyspělých zemích diskutovat o tom, zda se rozdělování dětí společnosti (a dětem) vyplácí. Pro tuto diskusi je třeba mít empirické podklady. Ty dosud v ČR chybějí. Nevíme nic o tom, jaký dopad má studium ve výběrových a nevýběrových školách a třídách na vzdělávací výsledky žáků a jejich další vzdělávací dráhu. Nemáme představu, jaký dopad mají na spravedlivý přístup ke vzdělávání zaváděná opatření vzdělávací politiky.

Pro českou vzdělávací politiku je obecně typické, že málo vychází z empirických podkladů. V oblasti spravedlivosti je však absence dat patrná ještě více než v jiných oblastech. Pro to, aby odborná i laická veřejnost mohla přemýšlet o tom, zda je vhodné rozdělovat děti v útlém věku do výběrových a nevýběrových škol, potřebuje také informace o tom, jaké jsou alternativy. To znamená například poučit se o inkluzívním vzdělávání a dozvědět se, jak to konkrétně vypadá, když se daří.

Bílá kniha navrhovala některá opatření, která možná byla v daném společenském kontextu neuskutečnitelná. Nebyla však realizována i řada kroků, které provedeny být mohly a měly.

______________

(1) Je samozřejmě velkou otázkou, do jaké míry má být přijatá strategie konsensem všech, kterých se týká, a do jaké míry může jít i proti názorům a zájmům zúčastněných aktérů. Tvůrce strategie se zde pohybuje mezi Scyllou a Charybdou. Snaha o konsensus všech často vede k formulaci i vzájemně protikladných cílů. Pokud ovšem strategie nebere v potaz názory a zájmy zúčastněných aktérů, s tím, že strategie bude „protlačena silou“, hrozí že se při její implementaci narazí na nepřekonatelné překážky. Velkým přínosem Bílé knihy bylo, že sdružila okruh informovaných a docílila jistého konsensu v situaci, kdy se zdálo, že žádná shoda být nemůže, když jsou osobnosti a pojetí v českém vzdělávání tak odlišné a panují mezi nimi tak zásadní rozpory.

(2) Je potřeba říci, že podobnými problémy (např. vágností formulovaných cílů) trpí i mnoho „strategických“ dokumentů v jiných zemích a na úrovni EU. Tento fakt svědčí o tom, před jak obtížným úkolem tvůrci BK stáli.

(3) Bílá kniha hovoří o dostupnosti vzdělávání, cílový stav však specifikuje prostřednictvím účasti na vzdělávání. Účast na vzdělávání je také, na rozdíl od dostupnosti, monitorována. V originále analýzy jsou uvedeny zdroje.

(4) Typickým příkladem jsou rodiče, kteří nemají maturitní vzdělání. Takových dětí je v současné žákovské populaci asi jedna pětina.

Světlana Veinert-Massey: Jak se žije mámám a dětem v Chicagu

Prázdninové čtení – úplná verze článku, který zkráceně vyšel v červencovém čísle časopisu Betynka.


Děti


Těhotenství, vztah k těhotným ženám, dopravní prostředky

Těhotné ženy jsou běžným jevem v ulicích, v dopravních prostředcích budete slyšet hlášení: „Uvolněte místo těhotným ženám“. Jestliže mládež nevstane včas, určitě v krátké době vám někdo zorganizuje místo k sezení. Můj syn měl jediný problém – rozpoznat, kdo je otylý a kdo těhotný, moc rozdílu nenajdete.

Porod si každá žena organizuje sama dle pojišťovny, výše pojistky a doktora – kliniky. Pojišťovna hradí částku, která je pevná (500 USD) a vy doplácíte 500 USD. Proto je pravda, že za porod se tady platí, a to poměrně hodně. V ceně máte veškerá ošetření, případnou operaci. Částka za porod je pevná a nevrací se. Zbylé peníze jdou na účet pro ženy, které potřebují porodit bez pojištění, Američanky to nazývají solidarita. Porod trvá 2–3 dny, podle stavu matky. Je zarážející, že v pojištění není pediatr pro miminko, je účtován zvlášť. Rodina přebírá veškerou zodpovědnost za vývoj dítěte, pojištění, pediatra, očkování. Většinou si rodina zajišťuje vše již před porodem. Maminka po porodu má nárok být doma s miminkem 6 týdnů, kdy má plně hrazený plat, většina žen využívá možnosti vzít si neplacené volno na dalších 6 měsíců, po této době se organizuje Day Care nebo chůvy. Chůvy se rekrutují z řad „svěžích“ důchodkyň, ale většinou se volí maminky, které jsou s miminkem doma, nemají práci a přivydělávají si hlídáním dětí. V USA si lidé váží práce, je pro ně základním kamenem celého života a průměrný plat jim zabezpečí poměrně vysoký standard.


Zdravotní pojištění

V zásadě je zdravotní péče na celém světě drahá. Po zvážení všech informací jsem ocenila systém US medical care. Vím, jak všichni smýšlíme o americké zdravotní péči, pro mnoho Evropanů je noční můrou skončit v důchodu v US péči. Jenže Američani nežijí v socialistické Evropě, od mladí vědí, že na „stará kolena“ se musí šetřit… neříkala vám to také vaše babička jako mně?

V USA je mnoho zdravotních pojišťoven, každý si vybírá podle svého uvážení nebo musí respektovat pojišťovnu vybranou zaměstnavatelem. Každá pojišťovna nabízí různé programy pojištění, podle ceny šíři služeb a kvalitu služeb. Vy si vyberete pro sebe a rodinu (v USA běžně se pojišťuje celá rodina). V pracovní smlouvě již podepisujete dohodu se zaměstnavatelem, kolik bude platit firma a kolik vy. Tzn. podepisujete Benefit. Běžné kvalitní pojištění pro 2dva rodiče a dvě děti je 168 USD/měsíc. Toto pojištění platíte po celý život (pokud nezměníte pojišťovnu, ale to se nedělá kvůli bonusům – zdali jste zdravý, čti dobře, zdali nemarodíš často!). Zaměstnavatel většinou doplácí vaši částku, vaše „porce“ je asi 1–2 % z platu a to plošně, není rozdíl ve výši platu. Pochopitelně lidé s vyšším příjmem si dovolí dražší program, jak logické! Moc se mi líbí, že dostáváme tzv. vyúčtování za návštěvu doktora, kde je uvedena cena úkonu, co pokrylo vaše pojištění – rozepsáno, co vy, firma, pojišťovna, co jste případně doplatil. Každý rok máte celkové vyúčtování vašich návštěv u doktorů, případné bonusy za zdraví a nevyčerpané pojištění.

Pokud jste pojištěný, zaměstnavatel vám plně hradí plat v době vaší nemoci, vy musíte pouze doložit potvrzení od lékaře. Běžně jsou zaměstnanci doma a pracují on line. Zdá se vám to snadné a zneužitelné? Asi ano, ale zaměstnanec obdrží výpis nemocenské ročně. A věřte mi, není nic snadnějšího pro zaměstnavatele v USA, než vás propustit z práce, marodíte-li nad rámec vaší produktivity za rok. V USA se propouští od 1. dne dalšího měsíce bez nároku na odstupné, ztratíte automaticky veškeré benefity… přísné, ANO, ale účinné.

Naprosto běžná, a pro nás Čechy nepochopitelná, je spolupráce mezi pojišťovnami. Když si vyberete jiného doktora, který nevezme vaše pojištění, bude mít určitě smlouvu o spolupráci. Samozřejmě zde existují specialisté, většinou nejlepší odborníci, kteří provozují soukromé praxe a vy platíte veškerý jejich servis. Tito specialisté mají služby na klinikách, kde už přijímají pojištění, jen se musíte objednat.

Jsou pravdou tragické případy úmrtí z nepokrytí pojištění? Ano, jsou vzácné, ale existují. Uvědomila jsem si, že USA je různorodá společnost s mnoha národnostmi a ne každý zvládne a pochopí systém. Smlouvy, jen v angličtině, jsou chytáky pro rodilé Američany, natož pro přistěhovalce. Na rozdíl od ČR zde fungují charitativní organizace ve zdravotnictví, kam se můžete vždy obrátit o pomoc. Prezident Obama je průkopníkem nového zákona, že všechny děti narozené na území USA budou automaticky pojištěné ze zákona.

V zásadě se mi US systém líbí, samozřejmě jako všude, je to obchod se zdravím člověka a je lepší být zdráv a dbát na prevenci.


Rodičovství, parenting = farthershood

Přijela jsem do USA s dvěma syny, 5 a 15 let. Oba byli zvyklí cestovat, aklimatizovat se rychle v dané zemi, přesto nás všechny zaskočilo mnoho drobností, které bych bez trpělivosti svého muže nikdy nevyřešila( a to není trpělivý). V mé situaci, kdy partner nebyl tátou ani jednomu z nich, se vše předpokládalo složité. Nebylo. Můj přítel věděl od začátku co chci a co on chce. Zjistila jsem, jak jednoduchá může být komunikace s muži, kteří jsou z výchovy a společensky vedeni pečovat a starat se. Je samozřejmostí, že manžel vás ihned po svatbě připíše na své účty jako spolumajitelku a vy disponujete mnoha platebními kartami. Většina pro nás nepříjemných otázek je řešena hned na začátku vztahu, aby se oba přesvědčili o stejném cíli. Američani myslí na zadní kolečka, šetří v době, kdy vydělávají peníze, a banky jsou jejich partnerem. Šetří se na stáří, studia dětí, nákup nemovitostí nebo jiné investice, pak se platí hypotéky, auto, jídlo a denní potřeby. Oblečení je na jednom z posledních míst. Je výhodou, že nákupy jsou zábavou, můžete pořídit značkové zboží za minimum. Přijde vám to obchodní?? No a co, když to má happy end.


Vzdělávání, day care, kindergarden, elementary school

Hned na úvod, Američani milují děti, mají několik potomků a statečně nesou zodpovědnost za veškerá finanční úskalí, která je čekají. Day care v USA pro děti od 6 měsíců je drahá záležitost a pro většinu Evropanek nepřijatelná. Zapomeňte na jesle, kontrolované úřady a zdravotnictvím… Jen pár day care má pověst čistého, organizovaného prostředí. Většina rodin řeší situaci založením půjčky na platby day care. Cílem je neztratit práci a tím pojištění. Jak říká přítelkyně, platby na školu spočítáš a zaplatíš, nepojištěnou operaci nezaplatíš.

Public Kindergarden: děti chodí do Pre-K od čtyř let, od pěti let do K. Tyto dětské instituce, řízené státním vzdělávacím systémem, jsou daleko náročnější na děti než v Česku. V Pre-K se učí matematika, abeceda, většina škol již vyučuje druhý cizí jazyk. Výuka je výhradně interaktivní, děti jsou nuceny sedět jen při jídle. Jestli dítě nehodlá dělat daný úkol, může zvolit jinou činnost, ale učitelka ho stále motivuje, aby se zapojilo s dětmi. Platí zásada, že dítě se vždy chválí, neexistuje kritika, sama aktivita je považována za úspěch.

High School: děti od čtrnácti let na 4 roky. V tomto věku jsou děti plně samotné, naplno se využívá výukový program. Děti tráví ve škole nebo v knihovnách 9 hodin denně. Vzhledem k tomu, že píší domácí úkoly a eseje, denně si musí samy rozvrhnout, na co a kdy se přihlásí. Škola organizuje jejich brigády, letní práce, je zvykem, že studenti od šestnácti let pracují. Je dokonale vypracován mimoškolní program, kde se doučuje, vypisuje a kde všichni učitele jsou přítomní a v rámci své pracovní doby pomáhají studentům. Studenti plně využívají veškerá sportoviště, která jsou zdarma nebo za minimální poplatek na akademický rok.

Můj syn si nezvykl na tento styl, moc mě trápil jeho odpor ke škole získaný z ČR. Po roce na americké škole se vrátil do ČR, kde, jak sám řekl, je skrytý v davu a všechno se dá obejít…, chybělo mu české kamarádství, nadávání na učitelky, popíjení piva, které prodají i čtrnáctiletým za rohem školy, nikdo po něm nechce tělesnou a výtvarnou výchovu a už vůbec ne být aktivní. V závěru uznal, že američtí učitelé jsou výhradně pro studenty, komunikace se studenty je přátelská a pozitivní, vše pod heslem „problémy se mají řešit, ne je skrývat“, přirozený tlak být úspěšný je až nakažlivý.


Cizí jazyk, dvoujazyčné děti


Kdy a jak začít?

Adam začal v 7 letech a už se styděl, Eric začal v 5 a neřešil nic, jen nechápal, proč ostatní nemluví česky. Oba začali nový jazyk v zahraničí, na školách mezi dětmi. Plynule přešli na angličtinu, nic jsem jim nenutila, žádné básničky nazpaměť, já nemám trpělivost a oni se nechtěli učit. Nejlépe je jim okamžitě najít aktivity v daném jazyce. Doma mluvím česky, vyhrožuji česky, příkazy se mi lépe a rychleji dávají v češtině, Eric se otočí na manžela a mluví plynule anglicky. Odmítám memorování u dětí, nic tím nedosáhnu, nevytvoří si přirozený rozsah a obsah paměti.


Jak těžké jsou překážky, problémy?

Problém vám nastane, když se dítě bojí lidí, nového prostředí a není přirozené. Pochopitelně s věkem tento problém roste a hůře se odstraňuje, pro dospělého Čecha neodstranitelný problém. Většina učitelek má vrozenou trpělivost s dětmi jako většina Američanů, vždy se komunikuje s rodiči, oni mají právo se zúčastnit výuky kdykoli. Jen doba aklimatizace se protáhne na delší čas.


Jak dlouho a kam až zajít s adaptací na nové prostředí?

Nechala jsem děti, ať si samy řídí rozsah. Oba jsou osobnosti, jasně mi dají najevo, kam až… (smích). Nevěřte, že to je za chvíli, vše vezme více času a nejde to zkrátit, smiřte se s tím. Adam mluvil za dva měsíce, ale plynule a bez zábran po jednom roce. Eric začal hned trochu, nebál se, byl jak opička, která opakuje vše, co se dá, a s radostí. Obecně platí, že po jednom roce umí dítě plynule komunikovat v obou jazycích. Je to dlouhá doba a chce to hodně úsilí i ze strany rodičů, být trpělivý.


Pocity, úvahy, rady, stížnosti, apod.

První dojem z amerického školství je pro generaci vyrostlou za komunistů šok, upřímně! Když porozumíte zmatku, který se vám zdá na školách, zjistíte, že to má své hranice a to hodně přísné. Od mytí rukou, bezpečnostní brány u vchodu High School a ochranky, která řeší veškeré kázeňské přestupky (učitel je výhradně na vyučování), úcty k učitelům a zdravení dospělých. Rozhodně se nezvyšuje hlas mezi dospělými, vše se řeší v klidu a většinou vyřeší (ztracený svetr ve třídě mě rozčílil, ulítlo mi pár slov, potom jsem se hrozně styděla…). Personál školy plně akceptuje stížnosti rodičů, ale rodiče musí absolutně dodržovat pravidla školy, o těch se nediskutuje. Vše podepisujete a ručíte za smlouvy mezi vámi a školou.


Life style


Americká nebo česká kuchyně?

Většina amerických mužů je nadšená, že vůbec vaříte, jestli zdravě či jinak jim nevadí. V podstatě se na vás valí reklamy o zdravé výživě, wellness stylu, tolik sportovců jsem ještě nikde neviděla, ale to pohodlí si vše objednat, najíst se v autě, rychle a hodně, je válcující pro většinu z nás. Můj muž je to samé, obdivuje můj evropský styl (čti: stále na dietě…), ale jeho zvyky to nepřetlačí. Když už něco z Česka, tak svíčkovou, guláš, vepřovou… hrůza!


Aklimatizace na nový styl, zemi, zvyky

Bolí…, časem vám dojde, že jste sentimentální. Přijela jsem ve věku, kdy jsem hodně viděla, zažila – a přesto vše bolelo. Pak to přejde, zjistíte, že kamarádky vám už stejně nepíší, co taky! Děti mají své kamarády, a tak chodíte na dětská party. Zjistíte, že stejně je to jenom na vás osobně, nikdo to neodžije za vás. Moje angličtina byla moc dobrá, vzhledem k cestování a kamarádství v mnoha zemích, ale žít v USA, kde je mnoho akcentů a kde lidi nemají čas nic vám vysvětlovat, kde žije 470 milionů lidí, ale nikdo nemá čas, protože pracují, je těžké, ale aklimatizace je tím rychlejší. Osušíte slzy a zjistíte, že lidi mají čas, jen ho nechtějí utrácet naříkáním, pracují, protože za všechno se tady platí a navíc, my Češi si neumíme požádat o pomoc. Jak dobře to znám, přímo od mého muže (jak to mám vědět, když mi to neřekneš…)


Dovolená: jak dlouho, často?

Kdo žil ve veliké zemi, pochopí, já to poznala až v USA. Obyvatelé velikých států nemají potřebu tolik poznávat, skoro všechno mají ve své zemi. Vím, USA nemá tak starou a krásnou historii, za to mnoho přírodních krás, které stojí hodně času objet dokola. Generace Američanů mého syna již přemýšlí jinak, chtějí vědět více a vědí, že USA není tak dokonalý stát. Obdivují Evropu, mají nás rádi, až mi je líto, jak Evropani o nich smýšlejí. Vždyť spousta našich lidí z malých měst také nevyjmenuje všechny státy, parky a města USA. Délka dovolené je kratší než u nás, je to tím, že lidi nechtějí ztratit práci. Většina si dovolí maximálně tři týdny být mimo práci, můj muž 1 týden ( a to létal za mnou do Prahy… zamilovaný).


Práce: nutnost, proč?

Američani obecně preferují dělat svůj vlastní business. Většinou vydělají více peněz a žijí ve společnosti, která oceňuje individualitu. Je pravda, že měřítkem úspěchu je vydělaná částka, můj muž je to samé a je na to hrdý. Vydělané peníze jsou spojené i s placením daní, můj muž platí vysoké daně a je na to hrdý, ta samá částka je spojená s kvalitním pojištěním pro celou rodinu, můj muž platí za nás velké pojištění a je na to hrdý. Pochopila jsem rovnici sebevědomí kvalitního muže, je přímá úměra výší výdělku a společenským oceněním zaplatit čisté peníze státu a finanční zabezpečení rodiny. Veškeré příjmy a platby jdou přes bankovní účty, za které si banky nestrhávají poplatky, neplatíte za kreditní karty pro celou rodinu, pojištění karet je automatické. Vždy máte volbu převést své peníze k jiné bance.


Rozdělení domácích povinností?

Američani si neberou služky. Už jejich výchova od matek to nepřipouští. V zásadě jsem si zakrátko zvykla na větší události platit uklízecí komanda, s myšlenkou, že pomáhám ekonomice a hispánským spoluobčanům. Ohromně se cení český mateřský přístup k dětem (takový akorát, čti: normální), jsem žena-matka, popis dostanete v kterékoli knize z první republiky. Můj prostor je dopoledne do 4 p.m., pak jsem maminka, úkoly, večeře a pak posezení s mužem, chodim s ním na obědy, abychom se užili bez dětí, respektuje se relax celé rodiny. I když nepracuji, je naprosto běžné, že můj muž se stará o Erica. Američani milují děti, sami mají sklony být stále v dětství a hrát si. Není překvapením, jdete-li na sobotní party, potkat top-manažera v zástěře, který dělá steaky nebo mufiny pro děti a pak sklízí nádobí. Jeho žena bude popíjet pravděpodobně drink s vámi a smát se, že nikdy ještě steak nedělala.


Rodinné vztahy, mezinárodní příbuzní, česká babička a tchýně

OOHH, české babičky! Tak populární v USA. Většina nemluví anglicky, přesto cestují z dálky za vnoučaty, učí je trpělivě české gramatice, vaří a rozmazlují zetě a žehlí vše, co se dá… můj muž byl v šoku, já ještě nežehlila, proč? Nikdo to po mě nechtěl a je to tak milé podporovat pro změnu asijské spoluobčany. Mnoho amerických mužů se učí češtině právě kvůli babičkám, zasílá jim karty k narozeninám, svátku a píše tam další česká slovíčka:
Líbám tě a miluji tě… ( která kdy toto slyší v tomto věku??)

____________

Další článek autorky najdete ZDE.

Danuta Elsner, Krzysztof Bednarek: První rok ředitelem školy

První rok v postavení ředitele školy je určitě jedním z nejtěžších v pracovní kariéře, a to z mnoha důvodů. V Učitelských listech 2007/2008 jsme k tématu otiskli článek polských autorů.


„Od okamžiku, kdy člověk v nové roli překročí práh školy:
- Konfrontuje obvykle optimistické vyobrazení témat úkolů ředitele se skutečným problémy každodenního života ve škole.
- Musí se někdy smířit s náročným očekáváním učitelů, administrativních i ostatních pracovníků, rodičů i žáků či studentů.
- Je postaven do izolace, která je určitou součástí etapy života v školské kariéře.

To všechno je skutečně často údělem vedoucího pracovníka, který zmizí či se změní až po několika měsících a někdy až po prvním roce práce v novém postavení.“

Článek si můžete stáhnout ZDE.

Ředitelům na prázdniny

Ředitelé škol většinou ve školním roce nevědí, kam dřív skočit, který dotazník dřív vyplnit, a nemají příliš mnoho času na vlastní studium. Proto jsme jim připravili na prázdniny čtivo z oblasti školského managementu. Třeba se jim hodí, až si zaslouženě odpočinou, naberou síly a přijde (doufejme, že ojedinělý) deštivý den…


V časopisu Učitelské listy vycházela řadu let příloha pro ředitele Ředitelské listy. Vybrali jsme z ní na prázdniny některé ukázky a také ukázky z manažerské literatury. Věříme, že zvláště začínající ředitelé tento materiál uvítají. Proto začínáme právě těmi, kteří se do funkce ředitele teprve připravují.


Deset začátečnických chyb

Američan John Reh dělá již řadu let mentora různým manažerům. Ze své práce si přinesl poznatky, jaké chyby nejčastěji dělají:

1. Myslí si, že všechno vědí. Namísto toho by měli spíše naslouchat lidem okolo a žádat o jejich připomínky.

2. Každému dávají najevo, kdo má v rukou moc. Podřízení ale většinou vědí, kdo je jejich manažer.

3. Mění, na co přijdou. Přitom pokud mu dosavadní postupy ve firmě nevyhovují, neznamená to nutně, že by byly špatné.

4. Obávají se cokoli udělat. Nový manažer si totiž nebývá jist, zda jej do firmy přijali či do funkce povýšili správně.

5. Neudělají si čas na seznámení s podřízenými.

6. Ztrácejí příliš mnoho času se svým nadřízeným. Nový manažer by si měl uvědomit, že byl nadřízeným přijat, aby mu ulehčil práci.

7. Nedělají si starosti s potenciálními problémy nebo problémovými zaměstnanci.

8. Nechrání své podřízené. Manažer se přitom musí stavět za svůj tým, aby si získal jeho důvěru a loajalitu.

9. Vyhýbají se jakékoli odpovědnosti. Odpovědnost jde však ruku v ruce s autoritou.

10. Nechtějí působit lidsky. To, že se někdo stane šéfem, ještě neznamená, že se nemůže usmívat, nebo se dopouštět chyb.

(Zdroj: Deset začátečnických chyb, které dělají manažeři (jap), Hospodářské noviny 3. 5. 2004, Kariéra Business, str. 10)


Učitelské listy 2007/2008, č. 3, příloha Ředitelské listy, str. 2

Jana Hrubá: Diskuse o standardu učitele pokračuje

Nepochybně jste zaregistrovali, že již několik měsíců běží na portálu www.standarducitele.cz diskuse o standardu kvality profese učitele, kterou zahájil tehdejší ministr školství Ondřej Liška. Ačkoli se někteří pedagogové domnívali, že s jeho odchodem skončí i diskuse, není tomu tak a bylo by to škoda. Co ukázalo první kolo diskuse, jaké jsou nejčastější obavy učitelů a jaké postoje zaujaly některé pedagogické asociace?

Byla provedena podrobná analýza prvního kola diskuse a vyhlášeno kolo druhé s novými otázkami, které by mělo trvat do 15. 7. 2009. S využitím obsahových analýz obou kol diskuse by měla být do konce října 2009 zpracována první verze zatím základního jednoúrovňového standardu. V roce 2010 se počítá s dalším kolem veřejné diskuse. Vyšší úrovně standardu a metodika práce s ním by měly být dotvořeny a testovány v komplexu s dalšími prvky systému profesní podpory učitelů (atestace, systém DVPP, systém uvádění učitelů, změny financování, legislativní změny). Pokud se všechno podaří, měl by celý tento systém být postupně zaváděn do praxe v letech 2012–2015. I v budoucnu by měl být standard dotvářen na základě získaných zkušeností.

Celá záležitost kolem standardu je tedy součástí budování systému profesního růstu učitelů, který by měl pomoci posílit postavení učitele a učinit toto povolání atraktivnějším. Protože se učitelů velmi úzce dotýká, měli by rozhodně celý proces sledovat a účastnit se ho prostřednictvím diskuse svými názory. Jak dokazuje vyhodnocení prvního kola, každý názor je zaregistrován a brán vážně.

Pokračování článku najdete ZDE.

Prohlášení ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Miroslavy Kopicové

25. 6. 2009 bylo publikováno prohlášení, kterým se ministryně Miroslava Kopicová přihlašuje k pokračování reformy terciárního vzdělávání.


Cíle MŠMT v oblasti terciárního vzdělávacího sektoru a výzkumu, vývoje a inovací

Ačkoli jsem si vědoma překážek, které uskutečňování mnoha jiných naléhavých výzev klade hospodářská krize a její neblahý vliv na veřejné rozpočty, chci, aby vzdělání a věda zůstaly hlavními prioritami této vlády a aby se všeobecné snižování veřejných výdajů těchto oblastí dotklo co nejméně. Právě vysoké školství, resp. terciární sektor vzdělávání a výzkum, vývoj a inovace se totiž musí stát hybnou silou obnovy konkurenceschopnosti a prosperity naší země. Na nic jiného vsadit nemůžeme. V tomto smyslu může být výsledkem krize i pozitivní změna.

Proto se v souladu s doporučením evropských ministrů školství chci v této poměrně složité době soustředit v prvé řadě na zvýšení efektivity terciárního systému vzdělávání, na vytvoření podmínek pro jeho dynamiku a na posilování rovného přístupu k vysokoškolskému vzdělání. To bude v prvé řadě vyžadovat důkladnou analýzu efektivity současného systému fungování a financování vysokého školství. Tato analýza umožní příští vládě zvolit optimální strategii pro zvyšování výdajů na tuto strategicky důležitou oblast.

Rozhodně hodlám pokračovat v reformě vysokého školství a postupně uskutečňovat změny navržené v Bílé knize terciárního vzdělávání. Za zvlášť důležitý cíl považuji urychlení práce na přípravě moderního systému finanční pomoci studentům.

V rámci probíhající diskuse k reformě vysokého školství bude Bílá kniha terciárního vzdělávání posouzena mezinárodním týmem expertů OECD a významnými odborníky, kteří se jako poradci vlád podílí na přípravě reforem terciárního vzdělávání v řadě zemí. Výsledky tohoto „auditu" naší reformy budou představeny na konferenci, kterou plánuji uspořádat v říjnu tohoto roku.

Celý text prohlášení najdete ZDE.

Zoja Franklová: Nepotřebujete Europass?

Školy letos rozdají více než 70 000 dodatků k maturitnímu vysvědčení či výučnímu listu, které srozumitelně popisují vzdělání absolventů v češtině či v některém cizím jazyce. Dodatky jsou součástí Europassu a pomáhají těm, kteří chtějí hledat zaměstnání či další studium v zemích Evropské unie.


V dokumentech Europassu jsou údaje o vzdělání, znalostech a pracovních zkušenostech v takové formě, která je srozumitelná ve všech evropských státech. Díky tomu je pak možné kdekoli v Evropě snadno doložit, zda má člověk pro vybranou práci dostatečnou kvalifikaci. Uplatnění v Evropě sice Europass nezaručí, může však pomoci při hledání práce nebo s uznáním odborné kvalifikace.

Europass lze získat v Národním centru Europass ČR (NCE ČR). Pořízení všech jeho součástí je bezplatné a každý člověk si může vybrat, zda bude využívat všechny nebo jen některé jeho části. Jádrem celého souboru je životopis, který si vyplňuje každý sám, podobně jako jazykový pas, kam se zapisují údaje o znalosti cizích jazyků na základě sebehodnocení.

Absolventi škol mohou získat ke svému závěrečnému vysvědčení dokument, který se oficiálně nazývá Europass – dodatek k osvědčení. Automaticky ve škole ho dostanou v případě, že si škola o to požádá v Národním centru Europass ČR, které je součástí Národního ústavu odborného vzdělávání. Smyslem dodatku je popsat kompetence nabyté během studia tak, aby si zaměstnavatel v zahraničí udělal obrázek o tom, co absolvent daného oboru z České republiky umí. „Dodatek k osvědčení ale není jen pro čerstvé absolventy, mohou ho získat i lidé, kteří střední školu dokončili již dříve – až po absolventský ročník 1970,“ zdůrazňuje Pavel Petrovič z Národního ústavu odborného vzdělávání. Absolventi vysokých a vyšších odborných škol zase mohou získat dodatky k diplomu, vydat jim je ale musejí jejich školy.

Další důležitou částí Europassu je tzv. mobilita. Sem se zaznamenává absolvování studijního pobytu na zahraniční vysoké škole, školní praxe i stáže ve firmách nebo v neziskových organizacích. Zájemci mohou o tento doklad před odjezdem požádat Národní centrum Europass ČR, po návratu pak obdrží již kompletní dokument, který slouží jako doklad o pracovních a studijních zkušenostech, které zahraniční stáží získali.


Europass v číslech

Národní centrum Europass ČR dosud poskytlo 141 773 dodatků pro středoškolské obory vyučované v současnosti i v minulých dekádách. Z toho jen letos to bylo 72 238. Zajistilo podklady pro 4 434 dodatků k diplomu absolventa VOŠ, z toho 297 letos. Bylo vydáno 7 989 dokumentů zvaných Europass – mobilita, z toho 740 letos

Formuláře jednotlivých částí Europassu a mnoho dalších informací je možné získat v klientském centru a na stránkách www.europass.cz. Zde také zájemci najdou okénko pro dotazy, které zajišťuje rychlé řešení problémů žadatelů o Europass.

Národní centrum Europass ČR lze kontaktovat:
telefonicky: 274 022 347
e-mailem: europass@nuov.cz

Osobní návštěva je možná každý pracovní den od 9.00 do 15.00 hod.
na adrese:
Národní ústav odborného vzdělávání
Weilova 1271/6, Praha 10 – Hostivař
Tel.: 274 022 111

Další informace rádi poskytnou:
Pavel Petrovič, vedoucí oddělení mezinárodní spolupráce v NÚOV,
e-mail: pavel.petrovic@nuov.cz, tel.: 274 022 341
PaedDr. Miroslava Salavcová, odborná pracovnice Národního centra Europass ČR, e-mail: miroslava.salavcova@nuov.cz, tel.: 274 022 342

Více informací na www.europass.cz, www.nuov.cz

Táta mě zabije!

Přijížděl ke střídačce a popotahoval. „Nebreč, příště tu penaltu proměníš!“ řekl mu trenér. „Ale táta mě zabije!“ odpověděl hokejový žáček a rozbrečel se naplno. Scénku, které byl svědkem, mi líčil trenér týmu soupeře, kdysi sám vrcholový sportovec. A pokračoval v popisu podobných příběhů o ambiciózních rodičích, ale i trenérech, paradoxně to škůdcích dětského sportu.


Paradoxně proto, že bez nich by mnohé žákovské týmy vůbec neexistovaly. Rodiče totiž platí drahou režii synova hokeje – výstroj, cesty na tréninky i zápasy, příspěvky klubu. Trenéři zase vedou týdně několik tréninků a o víkendech zápasy. Problém je v tom, že si otcové na synech často kompenzují své mindráky, protože sami to nedotáhli ani do krajského přeboru. Totéž v bleděmodrém platí o trenérech, a to zejména v menších klubech, kde není dost peněz na trenérské odměny, a tak sem vezmou každého. Často i někoho z otců malých hráčů.

Pokračování článku ZDE.

Otevírá se základní škola na internetu

Učení přes internet si již mnoho Čechů osvojilo a využívá jej zejména k výuce jazyků. Novinkou v tomto směru je portál určený pro děti Učení on-line, který je zaměřen na učení všech předmětů základní školy.

Učení online (www.ucenionline.com) je portál na bázi výměny informací mezi dětmi, učiteli a rodiči. Funguje tak, že do označené schránky může kdokoliv zaslat příspěvek, tj. dokument, hru, audio, video, radu, týkající se libovolného předmětu základní školy a za to jsou mu připsány kredity na jeho konto, na základě kterých si může stahovat příspěvky ostatních. Tím se automaticky množí obsah portálu a vzniká základní zdroj učebních podkladů. Nadstavbou je vytváření příspěvků a odborný dohled od učitelů, kteří portál začínají využívat hromadně i do hodin své výuky. Žáci za pomoci rodičů mají možnost si přes intranet navolit svůj osobní učební plán a požádat živého učitele o konzultaci nebo doučování.

„Zájem je obrovský, zdaleka překonal naši původní představu. Každým dnem nám roste počet registrovaných uživatelů, jejichž nejčastějším požadavkem je připravit se na zkoušku nebo pomoc s úkolem," říká Robert Neubert, ředitel Neubert marketing & Company, firmy provozující portál.

Paradoxně myšlenka zrealizovat web, na kterém by se shromažďovala učební látka, testy, úkoly a ještě k tomu byla odborná pomoc přes intranet, vznikla zcela náhodu a ještě k tomu jako vedlejší produkt serveru www.veseledeti.cz. „Ano, je docela možné, že přehodnotíme naše podnikatelské aktivity a z výrobce hraček a školních potřeb se změníme na první internetovou školu," usmívá se Neubert.


A jak hodnotí portál učitelé?

Podle Lenky Eiseltové, učitelky z 2. základní školy v Berouně, portál by od ní dostal zatím dvojku. „I když příspěvky každým dnem přibývají, tak jich zde ještě není tolik, kolik by bylo třeba. Pozitivně hodnotím kvalitu obsahu a celkovou technologii stránek, například učení přes intranet."

Ivona, Gryčová, učitelka českého jazyka z Českého Těšína, dodává: „Velice ráda jsem se připojila do tohoto portálu. Přináší mi zcela nové možnosti a metody práce dětmi."

Jana Schovajsová: Učebnice pro ekologickou výchovu na 1. stupni

Učitelé, kteří už environmentální výchovu realizují delší dobu, i ti, kteří se o to teprve pokoušejí, zajásali, když se na trhu objevila učebnice ekologické výchovy pro 1. stupeň ZŠ. Už jméno autora je zárukou kvality. Když se k němu přidá ještě jméno akademické malířky, která se ujala ilustrací, vzbuzuje učebnice s pracovním sešitem v jednom nemalé očekávání.


Kulich, J., Bittmanová, K. S Martinem a Petem širým světem. Učebnice a pracovní sešit pro ekologickou výchovu na 1. stupni ZŠ. Praha: Arsci, 2007. ISBN 80-86078-76-2.


Jedná se o první učebnici z řady učebnic ekologické výchovy pro 1. stupeň ZŠ. Zabývá se šestnácti tématy, jež na sebe navazují. Poslední kapitola je věnována závěrečnému opakování. Publikace začíná problematikou životního prostředí jako prostředím, kde žijeme, a pokračuje klasifikací životního prostředí na různá společenstva, kterým se víc věnují jednotlivé kapitoly.

Na publikaci je možné ocenit mnoho aspektů: předně obrazový materiál – obrázky, které jsou dětem tohoto věku blízké, hezké a přitom rozhodně ne kýče. Autoři se zároveň nebojí používat černobílé obrázky a s barvami pracují systematicky – např. modrým písmem jsou zadány úkoly a otázky. Také se setkáme s obrázkem sovičky, která děti provází a upozorňuje na nové pojmy.

Publikace je skutečně ekologickou také tím, že předkládá dětem i úkoly, které mají plnit v přírodě. Často odkazuje na nejbližší prostředí dítěte, což je nejen ve shodě se zásadami vzdělávání v mladším školním věku, ale také velmi praktické, protože děti si vytváří vztah ke svému prostředí a učí se ho znát, mít rádi a chránit.

Dětem se jistě budou líbit jejich průvodci učebnicí – kluk Martin se psem Petem. Jako nit se táhnou celou učebnicí a nachází se na místech, kde by je mohly děti potkat.

Zaujala mě mj. moudrá drobnost – autoři také upozorňují děti na bezpečnost práce. Je jistě správné, že to děti slyší nejen od svých rodičů a učitelů, ale přirozeně se s tímto setkávají i v učebnici.

Učebnice nabízí různorodé aktivity – děti mohou třeba navrhnout park nebo si zahrát kvarteto s rostlinami, živočichy a houbami. Mohou tedy také rozvíjet kreativitu. Žáci se také mohou stát lékaři stromů – což je jistě zajímavá nabídka.

V neposlední řadě se děti mohou zdokonalit ve svých přírodovědných znalostech – například se učí poznávat různé vodní živočichy – a autoři se nebojí dětem prezentovat jejich rodová i druhová jména. Mohli bychom v této souvislosti mluvit o jisté náročnosti autorů (ale náročnost v pozitivním slova smyslu).

Učebnice je doplněna také metodickou poznámkou, takže i začínající učitelé budou hravě zvládat práci s učebnicí.

Myslím si, že samotná kombinace učebnice s pracovním sešitem je velmi vhodná pro danou věkovou skupinu. Publikace navíc koresponduje s obsahem Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání v oblasti průřezového tématu Environmentální výchova. Tak nezbývá než ji doporučit pro práci nejen učitelům ale třeba i rodičům, kteří chtějí své děti vést k lásce k přírodě, a popřát všem mnoho radosti při záslužné činnosti s touto publikací.


Mgr. Jana Schovajsová, Katedra primární pedagogiky, Pedagogická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci

Jana Hrubá: Potřebujete pomoc při vlastním hodnocení školy?

Potom právě pro vás je připravena nabídka účasti v národním projektu Cesta ke kvalitě, který realizují za přispění ESF Národní ústav odborného vzdělávání (NÚOV) a Národní institut pro další vzdělávání (NIDV). Tuto pomoc mohou využít mateřské školy speciální, základní školy, základní umělecké školy, všechny střední školy i konzervatoře.


Co můžete získat?

„Chceme, aby projekt školám výrazně pomohl, aby už vlastní hodnocení nevnímaly jako problém nebo jako formální práci,“ říká Martin Chvál, hlavní manažer projektu. Projekt bude trvat tři roky – od května 2009 do dubna 2012 – a je na něj vyčleněno cca 77 milionů.

Řídící tým vycházel z výzkumů, které zjišťovaly potřeby a požadavky škol. V projektu bude pro školy postupně připravena metodická pomoc při vlastním hodnocení, nabídka evaluačních nástrojů s využitím zahraničních i tuzemských zkušeností, softwarová podpora zpracování výsledků, vzdělávání koordinátorů a poradců, call centrum s on-line poradenským servisem, terénní poradci pracující přímo ve školách, pracovní semináře škol s předáváním dobrých zkušeností, vzájemné návštěvy škol, minikonference pro odbornou veřejnost v krajích, bulletin a internetové stránky. Bude vytvořena elektronické databáze s recenzovanými příklady řízení kvality ve školách a tištěná metodická příručka.

Důležitou součástí projektu budou i pracovní schůzky zástupců škol, školní inspekce a zřizovatelů, kde se budou hledat společné přístupy při posuzování vlastního hodnocení a vazby mezi externím a vlastním hodnocením. Měly by odstranit obavy učitelů z kontroly a z postihu při zjištění nedostatků.

Své místo si v projektu jistě najdou i školy velmi pokročilé v autoevaluaci, které budou moci předávat své zkušenosti a inspirovat se zkušenostmi ostatních. Ideální by bylo, kdyby vznikla síť vzájemně se učících škol. Ty školy, které přispějí příklady dobré praxe nebo se zapojí do standardizace některých evaluačních nástrojů, mohou počítat i s určitou přímou finanční podporou.


Co pro to můžete udělat?

Vyplnit dotazník a přihlašovací formulář, který jste dostali přímo do škol e-mailem 12. 6., nebo ho najdete vložený v Učitelských novinách č. 26, nebo elektronicky na webu projektu http://www.nuov.cz/ae/jak-se-zapojit. Řídící tým projektu chce dotazník využít jako východisko a zjistit, jaký je stav vlastního hodnocení na školách a co školy právě nyní nejvíce potřebují. V přihlašovacím formuláři si můžete označit, do kterých aktivit byste se chtěli zapojit.

Těšíme se na vaše přihlášky a na spolupráci s vámi!

Petr Piťha: Etická výchova ve školách – ano či ne?

Referát prof. Petra Piťhy z konference Etická výchova 13. 5. 2009.


Zavedení etické výchovy jako předmětu do našich škol není otázkou akademickou ani teoretickou. Je to otázka praktická a v danou chvíli akutní. Tuto otázku nekladou její tvůrci a obhájci, klade ji před nás stav společnosti. Popišme tedy relevantní rysy naší současné společnosti.

Celý článek si můžete stáhnout ZDE.

Článek Jany Hrubé o konferenci „Spor o etickou výchovu“ si můžete přečíst ZDE.

Ostatní referáty z konference Etická výchova jsou uveřejněny ZDE.

Vladimír Zelinka: Proč soukromé školy mají úspěch

V 90. letech minulého století se na vzdělávacím trhu začalo rodit nové uskupení vzdělávacích organizací – soukromých škol. Soukromé školy si postupně budovaly své krédo a vytvořili svoji zastřešující organizaci Sdružení soukromých škol Čech, Moravy a Slezska.

Ta vytvořila a prosadila v české legislativě zásadní podmínky jejich činnost a zabezpečila jim i finanční jistoty zákonem č. 306/1999 Sb., o poskytování dotací soukromým školám. K letošnímu roku byl zákon několikráte novelizován a i nyní je předložena jeho další novela.

V počátečním (rok 1995/1996) maximálním nárůstu na 91 tisíc žáků v soukromých středních školách se počet žáků stabilizoval na úroveň cca 65 tisíc žáků. Ani v roce 2008 nedošlo k zásadnímu poklesu žáků 1. ročníků.

Ptáte se, proč soukromé střední školy se u nás těší stálému zájmu rodičů i samotných studentů? Výši školného prakticky drží soukromé školy na úrovni počátku tohoto století, tj. okolo 15 000 Kč/rok/žák. Výjimkou jsou velká města, kde pronájmy prostor škol jsou vysoké a díky současné komunální politice se neustále zvyšují. Přesto pro mnohé rodiče je hlavní překážkou školné. Soukromé školy nemají zájem zvyšovat školné, a proto hledají i další finanční zdroje.

Většina soukromých škol není výsadou jen bohatých. Těch se stotisícovým školným je cca deset a většinou mají zahraniční kapitál. Většina soukromých škol má zažitý motivační systém stipendií, sociálních fondů a i nadačních fondů, které talentovaným dětem ze sociálně slabších rodin pomáhají finančně zajistit studium na dané škole.

Od počátku vzniku soukromých škol je názorem veřejnosti, že si na těchto školách rodiče pouze zaplatí maturitu. Lze říci, že první zlatokopové vymizeli ze soukromých škol na samotném počátku. Nyní s odstupem času, když se zeptáte již cca 600 tisíc maturantů soukromých škol od roku 1994, potvrdí vám opak.

Podmínkou přijetí na soukromá gymnázia je často dobrý prospěch ze
základní školy a i na specializovaných soukromých školách nevezmou všechny uchazeče o studium. Z těchto škol se pak pochopitelně většina studentů hlásí na vysoké školy. Statistiky úspěšnosti si provádí každá škola.

Žáci soukromých škol mají ve většině případů lepší předpoklady, než studenti krajských škol. Nadstandard poskytovaný soukromou školou, tj. nižší počet žáků ve třídě a vedení k posílení osobnosti žáka v kolektivu, pak přináší jeden z těchto pozitiv. Učitel v soukromé škole má většinou lepší kontakt třeba s deseti žáky než se třiceti v krajské škole.

Největší předností soukromých škol je vztah škola – rodina, učitel – žák. Způsob práce s jednotlivcem, posuzování jeho schopností i nabývání znalostí a dovednosti ve smyslu upokojování potřeb „zákazníka“ je tím hlavním rozdílem. Z tohoto přístupu vyplývá rodinné prostředí soukromé školy, kdy např. studenti oslovují vyučující křestními jmény, informace o činnosti školy dostávají přímo do svých e-mailových schránek a někde mohou i rodiče osobně navštěvovat hodiny.

Každá soukromá škola je originálem a nyní při tvorbě svého školního vzdělávacího programu se to projevuje ještě více. To je také důvod, proč se někteří rodiče rozhodnou právě pro soukromou školu. Nabízí se např. rozšířená výuka jazyků a jejich množství, využití nových technologií a ICT ve vysoké kvalitě SW. Každá soukromá škola má rozšířenou nabídku doplňkových aktivit. V současné době jsou to zejména mezinárodní stáže a studijní pobyty. Již standardem jsou školy v přírodě, lyžařské výcviky, pobytové zájezdy k moři a zabezpečení dopravy do školy školním autobusem a podobně.

Dalším faktorem, proč soukromou školu rodiče upřednostňují, je její technické vybavení. Většina soukromých škol má lépe vybavené základní i odborné učebny. Již běžnou výbavou ve třídách jsou interaktivní tabule či projektory. Soukromé školy jsou úzce propojeny na regionální podnikatelské okolí a využívají spolupráce s firmami na své technické vybavení. Zejména podniková učiliště mají vysokou úroveň a úzké propojení na praxi. To dává možnost vyššího uplatnění na trhu práce a schopnost vyšší konkurenceschopnosti absolventa soukromé školy.

Ptáte se, jak to bude dál se soukromým školstvím? Zatím současný administrativní způsob řízení školství státem a kraji prakticky brání soukromým školám, aby mohly být budovány nové mosty mezi vzděláním a praxí. Také, aby vzdělání bylo přizpůsobeno pracovním příležitostem v daném regionu a dokonce jsou soukromé školy za to trestány sníženou dotací u nového potřebného oboru o 30%.


Jaké máme poznatky ze současné školské politiky

Zapojení do operačních programů ESF je pro soukromé školy velice složité. Již to, že většinu peněz rozděluje školám kraj jako konkurenční zřizovatel, který určuje pravidla a provádí výběr, je pro soukromé školy diskriminující. Lze jednoduše zjistit, kdo je na kraji dobře zapsán a některé kraje již předem rozhodují.

K investičním zdrojům EU ani ČR nemají soukromé školy přístup. Např. program zateplování škol MŽP se netýká soukromých škol, které jsou obchodními společnostmi. Obchodní společnosti jako školy nemohou žádat o dotaci na MPO, kde je program úspor energií , protože jsou školy. Urgovali jsme tento problém na ministerstvu životního prostředí, ale bezvýsledně.

Ze školského zákona jsme omezeni limitem počtu žáků ve škole a oboru. To určuje náš konkurent kraj. Vedou se složitá jednání o změnách v počtu žáků v oborech po přijímacím řízení, někdy i bez kladného výsledku. Když škola přestane učit obor déle než dva roky, je trestána a nastává krácení dotace o 30%. Při možnosti dále učit musí požádat o inspekci ČŠI a znovu žádat, přesto, že se nezměnilo technické a personální vybavení školy a školy byla hodnocena jako vynikající.

Stanovení DPH 19% na vzdělávání je dalším limitem celoživotního učení a není dohoda s MF na nejbližší roky.

Povolovací řízení na nové obory s reakcí na trh práce je dán postihem 30 % dotací soukromým školám v prvním roce i když se jedná o příbuzný obor či inovační. Není žádná motivace inovovat a zkvalitňovat poptávku po kvalifikovaných pracovnících, spíše naopak je snaha brzdit rozvoj soukromé školy finanční postihem ze zákona. Stát daňově nemotivuje podnikatele ani fyzické osoby k dalšímu vzdělávání v celoživotním učení.

Závěrem vás všechny zvu do našich škol. Podívejte se, ptejte se a uvidíte novou dynamickou sílu ve školství, která vám zabezpečí další vzdělání a umožní kvalitní vstup na trh práce i v tomto těžkém období.

PaedDr. Vladimír Zelinka
předseda Sdružení soukromých škol Čech, Moravy a Slezska o. s.
www.soukromeskoly.cz

Helena Církvová: Učebnice, která povzbudí k tvořivosti

Zdůraznění obzvlášť zapeklitých vlastních jmen, pečlivý výklad, doplňovací cvičení a tvořivé úkoly. Především proto je publikace Mileny Fucimanové vhodná pro zkvalitnění výuky psaní velkých písmen.


Milena Fucimanová: Jak správně psát velká počáteční písmena v češtině, Vakát Brno 2008

Už obal je vyloženě motivační, když si jej prohlédnete, zjistíte, že jsou na něm uvedená vlastní jména zvláště „vypečená“ jako Ultračech, Nečech, lékárna U Bílého koně atd.

Příručka je rozdělená do tří oddílů a Klíče ke cvičením, odkazuje na Pravidla českého pravopisu. Nejrozsáhlejší je oddíl C – týká se velkých písmen ve vlastních jménech a je složen z šesti kapitol. Ty jsou řazeny od jmen osob a zvířat, jmen zeměpisných, jmen institucí, provozoven, dokumentů a děl, jmen výrobků, plodů a rostlin, jmen událostí, období, vyznamenání a cen až po jména hvězdářská a zeměpisná.

Každá kapitola začíná podrobným výkladem. Po něm jsou zařazeny texty, které vždy navazují na výklad. V těchto textech lze s žáky podtrhovat velká písmena a pomocí předchozího výkladu je zdůvodňovat. Navíc se např. v textu s názvem Andrea na straně 25 dovídáme, že otec Andrey „se zájmem sleduje kulturu a literaturu Lužických Srbů“. Žáků se tak můžeme zeptat, proč zrovna ji? A poté se mohou o složité situaci Lužických Srbů z různých zdrojů víc dozvědět. Nebo: „Maminka je přesvědčená, že při dobré vůli se mezi sebou dorozumí židé, hinduisté, taoisté i buddhisté“. Větu lze tedy využít i k diskusi o náboženské snášenlivosti, o toleranci mezi lidmi atd.

K procvičení pomáhá i následující doplňovací cvičení a cvičení na vyhledávání chyb. Tvořivé úkoly každou kapitolu uzavírají – rozvíjejí fantazii, nutí přemýšlet, např.: Vymysli vlastní město s víceslovnými názvy náměstí, ulic, mostů atd., napiš propagační článek o vašem městě aj. U tvořivých úkolů se nabízí využívat metody brainstormingu, skupinové práce, diskuse a jiné. Například při zadání úkolu 3b ze strany 36 (Zkuste napsat pohádku nebo bajku se zvířecími hrdiny nebo s úplně neznámými pohádkovými bytostmi, kterým přidělíte zajímavá jména) žáci zapisují na tabuli vše, co se jim vybaví na téma pohádka či bajka. Učitel zdůrazní nejdůležitější fakta. Poté se pokoušejí ve skupinách vymyslet a napsat pohádku, a to s co největším počtem vlastních jmen. Skupina pak před třídou obhajuje příběh, který vymyslela.

Bohužel odpovědná redakce dopustila chyby, které se prostě vloudily, např. „Indián“ místo správného indián (strana 25) nebo „Karlovy vary“ místo Karlovy Vary (strana 40). Je to škoda, protože autorčin výklad je naprosto precizní.

Příručka mně a žákům podrobně vysvětlila zvlášť tyto příklady vlastních jmen: Kostelec nad Černými lesy, Ultračech, Divadlo Husa na provázku, Sídliště Českých legií, Bible (Písmo svaté) – bible (kniha se mi stala biblí) a další.

Učebnice je šikovná i díky svému formátu A5, takže vezmete-li ji kamkoliv s sebou, v tašce nepřečnívá ani nezabírá místo.

Z uvedeného je můj názor zřejmý, přesto na závěr – učebnici mohu víc než doporučit…

Jana Hrubá: Převedení Přes práh totality

V úvodu autoři vysvětlují svůj záměr: „Nejde o novou výkladovou či popisnou učebnici, ale souhrn prakticky využitelných textů, které obsahují dobové prameny zasazené do historického kontextu, metodické náměty a komentáře, otázky a úkoly pro žáky, informace a praktické odkazy k dalšímu studiu pro učitele a v neposlední řadě rovněž přehled základní odborné literatury k tématu a odkazy na filmy. Součástí knihy je přiložený CD-ROM, na kterém zájemce najde řadu dalších textů, obrazových příloh a výukových prezentací tématicky členěných.“ Tragický rozměr doby je vykreslen na příkladech konkrétních lidských osudů.


Přes práh totality. Metodická příručka pro výuku moderních československých a českých dějin po druhé světové válce. Kolektiv autorů, Služba škole Mladá Boleslav s podporou OSF Praha, červen 2009


První část publikace obsahuje zpracování několika témat, která jsou pro období 1945–1954 zásadní.


Závěr druhé světové války, partyzáni, Ploština

Příběh obyvatel osady Ploština na Zlínsku, kteří pomáhali partyzánům, je doložen dobovými dokumenty. Poznáme zrádce, kteří spolupracovali s gestapem a prožijeme likvidační akce, při kterých zahynulo několik desítek obyvatel obcí Ploština, Prlov, Loučka a Vařákovy Paseky. Partyzáni při nich zmizeli v okolních lesích a nijak nezasáhli. Dozvíme se o osvobození Zlína a potrestání zrádců. Veliteli K. W. Tuttterovi ale nebyla po válce účast na masakru prokázána. Dostal pouze pět let a dokonce navázal spolupráci s StB. Příloha na CD poskytuje učiteli fotografie a další texty.


Odsun německého obyvatelstva a činnost retribučních soudů

Události jsou vysvětleny na základě dokumentů v kontextu před- i poválečné situace. Autoři upozorňují, že jde o citlivé téma, na které neexistuje jednoznačný názor, protože v pozadí stojí majetkové záležitosti. Metodické poznámky jsou v tomto případě rozsáhlejší s důrazem na vytváření samostatného názoru žáků. Bylo těžké vybrat událost vhodnou ke školní práci. Nakonec byl zvolen tragický osud obyvatel jihočeské obce Tušť, kde došlo k popravě 16 občanů za členství v nacistické straně a jejích vojenských formacích. Celý příběh z Tušti je z důvodů rozsáhlosti v příloze na CD včetně dalších dokumentů. Fotokopie protokolu „lidového soudu“ psaného s půlročním odstupem a s evidentním dopisováním jmen soudců je velmi výmluvná. Na CD najdeme také texty všech Benešových dekretů a Česko-německé deklarace z roku 1995.

Výňatek z dokumentu Katechismus pro německý národ v Čechách – ukázka 24 tezí, které ovlivňovaly smýšlení sudetských Němců dávno před válkou – je využit pro skupinovou práci jako příklad zkreslování historie k dosažení politických cílů. Odsunuté vzpomínky využívají citace vzpomínek na dětství z knihy A. Wagnerové z rozhovorů s jejími sudetoněmeckými vrstevníky.


Osudy Jana Antonína Bati a baťovské firmy za války a v době poválečné

Kapitola dokresluje poválečné období. Líčí dění v baťovských závodech za okupace, kdy J. A. Baťa i Tomáš Baťa ml. odešli do emigrace a kdy část výroby ve Zlíně musela být přeorientována na válečnou. Dále obsahuje dokumenty k období, kdy po válce došlo ke znárodnění firmy, byla potírána silná baťovská tradice v regionu a kdy proběhl v nepřítomnosti proces s J. A. Baťou za to, že se odmítl otevřeně připojit k čsl. odboji, líčí jeho pobyt v Brazilii, kde podnikal a založil několik měst, zmiňuje soudy o majetek s Tomášem Baťou ml. a rehabilitaci v r. 2007.

Kapitola poskytuje mnoho materiálu ke studiu a otázkami vede studenty k práci s dokumenty. Doporučuje shlédnutí filmu Brazilské stopy J. A. Bati a další dokumenty ze sborníku z mezinárodní konference ve Zlíně z roku 2007 (z něho uvádí např. obžalovací spis J. A. Bati).


Mechanismus policejní represe a politických procesů 50. let v Československu po únoru 1948

Zachycuje jak systém inscenovaných procesů, tak jejich výčet a výsledek: postihly 200 000–280 000 skutečných i potencionálních odpůrců režimu – nejvíce lidí v Evropě. Praktiky StB jsou výmluvně prezentovány na příkladu procesu Jan Buchal a spol. na Ostravsku – jednoho z 35 procesů návazných na proces s dr. Miladou Horákovou. V něm bylo odsouzeno 87 osob k vysokým trestům včetně 4 trestů smrti a 5 doživotí. Na případu lze dobře ukázat na základě dokumentů všechny fáze modelového politického procesu: vznik protikomunistické skupiny a její infiltraci agenty StB, zpravodajské a provokační hry StB – získávání kompromitujících materiálů, zatýkání, výslechové možnosti, přípravu procesu, průběh procesu jako divadelního představení, reflexe soudního jednání v tisku, propagandistickou kampaň i tragické důsledky.

Kapitola je důkladně propracovaná a vede studenty k práci s fotokopiemi pramenů, které jsou k dispozici na CD-ROM. Autoři poskytují náměty, úkoly a otázky pro práci studentů a ke každé části i podrobnější informace pro učitele. Kapitola je doplněna seznamem literatury.

Téma dokresluje podkapitola o procesu s hnutím Světlana na Uherskohradišťsku. Ilegální organizace bývalých partyzánů a dalších lidí vznikla z popudu StB jako příležitost k likvidaci těch, kdo měli vůli klást odpor. Podnět k jejímu založení dal „člověk pro mimořádné úkoly“ Josef Vávra-Stařík, který se podílel jako svědek na procesu Milady Horákové a později usvědčoval obžalované v procesu se skupinou Světlana. Protože věděl příliš mnoho, byl nakonec také popraven.

V části Věznice v Uherském Hradišti – místo utrpení politických vězňů v 50. letech nalezne učitel informace o pověstné věznici v Uherském Hradišti a ze vzpomínek pamětníků se studenti dozví o praktikách trýznitelů vězňů. Jsou zde doporučeny dokumentární filmy, které se zabývají touto tematikou. Na CD-ROM jsou navíc informace o další odbojové skupině Nesmiřitelní – Hory Hostýnské.


Perzekuce kněží

Je prezentována na příkladu osudu římskokatolického kněze Jana Beránka z Vodňan. Ukázka je tvořena prologem, který velmi stručně uvádí do problematiky vzniku církevních procesů. Následuje faktografický životopis pátera Tomáše Beránka. Hlavním obsahem kapitoly jsou dokumenty a vzpomínky spojené s jeho osobou.

Otázky a úkoly jsou koncipovány tak, že slouží především jako podklad pro diskusi. V metodických poznámkách pro učitele je uvedeno: „Je samozřejmé, že může vzniknout více pohledů na věc. Učitel by měl pouze sledovat, zda tyto pohledy jsou argumentačně odůvodněné. V žádném případě by neměl být rozhodčím „správnosti.“ Na CD ROM najdete dokumenty k osobě patera Tomáše Beránka a další materiály ke vztahu státu a církve po roce 1948 včetně Čihošťského zázraku.


Zemědělci ve víru kolektivizace

Poslední kapitola první části se zabývá postavením rolníků, vede studenty k zamyšlení nad likvidací Agrární strany a nad scénářem „akce proti kulakům“ z archivu náměstka ministra spravedlnosti dr. Karla Klose. Ukázkovou akcí byly zřejmě dosud zcela neobjasněné události v Babicích na Třebíčsku. Babice byly z hlediska výše citovaného scénáře vybrány dobře. Oblast v okolí Babic byla mezi funkcionáři KSČ považována za jednu z „nejkulačtějších“ oblastí vůbec. Zdejší rolníci byli zároveň i hluboce věřící katolíci. Z vraždy tří funkcionářů MNV bylo obviněno 14 lidí, z toho sedm dostalo trest smrti. Publikace uvádí také případy tří rolníků obviněných z vraždy předsedy MNV v Koubalově Lhotě a „zmizení“ rolníka Emila Máry z Radvánova. Materiály ke všem tématům jsou zařazeny na CD ROM.


Druhá část publikace je věnována metodám a formám práce. Uvádí příklad organizace dějepisné soutěže Baťovský Zlín, organizační a metodické náměty studentské středoškolské historické konference s tematikou novodobých dějin a s možností využití mezipředmětových přesahů. Připomíná také využití regionálního rozměru historických dějů a událostí, zážitků rodinných příslušníků či svědectví pamětníků. Najdete tu také podkapitolky Jak a proč zařazovat do výuky regionální dějiny? a Návod pro učitele, jak vést studenty seminářů při psaní odborných prací.

Třetí část uvádí příklady dobré užité praxe, např. ukázku pracovního listu sestaveného z dobových dokumentů pro samostatnou práci v hodině, literární ukázky odrazu historických událostí v poezii a odkazy na práci s dobovým tiskem.

Součástí knihy je přiložený CD-ROM, na kterém zájemce najde kromě textu celé publikace v elektronické podobě a dokumentace k uváděným případům řadu dalších textů, obrazových příloh a výukových prezentací tématicky členěných (např. Železná opona, materiály o jednotlivých osobnostech tohoto období, Skauti a komunistický režim, Třetí odboj, Zákony a deklarace).

Zvláštní pozornost si zaslouží texty věnované historii Vojenského obranného zpravodajství. Tato instituce jednoznačně hrála klíčovou roli při postupném získání absolutní moci ze strany KSČ již od roku 1945. Pro mnohé zřejmě překvapivý pohled přináší text historika Jaroslava Rokoského o osudu agrární strany po 2. světové válce, která byla zrušena na nátlak KSČ za souhlasu ostatních politických stran Národní fronty s odůvodněním, že kolaborovala s nacisty. Kdo dnes ví, že hrdina československého protinacistického odboje Jan Kubiš, který se podílel na atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, byl členem dorostu agrární strany?

Publikaci uzavírají krátké medailony autorů Jany Pešatové, Michala Šimka, Zdeňka Broma, Radka Kotlaby a Petra Šimíčka. Autoři v závěru píší: „Neděláme si nárok na to, že naše práce je kompletní a vyčerpávající. Věnovali jsme se cíleně dějinným událostem celostátního významu, ale také těm méně známým z regionů. Šlo nám především o vybídnutí k dalšímu hlubšímu pátrání o době, která je zatím i přes svoji relativní časovou blízkost obestřena závojem (úmyslného?) zapomnění, opomíjení či mlčení. Nechť je naše práce pro vás pomocí a inspirací.“

Pokud publikace splní tento záměr, pak nebyla napsána zbytečně. Učitel, který se opravdu chce se svými žáky kriticky zabývat nejednoduchým obdobím naší nedávné minulosti tak, aby pochopili kořeny některých problémů současnosti, najde v publikaci mnoho zajímavých dokumentů i metodických inspirací a hlavně povzbuzení pro takový způsob výuky.

Předností nabízených materiálů je, že byly ověřeny při vyučování na základních i středních školách v různých koutech ČR. Metodika založená na prostudování odborné literatury k moderním československým dějinám, která vyšla po roce 1990, je využitelná při zpracování dalších konkrétních případů, událostí a archivních materiálů v regionech. Přejme si, aby autoři publikace „Přes práh totality“ měli hodně pokračovatelů.